"Na zemi i na nebi je více věcí, o kterých jsi ani nesnil…," říká Shakespearův Hamlet v prvním dějství slavné hry. Jako by chtěl předsazením věty zdůraznit její význam… Upozornit na přítomnost "výsostného TAJEMSTVÍ" v našich životech. Tajemství, které nebylo po tisíciletí pojmenováno tak, aby přestalo být tajemstvím. A přitom neustále prosvítá pod našimi životy. Nenápadně. Ono tajemství je i "mezi nebem a zemí", plní naše životy i knihovny…

V knize, kterou jsem nyní vydal (pod pseudonymem Eduard Martin) a jmenuje se "Andělská kniha lásky", vyprávějí o tomhle tajemství příběhy ze života… "Nenápadně prosvítají." Tajemství bývají nenápadná. Tolik zázraků denně člověk přehlédne… Tolik tajemství mine, ani si neuvědomí, že se jim přiblížil, nevyužil možností, jaké se nabízely. O tolik padělaných majestátů, falešných autorit, upachtěných ješitností se staráme, vnucují své názory. Co je "tím něčím", "tím mezi nebem a zemí"? Dá se to pojmenovat… Jenže mateřština, která to pojmenovává, je jiná než mateř - štiny tohoto světa. Je třeba se vymanit ze světa vládnoucích frází, zaprášených omšelostí, trouchnivějících dogmat.

V jednom z "nejsvětějších" míst starověkého Egypta, v jeho magickém středu, …na místě nejposvátnějšího oltáře…, jsem spatřil nedopalek cigarety. Turista si o toto, dříve nejuctívanější, zbožštěné místo, "típl vajgla". Strnul jsem… Tak končí kulty? Staleté kulty? Tisícileté? Je všechno posvátné opravdu jen dříve nebo později připravený popelník… "pro típnutí cigarety"? Ale kdepak. Nad nekonečnou zemí bájí, mýtů svítí obloha naděje, svítí výsostným poznáním. Poznáním, jaké nepřestává svítat. Z padělaných majestátů, upachtěných ješitností se stávají popelníky, a přece velké TAJEMSTVÍ trvá. Oslovuje…

Existuje cosi, co je společné bájím od dávné epiky lidstva, sumerského Gilgameše až po moderní díla. Zpráva o lásce, o andělské škole lásky, která prosvítá pod frázemi politických i jiných modloslužebníků, pod "obdivovanými promiskuitami" těch či oněch celebrit.

Bozi na Olympu se rozplynuli… V tolika muzeích lze vidět u sochy nápis "socha neznámého boha"… Tolik politických bůžků, "všemocných celebrit" odchází po červených kobercích slávy, odchází do tmy…

Z posvátných míst bývají popelníky.

Tolik frází horlivě otvírá ústa, chrlí své předsudky a lži a malichernosti… A přece je něco na Zemi "mezi nebem a zemí". Každý si to může pojmenovat. Každý by si to měl pojmenovat, protože potom … potom dostává jeho život smysl… Pevný smysl…

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 10/2012.