Stárnutí ve světle tibetského buddhismu
-
Vytvořenostředa 26. říjen 2022 17:43
-
AutorMelanie Rybárová
-
Oblíbené1838 Stárnutí ve světle tibetského buddhismu /propozice/item/1838-starnuti-ve-svetle-tibetskeho-buddhismu.htmlKlikněte pro přidání
Žádný okamžik se nikdy nevrátí a naše zážitky z minulosti nemůžeme předělávat ani opravovat. Navzdory tomu jsou tu však moudrá učení, které nás učí novému pohledu, a ten někdy dokáže minulost "léčit". O to se pokouší i spisovatel Arnaut Maitland, když se zamýšlí nad posledními roky milované matky, která zemřela na Alzheimerovu chorobu. Sám komentuje svou knihu slovy, že jeho záměrem nebylo popsat průběh této choroby postihující stále větší počet osob, ani vzpomínat na bezstarostné dětství a mládí v holandské rodině střední třídy po druhé světové válce. Cílem bylo ukázat, jak učení tibetského buddhismu může pomoci člověku vyrovnat se s okolnostmi a situacemi, ať již jsou nepříjemné či příjemné, šťastné i nešťastné, ať nás zarmoutí či nadchnou a ať nás potkají ve stáří či v mládí. S principy tibetského buddhismu seznámil autora při jeho dlouholetém pobytu v USA lama Tarthang Tulku.
Zdroj moudrosti
Autorova životní pouť po studiu práv v Nizozemsku zamířila do Kalifornie, kde strávil několik desítek let. Zde se seznámil s učením, které překonalo vše, co dosud poznal. Sám to přirovnává, jako kdyby po toulkách po spletitých kanálech ve vlasti konečně našel cestu směřující k oceánu. Ztotožnil se s Buddhovou výzvou "Nejprve se nauč pečovat sám o sebe" a s chutí a odvahou se vrhl do studia, jak nejlépe čelit běžným strastem. Ty lze přibližně rozdělit do tří částí. Nejprve musíme zjistit příčiny svých strastí. V první části cvičením těla a mysli dojít k vyrovnanosti a s nadhledem pozorovat sebe i okolní svět. V druhé oblasti studia nalézt správný pohled na skutečnost a naučit se vidět situaci jako otevřenou, nikoli definitivně danou. Ve třetím stupni začít chápat, že zdroj bezpečí může nalézt jen ve svém vnitřním světě. Je nutné rozloučit se se všemi lákavými klišé a kritickými dogmaty dnešního světa a přeprogramovat mysl – "Lidské bytosti jsou od přirozenosti dobré".
Člověk je veden k uvolnění, otevřenosti a poctivosti k sobě samému. Na jedné straně uvolnění až do bezstarostnosti, avšak na druhé straně odpovědnost za utváření vlastního života. Měli bychom brát to, co přichází, radosti i zármutky, rub i líc, bez posuzování. Když se obracíme k vnitřnímu zdroji, mnohdy nás až překvapí, co všechno známe a dokážeme, odhodímeli masku stálého lamentování a stěžování na různé původce našich strastí. Současně zjistíme, že je na nás, jak využíváme množství možností a příležitostí, jež jsou nám dány.
Osudové rozhodnutí
Autor přerušuje své poznámky k učení dharmy, aby na chvíli seznámil čtenáře s neradostnou zkušeností milované matky. Pamatuje si ji jako společenského a veselého tvora, žijícího se svým partnerem v naprosté jednotě. Bylo to hladce fungující společenství, v němž obě strany samozřejmě dávaly i přijímaly, ideální prostředí pro výchovu čtyř synů. Manžel byl sice dominantní, avšak ženě byla ponechána volnost k různým činnostem, jako bylo například vedení dámského diskusního spolku, které byly tenkrát v módě. Sama vybírala témata k diskusím, z nichž jedno bylo věnováno i osmnáctému dalajlamovi. Snad právě zde byla zasazena v duši nejmladšího syna seménka zájmu o učení tibetského buddhismu. Bylo to ovšem teprve po letech, v době jeho pobytu v Americe, kdy se jeho život odpoutal od domácího prostředí.
Počátkem osmdesátých let přišel čas otcovy penze a on se rozhodl, že zásadně změní svůj způsob života, a zakoupil dům na Elbě. Bylo samozřejmostí, že matka ho bez protestů následovala, i když ovšem zpočátku netušila, jak negativně ji ovlivní odloučení od rodiny a přátel. Doma v Haagu byla ve svých třia šedesáti letech ještě plně aktivní, hrála tenis, setkávala se s přítelkyněmi a měla všemožně bohatý program. Věděla sice, že to vše bude muset opustit, ale oproti představám ji samota zaskočila. Začala se učit italsky, protože doufala, že naváže styky s místními lidmi, avšak k tomu nedošlo. Čím více toužila po kontaktu se svým okolím, tím více pozbývala schopnosti normální konverzace. Zádumčivost a deprese, z nichž jí náhle odcizený partner nedokázal pomoci, byly takřka ideální půdou pro vznik Alzheimerovy choroby.
Hledání útočiště
Zatímco otec se na Elbě cítil celkem spokojen se svými koníčky, matka se tu cítila neschopná a prázdná. Nebyla schopná nalézt útočiště, záchytný bod. V buddhismu je hledání útočiště terminus technicus. Útočiště představují tak zvané tři klenoty. Je to Buddha, učení dharmy a sangha, společenství věřících. Při povrchním nazírání vnímáme jen vnější podobu těchto pojmů: postavu učitele, samo učení a společenství shodně smýšlejících. Později však rozpoznáme, že nejde o vnější hledání. Buddha je osvícené sebeuvědomění, dharma je moudrost, láska a soucit v akci a sangha je realizace těchto kvalit a potvrzení bytostné jednotky všech tvorů. V našem dnešním západním světě lidé také hledají útočiště. Třeba v alkoholu, či dokonce v drogách, nejčastěji v sexu. Netřeba se šířit o tom, jakou asi útěchu nám skýtají tato veskrze klamná útočiště.
Jak si zachovat mentální svěžest
Bernard Russel napsal ve své autobiografii: "Čím neosobnější jsou zájmy člověka a čím víc přesahují tyto zájmy hranice jeho vlastního života, tím menší důležitost má pro něj myšlenka, že život brzy skončí. To je nejvýznamnější prvek štěstí ve stáří".
Víme, že v různých částech světa stáří probíhá různě. V Tibetu mívá stáří dvě podoby. Buď silně věřící odcházejí do hor, aby tu meditovali, prozpěvovali mantry a točili modlitebními mlýnky, anebo zůstávají se svými syny a vnuky, aby zajišťovali zachování tradic. Zatímco v západním světě se výchova vůbec nezaměřuje na dosažení vyšší moudrosti a jejím cílem je dosažení dobrého postavení ve společnosti, v Tibetu starší předávají svou moudrost mladším vlastně od rána do večera. Když synové dospějí v otce, převezmou úkol starších a ti se mohou plně věnovat studiu a praktikování dharmy. Křiklavý rozdíl mezi postojem společnosti tam a tady je nabíledni. V západním světě se způsob života mění tak rychle, že staří jsou stále více vytlačováni ze společenského dění, ať již jde o práci, či zábavu. Podvědomě buď začnou nenávidět změny, jimž se již nedokážou přizpůsobit, nebo jen trpce přihlížejí, jak se svět mění, závidí mladým a usychají jako zvadlý list.
A přece je tu celá řada možností, jak si zachovat mentální svěžest a duševní schopnosti. Jedním z prvních předpokladů je duševní zralost. Ta ovšem nepřichází automaticky, obvykle je výsledkem mnoha bojů, ne vždy vyhraných. S míjejícími lety vzrůstá schopnost sebepoznání, klesá přitažlivost světa se všemi jeho lákadly a my počínáme vidět, jak jsou ve své podstatě klamná a bezcenná. Máme příležitost lépe rozlišovat, co je opravdu cenné a skutečné, a loučit se s tím, co nevyhnutelně odchází, a to bez hořkosti – stárnout bez lítosti.
Naše duševní schopnosti nemusí s věkem upadat. Je pravda, že s přibývajícími lety počet mozkových buněk klesá, avšak vzhledem k počtu zbývajících tato ztráta není kritická. Kromě toho existuje jev (neuroplasticita), při němž ztráta buněk v jednom místě je vyrovnávána přibýváním na jiném. Není předem určeno, že by výkon zdravého mozku za normálních okolností musel nutně upadat. Zvědavost a zájem dokážou uchovat duševní pružnost až do velmi pokročilého věku.
Je život zákonitě spjat se strastí a zklamáním?
Autor konstatuje matčinu proměnu na Elbě, jako by jí "ztěžklo srdce". Při občasných návštěvách ji vnímal, jako kdyby sklouzávala do temné jámy, v níž se chytala jen střepů minulosti. Matka v izolaci italského ostrova upadala do melancholie a deprese. Její někdejší činorodost byla tatam a ona nedokázala čerpat ze své vitální energie. Rozvinutá strast počala konat své zničující dílo. Podle Buddhova učení existují tři druhy strastí. Všechny tři jsou způsobeny tím, že nechápeme svou vlastní přirozenost nebo povahu rea lity. Na západě uznáváme především strast jako bolest mající zjevnou příčinu. Sem patří bolest, nemoc, stárnutí a umírání, útrapy hladu, horka či zimy a mentální strádání ze žalu a zklamání. Dalším druhem je strast ze změny. Nic netrvá věčně, časem ztrácíme lidi i věci nám drahé, ať již jde o změnu jednorázovou, nebo pozvolnou. Jednou zmizí i naše těla se všemi vzpomínkami, myšlenkami a pocity. Třetí formou strasti je naše lpění, naše ztotožnění se se svým "já" jako oddělenou, samostatnou podstatou.
Buddha ukázal na své vlastní osobě, že skončí-li strast, dostaví se klid, světlo, vědomí sounáležitosti a celistvosti. Chceme-li zvítězit nad utrpením, což předpokládá pochopení strasti, je třeba pozorovat své zážitky, zamýšlet se nad souvislostmi a snažit se o pochopení toho, čím zrajeme. Nejsme-li schopni se soustředit, ignorujeme svůj vnitřní hlas a jednáme proti svému lepšímu přesvědčení, dostáváme se do strastí. Jestliže však získáváme půdu pod nohama v autentickém bytí, jsme na dobré cestě se trápení zbavit.
Na příkladu své matky, která stále více podléhala Alzheimerově chorobě, nacházel autor s odstupem pár desítek let chyby, které vedly, nebo alespoň přispěly k jejímu nežádoucímu stavu. Velmi důležité je umět hospodařit se svou životní energií. Přecitlivělá reakce na situace, jež mají tendenci vyvést nás z míry, často člověka přiměje zalézt do ulity a stáhnout se zpět. Pokud se to opakuje častěji, stáváme se mrzutí a stavíme zeď mezi sebe a svět. Časem otupíme a dochází k nežádoucí blokádě a rozkolísání fyzické energie. Užitečným opravným prostředkem je relaxace, při níž se soustředíme na pocity v těle. Pozorujeme pocity příjemné i nepříjemné, aniž bychom jim kladli odpor. Nestavíme se na zadní, neprotestujeme, zklidníme se a jakoby splýváme s děním svého těla. Když vydržíme, zeď kolem nás povolí, naše vědomí se zjemní a my navážeme styk s naším vnitřním bytím. Myslí i tělem nám začne proudit jemná energie, která nám prospěje duševně, citově i fyzicky.
Jak uvolnit napětí
Autor vzpomíná, jak matka ve svém dobrovolném vyhnanství na Elbě neměla příležitost pro uplatnění své kreativity a vytváření prospěšné energie. Celý její systém se zhroutil a nebyla tu interakce mezi prázdnotou nitra a vnějšími vjemy. Škoda, že ji tenkrát nikdo neseznámil s pomocným prostředkem, jako je například relaxace, která aktivizuje tok cítění a podporuje vztah mezi tělem, dechem a myslí. Tím se uvolňuje napětí a trápení i bolest se "upraví a rozloží", čímž dojde k žádoucí cirkulaci energie. Tělo počíná komunikovat s myslí.
Jsou i jiné způsoby, např. naprosté ustoupení od snahy zasahovat do dění, záměrné ne-konání. Tento postoj ovšem nelze zaměňovat s apatií nebo leností, je v něm vnitřní dynamika. Připomíná spíše křesťanskou odevzdanost a ještě více taoistické wu-wei. I zde přestáváme vést věčný dialog a zastavujeme kolotoč myšlení.
Poměrně nedávno se i západní svět seznámil s relaxací kum-nje, jejímž cílem je rozvinutí umění rovnováhy a integrace těla, mysli a smyslů. Kromě cvičení a masáží se to děje hlavně odhalováním pocitu sdíleného tělem, duchem i myslí. Procházíme nejprve vnímáním pocitů v těle, při čemž vnímáme dualitu – "já cosi pociťuji". Všímáme si, kdo cítí, kdo velí, až konečně necháváme vjemy volně plynout. Jako by se tělo rozplývalo a my splýváme s tokem cítění.
Proces splývání a oživení brání demenci
Při nerušeném průtoku energie dochází ke změnám vibrace. Někdy k nim dojde ani nevíme jak. Známe takové nevysvětlitelné změny, život se nám náhle zdá bohatší, všechno se projasní, barvy jsou ostřejší, avšak současně jemnější. A i jídlo nám chutná líp.
Možná si přitom uvědomíme svou jedinečnost a současně sounáležitost k celku. Cílená relaxace má vést k častějším podobným zážitkům a naučit nás, jak se zbavovat věčného posuzování, hodnocení, předpojatosti. Prostě odstranit všechny bloky, aby energie mohla volně proudit. Ač nelze očekávat zázraky po krátké době cvičení, přece je třeba mít na paměti, že i prosté cvičení mysli dokáže pozitivně ovlivnit kvalitu života člověka.
Když Alzheimerova choroba u matky postoupila tak daleko, že se nemohla o sebe postarat, vrátili se i s otcem do Haagu. Společenské styky mohly být sice obnoveny, ale matka již mnohé z aktivit nebyla schopná konat. Řeč jí působila stále větší potíže, a tak dávala stále více přednost mlčení. Návrat z osamělosti na Elbě do prostředí domova již nedokázal zákeřnou chorobu zastavit. Ačkoli nikdy nepodléhal pocitu beznaděje, cítil autor i po letech zahanbující pocit bezmoci. Lék na ni našel v dharmě.
Pánem vlastního života
Snad každý z nás si někdy ve svém životě, obvykle spíše v jeho druhé polovině, uvědomí jakousi nevýslovnou prázdnotu a pocítí neklid, touhu po něčem, co neumíme definovat, a obavy, že jsme promarnili život. Kdo se vydá duchovní cestou, vidí o něco jasněji. Potřeba nalézt smysl života ho vede k uvědomění si možností a příležitostí dát se dobrou cestou. Buddhovo učení nám říká, že pocity marnosti mají své příčiny a ty že je možno eliminovat. Toto učení není systém dogmat, ale průvodce, s jehož pomocí odstraňujeme zatemnělost svého vědomí.
Páteří Buddhova učení je čtvero vznešených ušlechtilých pravd. První pravda konstatuje všudypřítomnou existenci strasti. Druhá praví, že každá strast má svou příčinu. Třetí nám dává naději, že každá příčina je odstranitelná. A čtvrtá nám poskytuje návod na odstranění prostřednictvím tak zvané osmidílné stezky.
Osmidílná stezka není procházka růžovou zahradou – vypěstování správného názoru, správné motivace, správné komunikace, správného jednání, správného žití, správného úsilí, správné pozornosti a správného soustředění je úkol na celý život a asi ne jen na jeden.
Velmi zjednodušeně řečeno je to dobrovolná rezignace na vše, co přináší krátkodobé potěšení, ale má za následek dlouhodobé strádání. Je to zcela rozumná volba nejlepšího, při níž obětujeme to zdánlivě dobré, volba vzdání se takové svobody, v níž je skryta i nesvoboda.
Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 10/2012.