Za jedním hypermarketem, jednou dálnicí a jednou studánkou, dvěma prázdnými kapličkami, třemi kapličkami s obrázkem či soškou, čtverými pastvinami ovcí a krav, paterými benzinovými pumpami, šesterými potůčky, sedmerými malebnými kopečky, osmerými penziony a devaterými lipami ve strmé aleji, shlíží do podhorského kraje ze svého vršku přívětivý kostelíček s baňatou věží.

Zahnízdili tu i rorýsi, které ani zvony neruší. A proč taky, když čistí a požehnávají prostor, podobně jako rorýsi, kteří se ve skupinách prudce prohánějí okolím a čistí ho od hmyzu, který sezobávají. R. Steiner napsal, že ptačí zpěv stoupá éterem k nebesům a vrací se z nebes zpět k zemi s novým, znásobeným požehnáním. Vida, krásný námět na meditaci v přírodě.

Náš kostelíček měl donedávna svou podivnost, ba raritu. Ale tak to vnímali jen náhodní návštěvníci. Jistá věc je tu mátla, ba odrazovala. Kvůli ní odtud neobeznámení návštěvníci po bohoslužbě odjížděli znechuceně. Jiní kroutili hlavami, další si vrtěli prstem v uších v dom - ně ní, že špatně slyší. Zdejší farář sice mluvil hlasem tu zaníceným, tu hladivým, jeho oči laskaly pochopením, zamyšlením i úsměvem, ale – nebylo mu vůbec rozumět. Hůř slyšel a tím i hůř vyslovoval. Huhňal prý ale odjakživa. A přesto starousedlíci naslouchali s devocí a soustředěním. Bylo tomu už tak. A bylo tomu tak už několik let. Místní mu viseli při kázání spíš než na rtech na celém obličeji, ba na celé bytosti. Jak výmluvnou měl řeč těla, řeč gest i očí. Když dítě při jeho kázání zazlobilo, bylo napomenuto nebo pohlazeno, aby dospělí slyšeli. Ještě menší dítě zaplakalo a maminka s ním na chvilku vyšla před kostel, aby nerušilo. Dva ministranti, venku kluci nezvedení, konali zde po boku starcově důstojně svou roli.

Mnozí tu cítili cosi, co bylo podivuhodné, ale nemudrovali o tom: Když velebný pán dohovořil, byli v něčem jiní, i když jeho slovům nerozuměli. Jak se zdálo, nebylo to ani třeba. Jaký to byl rozdíl, když někdy za ním nemohli, a nebo když jim to vyšlo a pobyli si na bohoslužbě s ním. Nemuseli každé jeho větě dobře rozumět, přesto se domů vraceli se svátečním pocitem, ztišeni, dotknuti čímsi posvátným. Zdálo se, jako by se slova páně farářova také nejprve kamsi vznášela a jejich esence se vracela dolů ještě víc požehnána, tak jako zpěv ptáků. Kdepak, tady se nepěstovalo jen to nedělní náboženství, aby se neřeklo. Nikdo za celé ty roky panu faráři ani nenaznačil, že mu při kázání není rozumět. Byli tak neteční, že jim to bylo jedno? To by sem nechodili. Nebo v tom naopak objevili bezděčně a postupně cosi cenného? Odpověď se vyjevila.

Moderní doba nemusí vždy znamenat pokrok

Když kněz zastonal a přijel ho zaskočit mladší kolega, lidé se rozcházeli neuspokojeně, rozpačitě. Kritizovat si ho nahlas netroufli. Ani by dobře nevěděli za co. Byl pro ně asi moc nabádavý. Vybral si některý biblický příběh a přizpůsobil ho dnešní mluvě až moc, takže se třeba dozvěděli, že musí investovat svůj kapitál do lásky, nebo že Hospodin není žádný arbitr. Důmyslně až křečovitě našroubovával nastudovaná moudra na běžné situace. Bylo to ale studené. Věčné hodnoty není třeba aktualizovat, jsou trvale aktuální samy o sobě. Byl to agitátor pro Boha, dealer s vírou. Ale jen v řeči, ne v duši. Takových je mnoho v každém náboženství.

To velebný pán měl účast na jejich duších jinak. Vlastně i oni měli účast na jeho duši. Potřebovali ji. To hlavní – největší slovo vyslovila pro ně celá hlubina a krása jeho nitra a všechna konkrétní slova v tom už byla obsažena. Prošel koncentráky obou totalit a nezahořkl. Neptal se: "Panebože, zač mne trestáš." Neměl nikdy o koho se opřít, vyjma o Pána a jeho Milost. Za vše v životě děkoval. Měl to vše v duši otisknuté. A někdo to v něm viděl, tušil, opíral se o to.

Odešel a s ním i duše obce

Poslední dobou byl v domově pro seniory. Ten největší (dá se říci prospěch?) si odnesly ty ošetřovatelky, které se k němu dokázaly už ode dveří, ba snad už z chodby, ztišit a naslouchat jeho potřebám i díkům. Jeho duši. Byla tu pro svět i pro každého konkrétně. Podle ní si dotvářel jejich sluch přesně to, co kdo potřeboval.

Pak odešel na Pravdu boží. Nikomu se následující neděle do kostelíčka ani nechtělo. Mlčky se shlukli pod lipami na trávě před kostelem. Postávali, ani nenaříkali, nebylo proč. Vše má svůj čas a svou zralost k proměně. Věděli, že on je spojuje. Padne-li statný strom, teprve vidíme jeho mohutné kořeny.

¨Pravda, nastoupil sem kněz se zvučným hlasem, mimo kostel se oblékal s módní ošuntělostí a chodil s nimi na pivo. Proč ne. Ale bylo vidět, jak ta kázání večer před tím vypotil, vykonstruoval. Říkal jistě užitečná slova. Mluvil hlasem tu zjihle plačtivým, jaksi karikovaně nemužným, tu pateticky vypjatým s efektní gradací závěru, jindy civilně zaprášeným, jako se mluví na domovní schůzi. Dával vším najevo, jak je jeden z nich. Ale nic víc. To jejich bývalý velebný pán, kterému navenek nerozuměli, se takhle snaživě do jejich cítění dobývat nemusel. Rozprostíral nad nimi svou pokornou, laskavou a moudrou duši. Každý si ji nesl kousek v sobě. Ba někteří měli pocit, že na ně po smrti shlíží jako dobrotivý anděl odněkud hned nad kostelní střechou. Možná i pod ní, s nimi. Začali mít dojem, že záleží na celém životě, jak byl prožit, jak se člověk stavěl k nezdarům i ke chvále, a viděli, kolik jejich utrpení i radosti s nimi farář sdílel a snad přetavil, či předal k řešení Pánu. To umí jen málokdo. Jen velké duše. A při tom je nezbavoval odpovědnosti, ani je nešetřil. Zlo nechtěl zlostně potírat, ale trpělivě proměňovat. Pak se mohla jeho duše rozprostřít nad vesničkou jako ochranný plášť, který někdo celý život nosil a vše, co v něm prožil, se do něho nasáklo. Nebo jako plášť anděla.

A oni? Inu, zasloužili si to snad tím, že nikdo z nich stařičkého kněze nenapomenul. Oni vlastně měli k němu kousíček téhož vcítění, jaké měl on k jejich problémům, i kdyby je neznal všechny konkrétně. Cosi tu zafungovalo na jiných cestách, které nevidíme, a nemuselo se ani hovořit o ezoterice, telepatii, auře či podobných módních termínech. Asi ty jiné cesty nalezli sami ze sebe. Snad s vyšší pomocí. Možná, že se uměli vcítit. A malinko toho vcítění, které měli ke svému knězi, měli po jeho odchodu i k sobě navzájem. O to tu šlo nejvíc. Projevilo se tu, aniž to museli takto vždy vědět, ono spásné – " Kde dva či tři jsou ve jménu mém, jsem mezi nimi".

Všude je jen tady a vždy je jen teď

Není důležité, zda se tento příběh stal loni, před dvaceti lety či jindy. Ani zda na Prácheňsku či v Horehroní, v Čečně nebo Pensylvánii. Ani zda jednou či mnohokrát. A není ani podstatné, zda se stal špatně vyslovujícímu knězi, eskymáckému náčelníkovi, němému šamanovi od Amazonky, nebo nemluvné ředitelce domova pro seniory. Tak jako není rozhodující, zda si lidé po úmrtí jejich učitele našli někoho nového, kdo snad nebyl takový, a oni se pak učili víc od sebe navzájem a od svého svědomí, anebo zda našli své inspirace v knize někoho, kdo proputoval kus cesty před nimi, cosi vyzářil do společného povědomí a jeho kniha jim k tomu poukazovala.

Jsou dálky, které zanikly, ze kterých jsme připutovali. A jsou dálky, které vzniknou, ke kterým putujeme. A přesto: všude je jen tady a vždy je jen teď. Uchopímeli věc správně, vidíme, že veškerá dálka i veškerý čas je jen nepatrná změna našeho vědomí. Žijeme trvale v lůně božím, v lůně věčnosti, kde není nebezpečí ani takzvané zlo, a pokud si ho navzájem způsobujeme, pak není věčné. To jen iluzivní myšlenky se nám toulají v čase. Ba vláčejí nás do strachů, obav, chtění, pachtění, dokud je nenecháme zaniknout tím, že na ně zapomeneme pro vděčnost za vše, co nás potkává, pro touhu být stále lepšími lidmi pro svět, pro nadšení z ideálů, pro touhu po pravdě, pro lásku ke Stvořiteli…

Z putování dálkami času a hlubinami odkazu předků se můžeme dostat i hlouběji do blízkosti něčího nitra. A můžeme postupně také vyciťovat, že za vším je nekonečná moc a mír všudypřítomného celosvětového Já Boha Otce, proudy lásky Kristovy i mateřské duše Mariiny, uzdravující světlo moudrosti Svatého Ducha, a začneme – i při rozeznávání dobra a zla – milovat svět i jeho budoucnost.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 10/2012.