Člověk je pozoruhodná bytost. Jeho tělo se sestavuje podle genetického základu, obsaženého v DNA, která je vlastně dokonalým počítačovým programem. Podivné na konstrukci lidské DNA je to, že skoro polovina jejích genů se v průběhu života nikdy neuvede v činnost. A nevíme, proč tam jsou. Přítomnost těchto neaktivních částí DNA je možno vysvětlit dvojím způsobem.

Stoupenci "vědeckého světového názoru" (ateisté) se domnívají, že tam tyto neaktivní geny přetrvávají z předchozí živočišné vývojové fáze člověka, anebo se tam dostaly pomocí virů nedopatřením. Stoupenci stvořenosti hmotného Vyšší silou (Bohem) se domnívají, že DNA je odraz dokonalého vzoru z duchovní dimenze reality. Kopírováním do hmotné dimenze se původní dokonalost a ukončenost poškodila, tzn., že některé části se staly nefunkční. Kdyby měl člověk na Zemi k dispozici původní plně funkční DNA, vládl by její nositel pro současnou lidskou bytost nepředstavitelnými schopnostmi jak duševními, tak tělesnými. Např. by měl schopnost sebeuzdravování od čehokoliv, stárnutí nevyjímaje. Někteří si rovněž myslí, že pozemskou DNA člověka udělali ufoni a záměrně ji poškodili. Kde ji však vzali, včetně své vlastní, ufologové ovšem už neříkají.

Proč se člověk cítí zdánlivě smrtelným?

Bible vysvětluje stav tělesných věcí pozemského člověka obrazně jako důsledek pádu lidského ducha od poslušnosti Bohu neboli od dokonalosti k egoizmu. Člověk se začal sám cítit bohem. Tím nadřadil vlastní vůli objektivní správnosti (vůli boží), což mělo za následek ztrátu schopnosti vnímat a konat jen skutečně správné (obrazně "vyhnání z ráje"). To je dnes možné chápat tak, že si člověk svými duchovními vlastnostmi zablokoval možnosti, uložené v původní "rajské" DNA. Tím se mu pobyt v rovině hmotnosti stal cestou strastiplným "slzavým údolím" a ztratil schopnost vidět kontinuitu svého trvání nezávisle na smrti těla. Stal se zdánlivě "smrtelným". Bible ale také člověku slibuje za nápravu – návrat od egoizmu k objektivitě (vůli Stvořitele), opětovný vstup do ráje na Zemi, což je možné pochopit tak, že po obnovení plných schopností v dědičných dispozicích člověka se mu otevře možnost takového uspořádání věcí ve hmotnosti, které by bylo realizací dokonalého ráje z roviny věčnosti (viz "Království boží je ve vás!" – tedy dispozice k němu). Formou Platónovy formulace by se stav věcí na Zemi stal obdobou stavu ve "světě idejí". Z řečeného je možné dedukovat, že my – lidští duchové, existujeme na Zemi proto, že je nám pobytem v nedokonalosti dána možnost zpětně poznat dokonalost. Tímto poznávacím procesem se zvýší vibrace lidského ducha až ke schopnosti přímého zření Boha jako původce a zdroje všeho. V samém Řádu stvoření je zakotven mechanizmus, který zajistí otevření schopností, od počátku ukrytých v nepoškozené lidské DNA (v Otčenáši: Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi!).

Obrovský dar a boží milost – znovuzrozování

Člověku, který došel k tomuto závěru, se ihned vybaví výjimečnost a nadčasovost Ježíšova evangelijního nabádání lidem: "Usilujte nejprve o království boží (dokonalost v duchu) a ostatní vám bude přidáno!" To "přidáno" je uspořádání odrazu ráje na Zemi. Vědomostní a duchovní pseudoelity tohoto světa a jeho vlády se ovšem zřejmě domnívají, jak se dovídáme z médií, že nejprve je nutné usilovat o růst a správnost rozdělování národního důchodu. Prý velikost společenské spotřeby otevře člověku možnosti a nastolí na zemi ráj!

Jestliže tedy máme jako lidské bytosti rozvinout svůj duchovní rozměr, muselo by nás při současných mocenských poměrech světa a ducha zachvátit zoufání a nevíra v dosažení tohoto cíle. To však platí jen tehdy, vezmeme-li do úvahy možnosti pouhého jednoho života. Poznat a přiblížit se v krátké konečnosti jednoho života dokonalosti a nekonečnosti Podstaty světa a tím s Ní sdílet věčnost, není reálně možné. Jenže vůlí Podstaty světa je, aby všichni duchové (lidé) žijící v těle toho nakonec dosáhli. Proto je z boží milosti realitou, že lidský duch má možnost pokračovat v cestě do dimenze Ducha prostřednictvím výměny "loděk pro plavbu hmotností" neboli lidských těl. Znovuzrozováním vyvíjejícího se ducha v jiných tělech, rodech, národech a vyznáních je tento nesen různými okolnostmi stvoření. Zažívá jeho děje pokaždé za jiných hmotných okolností a v jiných společenských vlivech (národech, vyznáních, ba i na jiných planetách a civilizacích). Jen věčnost neboli vyzařování boží zůstává stálé. Jak říkali indičtí mystici: "Toto prožití postupně oživuje v člověku jednotlivé plátky tisíci plátkového lotosu sedmé čakry, jimiž Boha vnímá. Oživením všech dojde ke zření celého vyzařování živého Boha."

Hluboké poznání umožňuje milovat i nepřátele

Základní podmínkou nalezení celistvého pohledu v souhrnu dílčích pohledů neboli podmínkou přímého zření Podstaty světa je žitá láska k jednotlivým dílčím pohledům. Tedy těm pohledům a náhledům na realitu, jak nám je předkládají různí lidé, národy a vyznání. Žádný jednostranný fanatik nemůže pohlédnout na tvář Živého. Bez žité lásky ke všem jednotlivým pohledům na svět se nám pohled na božskou celistvost nikdy nemůže otevřít. Proto je žitá božská všeláska Agapé základním vibračním principem Krista, božského vzoru cesty člověka k Bohu. Jak nepřipomenout v této souvislosti obvykle nechápanou Ježíšovu radu: "Milujte i nepřátele své, neboť slunce mého Otce svítí i na ně!" Domyšlením této rady do konce ji objevíme jako univerzální radu z pramoudrosti pro umožnění duchovního vzletu. Nabádá pozemského poutníka k tomu, aby se snažil pochopit jednání každého člověka, národa a vyznání. Skrze snahu o toto pochopení pozná odstín jeho způsobu vnímání Boha. Tedy jen pozitivním přístupem (všeláskou) ke komukoliv člověk pozná, co třeba dotyčný žije odlišného z vyzařování Živého Boha. A co zrovna sám dosud nevnímá. Poznání božího v jinověrcích je tedy ten důvod, který umožňuje milovat i nepřátele! Lépe tak pochopíme, že to nejsou nepřátelé, ale pouze jinak o světě smýšlející. Vždyť kdo z nás vnímá většinu reality stvoření?

Proč být vděčný a děkovat i za strastiplný život?

Výše nastíněným by se nám mělo vyjevit naše současné konkrétní civilizační postavení. Jsme jako jednotlivci obdařeni různě velikými tělesnými a duševními schopnostmi. Narodili jsme se v konkrétní rodině, národě a konfesi. Nic z toho jsme si vědomě nevybrali! Kdo by se nechtěl narodit zdravý, nadaný, nesmrtelný, bohatý a o světě a Bohu vše vědoucí? To, že jsme, jací jsme, se stalo na základě stavu vývoje našeho ducha a následného božího rozhodnutí. Z toho snadno usoudíme, že právě to, co právě žijeme, potřebujeme prožít a na tom vyrůst k poznání Boha a jeho Řádu stvoření. Jestliže tedy své současné tělo a schopnosti akceptujeme a poděkujeme i za své neschopnosti, učinili jsme tím první krok k tomu, aby se náš život stal rychlým vzestupem. Za největší hřích proti Bohu totiž považuji nevděčnost za i strastiplný život. Odmítavý přístup k nepříjemným podmínkám života je nepochybně odvozen z úvahy dotyčného, že ví lépe než Bůh, co je pro něho z hlediska věčnosti nejlepší. To je také důvod, proč sebevraždu neschvaluje žádné náboženství. S ohledem na řečené pak za nejdokonalejší modlitbu považuji večerní poděkování Dárci života, předkům, národu a souvěrcům za život a den, ať byl jakýkoliv.

Z výše uvedeného vyplývá, že do konkrétní rodiny, národa a konfese se člověk rodí z vůle Nekonečnosti. Lidové přísloví to vystihuje rčením, že přátele si člověk vybírá a členy rodiny dostává od Boha. Neboli zrozením je každému předurčen učební plán v konkrétních dějinných okolnostech. Smyslem života člověka je pak jej objevit a naplnit. Tak tedy musíme nahlédnout na úkol jako na vlastní rodinu. Na úkol poučit se z vlastností jiných a vysvětlit jiným náhledy vlastní. Proto se také do světlých rodin rodí "černé vrány" a do černých rodin "bílé vrány". A z rozhodnutí božího mají spolu pomocí pocitu rodinné sounáležitosti vyjít. Každý Světlo hledající jej má začít hledat v rodině. Zamyslet se, proč se narodil v bohaté (aby bohatstvím činil dobré), nebo v chudé rodině (aby se naučil hospodařit s majetkem), proč je v souladné (aby ocenil hodnotu souladu) a proč v rozhárané (aby okusil chuť rozháranosti). Obvykle se duch špatného rodiče z karmických důvodů narodí v rodině špatných rodičů a příbuzných. A naopak. To Mojžíšovými slovy v Desateru nám Bůh radí, abychom se vyhnuli špatné karmě: "Cti otce a matku svou a dobře se ti povede na zemi!" Je prozřetelné tomu rozumět i tak, že co v současné rodině zaseješ, v příštím narození sklidíš. Třeba se narodíš v rodině láskyplné, zdravé, nadané a bohaté, abys tam sám mohl poznat, jak v těchto okolnostech stoupnou nároky na jednotlivce. A jak nepříjemné jsou dopady za nenaplnění očekávání členů vlastní rodiny neboli jak nepříjemně se karmicky "z výšky" padá.

Jak vzniká tzv. národní mentalita?

O okolnostech osobního poslání v rodinách je toho známo hodně. Méně se hovoří o rovněž existujících úkolech a poslání národů. Z výše uvedeného je zřejmé, že národní komunity odlišným způsobem odrážejí různé aspekty cesty jedinců i celých národních komunit z dokonalosti duchovní dimenze. Lidé se do národů rodí právě proto, aby si uvědomili jiným způsobem nepoznatelné vstupy do myšlení ostatních příslušníků národa a do atmosféry národních komunit. Aby prožili a prohlédli konkrétní klady a zápory reál - ně žitého ve srovnání s dokonalostí. Toto srovnání zahlédne každý až v bilanci svého života – v okamžiku smrti a jeho vyústění je jeho duchovním "výnosem" z právě končené inkarnace. Prohlédnout vyústění kladů a záporů světa z hlediska věčnosti nelze prostřednictvím vysvětlování jiných. Člověka jen slovy přesvědčit nelze. Živou Pravdu zanese do podvědomí každý jen prostřednictvím reálného průběhu svých vlastních životních prožitků a dějin národa.

Prvky společenského národního života a způsoby života rodů mají většinou "podzákonný" charakter, tzn., nejsou přímo místními zákony stanoveny. Přesto jsou rozhodující většinou lidí vnímány jako v místě slušné a patřičné a veřejným míněním jsou v místě vynucované. Právě tyto "podzákonné normy" chování nejvíce konstituují "ducha" národa, nebo jak se říká "národní mentalitu". Ve formě veřejného mínění ji musí respektovat nejen "demokratické" vlády, ale dokonce i ostré diktatury. Je známé, že když Hitler zjistil, že nějaké rozhodnutí narazilo na německé veřejné mínění, v tichosti od něj ustoupil (např. likvidace mentálně postižených Němců). Národy se tedy v tomto smyslu chovají jako celek. V určitých mezích a dějinných okolnostech nepochybně mají národy své vlády, jaké si zaslouží jako výchovný prostředek od "božích mlýnů" (nepochybně právě teď si Češi na základě svého předvolebního myšlení mohou zpívat tu "Budovatelskou": "Teď když máme, co jsme chtěli"...).

Kalamitní dějiny Čechů Příkladů dějinných poučení z plnění a neplnění národních poslání je ve světových dějinách takřka nekonečné množství – prakticky není možné je obsáhnout. Omezím se proto hlavně na popis národních úkolů českých a německých, protože ty znám z části nezprostředkovaně. Jak jsem již psal, Češi jsou svým zeměpisným umístěním a kalamitními dějinami dost netypický národ. Na světě nenacházím takový, ve kterém by se za posledních sto let vystřídalo osm naprosto protikladných režimů a který by byl třikrát obsazen cizí armádou! Z hlediska pochopení souvislostí je užitečné se zamyslet, proč se tak stalo. Není to jen zeměpisným umístěním, má to duše, putující v Češích, něco naučit! Začněme Rakousko-Uherskem. Proč se České království dostalo do jeho svazku? Nebylo to také proto, že neklidní Češi (hledači novot) jako první země v Evropě poznali nutnost reformy středověkého křesťanství a rozdělili se na dvě stejné poloviny? Katolíky konformisty "pod jednou" a husity reformátory "pod obojí"? A bili se vzájemně tak dlouho, až je Evropa musela dotlačit pod kuratelu konformních a nábožensky poslušných Habsburků? A nedostali se pod mnohonárodní habsburskou dynastii právě proto, aby se naučili žít ve shodě v houfu ostatních i hodně jiných národů? A také proto, aby se od rakouských Němců naučili poznat výhody pozemské subordinace (disciplíny), která jediná umožňuje vytvořit funkční státní celek? A aby byli chráněni před sílícím sousedním německým hospodářským a kulturním vlivem, jehož plný dopad by jim nepochybně přinesl osud Lužických Srbů? Neměl nakonec následník trůnu Otto Habsburský na přednášce ve Františkových Lázních pravdu, když říkal, že "proklínaní" Habsburkové vlastně Čechy zachránili před německým tlakem? A protože se nic neděje náhodně, zamysleme se nad tím, co za to od Čechů vlastně Prozřetelnost očekává a jak ti to očekávané plní?

Snad přineslo vojenské zblbnutí poučení nejen Němcům

Nejprve k české mentalitě a od toho se dostaneme k pochopení role národa a učebního procesu duší, zrozených v Česku. Nejlépe ji pochopíme při srovnání s mentalitami sousedních národů, Němců zejména. Němci jsou v Evropě nepochybně klíčový národ. Jejich sto milionovou váhu jim totiž zdvojnásobuje pěstovaný smysl pro disciplínu, detail a soudržnost. Navíc žijí v evropském středu. Tím je jim "vahou" a zeměpisně předurčena role těžiště evropské civilizace. Jenže! K této roli jsou jim z božského uloženy náročné podmínky. Jak si z vyznění posledních evropských dějin můžeme vyčíst, první podmínkou z nich je nenásilí neboli nepoužití síly vůči menším a slabším sousedům. Z čeho tak soudím? Z výsledku dvou světových válek! Když totiž Němci začnou mocensky tlačit na sousedy neboli na potlačení boží vůle k evropské rozmanitosti jako faktoru podněcujícího růst, spojí se proti nim všichni sousedé a porazí je silou. Dvě prohrané světové války by jim měly k poučení stačit. Kdyby se začátkem století Němci místo vojenského zblbnutí dali na duchovní, společenský a hospodářský rozvoj, bylo by dnes Německo "samospádem" respektovaným středem Evro - py. Mělo jim stačit poučení z první války! (Podle – moudrému napověz!...)

Evropské křesťanství selhalo na celé čáře

Mezi válkami se vzdělaným stalo zřejmým, že do té doby pozitivní, ale středověkou formou svázané evropské křesťanství již není schopno plně osvětlit stav věcí existence člověka a světa. Tím ztrácelo přesvědčivost. Forma středověkého podání jinak platných duchovních zákonů z něj po první válce učinila onu "biblickou sůl", která přestala "soliti"! Mezi válkami bylo již s ohledem na vzestup vědeckého poznání nezbytně nutné postoupit také v poznání duchovních zákonů. Tato křesťanskou duchovní elitou nenaplněná touha Evropanů se pak následně buď zvrhla v "truc vůči Bohu", tzn. v masové šíření ateizmu, nebo v tehdy módní Nietzscheho existencionalizmus. Zcela na okraji a bez prostředků pak živořily nově objevované přístupy k filosofii člověka jako theosofie, antroposofie a nové interpretace biblické symboliky (Abdrushin.) Tyto a podobné pokusy o prohloubení duchovního poznání tehdejší katoličtí i nekatoličtí "znalci" bible označovali za matení osvědčeného a zavádění neprověřeného. Za tohoto středoevropského duchovního kvasu (spíše marasmu) byli do Německa posláni dva vykladači duchovnosti. Jako vždy v polárním světě – světlý a temný. Abdrushin a Hitler. Na Abdrushina, rušícího scholastikům přesvědčivostí sice váznoucí, ale pro pomalu myslící pohodlně zaběhané "kruhy" uspořádali tito spolupachatelé úpadku duchovnosti mas mediální diskreditační "hon". Tím si vykoledovali, za stavu všeobecného duchovního a hospodářského rozkladu, nezadržitelný vzestup temného vůdce Adolfa Hitlera. Tento ateista, odhalující se výrokem "kdo se odváží zeptat vítěze", na základě neduchovně pojaté genetiky, kterou odvodil ze zákonů chovu zvířat (nemají ducha), vyhlásil rasu za základ vší moudrosti dějin a lidstva. Postavil Němce do role vyšší rasy a jako ateista se domníval, že ve hmotnosti platí "právo" silnějšího (džungle). Vtáhl je tak do války, kterou před tím určitě nechtěli. Jejím snad jediným pozitivním výsledkem je konečné poučení pro Němce (a doufám, že pro všechny uchazeče o světovládu), že násilím se nikdo nemůže stát ze zákona stvoření středem Evropy a světa. Pro lidstvo zákon silnějšího (džungle) neplatí. Lidstvo je ne živočišnou, ale duchovní entitou (bylo by dobré, aby si tohoto zákona v současnosti všimli také v USA, aby spojením celého světa proti sobě nedošli k nacistickým koncům!). K pozitivnímu cíli, k lepšímu světu, k tomu, stát se špičkou civilizace vede jen druhá cesta! Cesta úsilí o zkvalitnění duchovních hodnot jedinců i národů. Jako třeba u Němců rozvinuté vlastnosti typu obecné disciplinovanosti, preciznosti, dotahování věcí do cíle, schopnosti vytvářet dokonale fungující výrobní a vývojové organizace.

Duchovní krize v Čechách

Možnost stát se středem lidstva je otevřena každému národu a civilizaci Podle duchovního zákona se jím stává právě ten národ či civilizace, která pomocí společenského uspořádání dokáže uvnitř v sobě nastavit prohlubování duchovního rozměru svých jednotlivců i národa jako celku. To je možné jen sloučením rozumového a charakterového rozměru člověka, vědy a etiky. Společnost (stát) musí formou typu vzdělání usilovat o jejich souměrné uvádění do společenského života národů. Vzpomeňme na začátky a konce egyptské, antické, čínské, římské civilizace. Všechny vzestoupily i padly se vzestupem i pádem mravů v kontrastu k duchovnímu stavu okolních barbarů.

Tedy nikoliv pouze vědou, technikou a ekonomikou, jak učí na školách současní ateističtí společenští "vědci", ale jen dorovnáním duchovního rozvinutí člověka (charakteru) může lidstvo vstoupit do vyšší civilizační úrovně. V Řádu stvoření je totiž nastaveno, že trvalý rozpor mezi rozumovým (věda) a duchovním vývojem přivodí katastrofu. Doufejme, že se o tom nebudou muset přesvědčit masy konzumentů na vlastní kůži. Tím se zpětně dostáváme k současné české krizi, ke krizi evropské "zkumavky dějů". Není možné si u nás nevšimnout evropsky ojedinělého a vše zasahujícího duchovního marasmu. V důsledku osmi režimů a osmi různým vyučovaným dějinám, zde už nikdo nevěří ničemu! Stále zde platí známé označení stavu duchovní nejistoty, že jsme jediná země s "nepředvídatelnou minulostí!" (definice Miloše Zemana v Technickém magazínu v roce 1989). Český davový člověk, onen bývalý Čapkův emčéčé (malý český člověk), poblouzněn materializmem, stále hledá za vším jen prospěch. 90 % Čechů vidí v duchovních učeních (náboženstvích) jen formu vymývání mozku (jak pravil "klasik myšlení emčéčé" Mirek Topolánek). Tito, dle svého názoru od předsudků osvobození, česky mluvící konzumenti živočišného se již dávno "zbavili" husitského étosu, že "Pravda boží zvítězí". Teď jen domnělí "společenští vědci" na ekonomických školách vyučují, a oni tomu dokonce věří, že tlak peněz a síly vždy zvítězí! Tito se dočkají následků své "víry" brzy! Měli jako Češi být přece již dále a ne papouškovat západní učení o všemohoucnosti trhu! Kdyby jim zbyl zbytek intuice z protektorátu a "věčných časů", měli tyto sice graduované, ale duchaprázdné české elity pochopit, že realita světa je složitější než liberální trh se vším. Už v roce 1941 se tady přece na lokomotivy psala ta "V" a později na všechny ploty o vítězství ateistického socializmu, naposledy konsolidace. Kdyby současní tržní jásači nebyli v zajetí peněžní hypnózy, možná by slyšeli, jak o konci systému ateistické liberální ekonomiky ve světě již cvrlikají vrabci na střeše.

Duchovní jádro Čechů a jeho úkol

Materialistickému způsobu myšlení u nás odolává jen asi deseti procentní duchovní jádro. To sice musí čelit v současnosti nikde ve světě neviděnému tlaku ateizmu a duchovnímu úpadku, jak se na něj valí z "podpásového typu kultury" – z TV programů, z tlaku mafiánských struktur státní správy a z bordelů a heren na každém rohu, ale: Protože je nezničitelné, činí jej na druhé straně tento tlak silnějším a fundovanějším. Mezi nenápadnými lidmi u nás se začali hromadně objevovat nově a hlouběji myslící jednotlivci. Nejen ti píšící, ale zejména ti tiší ("blahoslavení tiší, neboť jejich dědictvím bude země"). Za tohoto stavu věcí se mi z mysli vynořuje tento momentální duchovní úkol českého národa: Nejprve zde v malých skupinách a okruzích hlubších lidí "evropské zkumavky" (Česka) argumentačně a žitou praxí učinit ateizmus a konzumerizmus projevem směšné lidské nedomyšlenosti, životní nefundovanosti a vyjevit ztráty duchovního rozměru osobnosti!

Budoucnost je v harmonickém životě rodin a alternativním způsobu života

Děje v Evropě a světě budou pomalu nebo rychle pracovat tak, že se i tam z konzumentů stanou směšné figurky. Směšné proto, že místo prožití smysluplného života, zejména z hlediska věčnosti, si daly za životní cíl zkonzumovat co nejvíce smyslového a za každou cenu umřít jako bohatí. Pokud možno bez práce, pomocí chytračení kolem těch hloupějších, tj. ještě pracujících. Tento cíl parazitům určitě krachne, a to již brzy. V kontrastu s životními debakly konzumních jednotlivců začne národní jádro, odolávající rozkladu, žít v oázách harmonických rodin a duchovních okruhů, v oázách alternativní zdravé životasprávy. V propuknuvší krizi vzory jejich chování budou indukovat "metodou sté opice" šíření jejich přístupů k životu nejen v národě, ale následně i v ostatní konzervativnější Evropě. Dokonce si myslím, že u nás započaté prvky nové civilizace do konce a důsledku dotáhnou právě organizačně zdatní Němci. I reformace tu kdysi začala, pak přeskočila do Německa.

Na základě současného stavu společenských věcí u nás by se tato vize mohla zdát naivní a společensky neuskutečnitelná. Cokoliv vybočujícího z materia - listického pojetí života se zdá neprosaditelné, protože to jednak narazí na usazené mafie všeho typu, jednak nevzbudí zájem otupělých "nevoličů". Podle mne je to ale jen zdánlivý klid před změnou. Já vidím "úspěchy" světového tržního liberalismu ve fázi, která je analogická "úspěchům" a stavu Velkoněmecké říše před Stalingradem. "Trh se vším" také dosud postupoval mílovými kroky a nyní již měří postup na metry. "Čas oponou trhne" a přijde finanční, potravinové a surovinové zhroucení světového trhu. Pravděpodobný je i urychlující klimatický úder jako pomoc "odněkud" k urychlení agonie tohoto společenského uspořádání světa. A nastane světový chaos a doba temna jako v době pádu říše římské! Co potom řeknou lidem naši graduovaní propagátoři vše regulujícího tržního hospodářství? Za situace, že k nám vedené ropovody a plynovody vyschnou, že zmizí kupci aut a zboží a polovina lidí ztratí zaměstnání? Až se venkované octnou bez potravin, které se již odnaučili a zapomněli doma vypěstovat? V supermarketu byly přece levnější! Jako výsledek špatného životního a potravinového stylu života se nepochybně urychlí hroucení zdravotního stavu populace. Přitom exploze nových syndromů nemocí nebude řešitelná dosavadním typem medicíny.

Duchovní jádro českého národa bude tentokrát připraveno!

Duchovní jádro českého národa nebylo v roce 1989 na tak rychlý pád komunizmu kvalifikačně připraveno. Toho využili všeho schopní a zavedli tu tržní hospodářství, tržní právo a etiku odvozovanou od peněz. Tato nepřipravenost duchovních lidí na rychlý zvrat by se už v nadcházející krizi neměla opakovat. Podle mne je nanejvýš naléhavé posílit směr ke konstituování "ostrovů pozitivní deviace", ve kterých se šíří zkušenosti s alternativními způsoby udržování zdraví, s alternativní produkcí potravin, s aktivovanou vírou a etikou, s duchovním smyslem života, se ctěním rodiny, předků, okruhu přátel. Je nutné nacházet nové cesty ke zdroji Života neboli Bohu, tím ke zdroji vitality (prány) a duševní energie (z kosmického principu Krista). Netřeba nikam chodit, jen rozhlédnout se kolem a vidět a pohovořit s lidmi hlubšího smýšlení. Vždyť vytváření skrytých okruhů přátel je u nás tradice v důsledku dějinného vývoje. S touto přípravou, až se krize pomalu nebo rychle přivalí, bude jádro českého národa připraveno na analogii národního obrození v duchovní rovině. Předpokládám, že se mu pro jeho snahu dostane dnes nepředvídatelné pomoci od duchovního vedení národa a naše postavení v nové Evropě se ještě zvýrazní.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 10/2012.