Noci, která nás obestírá, i když si právě cloníme tvář před sluncem. Noci, jež nekončí s ranním rozbřeskem. Noci, která se rodí v poraněných lidských duších... Je těžké prchat nekončící tmou a zároveň doufat, že se někde v dáli objeví světlo. Ještě těžší je však zachovat si přitom v srdci lásku a hlavně vědomí toho, proč jsme přišli na tento svět. Nepolevit ve víře, neztratit naději, zavřít oči a nechat se vést svým vnitřním kompasem beze strachu, že nás cestou zraní ostré kameny, že snad klopýtneme o kořeny nebo spadneme do propasti. Děti tohle dokážou. Dovolme jim, aby mohly být samy sebou. Nechme je běžet tou neznámou krajinou, tím hlubokým a nebezpečným lesem a nebojme se o ně. Nezbloudí ani se nezřítí ze srázu. Ve své duši si nesou zářící drahokamy, které jim posvítí na cestu…

Naděje rodící se v temnotách

O dětech se v poslední době hodně mluví i píše, a to hlavně v souvislosti s jejich duchovním posláním. Autoři se předhánějí v terminologiích, někteří mluví o indigových, druzí zase o duhových, jiní o křišťálových dětech. V podstatě jde o děti, jež se rodí od konce 90. let a které přicházejí na svět obdařeny vyššími vibracemi. V současné době jich je všude plno. Jsou jiné než generace dětí před nimi. Mnohem více přemýšlivé, laskavé a přátelské, ale také citlivé a mnohdy i nesmírně charismatické. Jejich přístup ke světu je odlišný, než byl ten náš, a proto se mnohdy zdá, že tyto děti více zlobí, jsou tvrdohlavé, hyperaktivní a neposlušné. To je však jen jejich způsob jak objevovat svět, jak do něj proniknout, jak ho uchopit, aby ho mohly později vyléčit. S tímto posláním se již narodily a nyní se snaží ze všech sil mu dostát. Ale nemají to většinou vůbec lehké.

Snadné to neměly ani děti, které se zrodily jako "předvoj" svých křišťálových bratříčků a sester již v sedmdesátých letech. Tehdejší společnost uznávala pouze hmotu a odmítala přijmout její duchovní původ. A tak tito lidé museli své "nadpřirozené" zážitky a zvláštní schopnosti úzkostlivě tajit, aby se vyhnuli posměchu, či dokonce společenské perzekuci. Na druhou stranu to byla pouze hloupost nevědomých, která stála v cestě jejich poslání…

Cítit v srdci znamená vědět

Dnes je situace mnohem horší, a to navzdory tomu, že o věcech "mezi nebem a zemí" se již může mluvit otevřeně, aniž byste riskovali, že vás označí za blázna a zbytek života strávíte "bezpečně" za mřížemi ústavu.

Dnešní děti se totiž rodí s extrémně vysokými vibracemi do světa, kde se v brzké předtuše svého konce zmítá temnota ve své předsmrtné agónii. Jejich čistá zářivá aura se dnes a denně ocitá v silném kontrastu s mnoha nízkými energiemi, proti kterým se cítí být bezbranné. Reakce pak bývají různé. Buď se uzavřou do sebe, do svého "známého" světa, kde vládne světlo a láska, nebo podlehnou smršti všudypřítomných negací, které jejich křehkou duši rozcupují na kousky. V obou případech poklady ukryté v hloubi jejich srdcí nikdy nespatří světlo tohoto světa. A to je obrovská škoda. Mohli bychom se totiž od nich mnohému naučit. Tyto děti jsou velmi vnímavé a mají silné sociální cítění. Nedělají rozdíly, pokud je tomu my dospělí sami nenaučíme, a jsou ochotné naslouchat podnětným informacím. Ne všechny ale mají to štěstí, aby žily v prostředí, které je v jejich poslání bude podporovat. Tím více se však snaží překlenout ony reálné i pomyslné bariéry, které jim staví do cesty okolní svět. Co mě na nich ale fascinuje ze všeho nejvíc, je jejich schopnost vidět a cítit neviditelné, prožívat různé vize a nacházet snadná řešení tam, kde jiní pohořeli se složitou analýzou.

Skutečná víra si nežádá důkazy

Mám šestiletou neteř Aničku, která chodí ještě do školky, takže za mnou občas na pár dnů přijede. Nedávno jsem se přestěhovala a ona byla velmi zvědavá na můj nový byt. Prošmejdila všechny kouty, okoukla knížky a hračky, které mají v pokoji moji synové, ale nejvíce ze všeho ji upoutal zlatohnědý orgonit (o orgonitech jsme ve Phoenixu již psali, jedná se o směs přírodní pryskyřice a kovových hoblinek, odlévanou v různých tvarech, která dokáže transformovat negativní energie z prostředí a harmonizovat tak okolní prostor). Zajímalo ji, co je to za zvláštní věcičku. Vysvětlila jsem jí, že tenhle "kamínek" pomáhá k tomu, aby se tady cítila příjemně, aby byla zdravá a veselá a dobře se jí spalo. Zdá se, že to pochopila. Kdykoliv je u mě na návštěvě, shání se večer po "svém orgonitu" a dává si ho pod postel. Prý aby měla krásné sny a hezky si odpočinula. V létě se mnou jela na dovolenou a orgonit jsme museli samozřejmě přibalit s sebou do kufru. Sotva si potom vybrala postel, ve které bude spát, hned se po něm sháněla.

Několik menších orgonitů jsem pořídila již dříve také svým synům, kteří si je při rozestýlání automaticky pokládají pod polštář. Krásné na tom je, že nikdo z nich se neptá, jak je možné, že to funguje a co to vlastně způsobuje, ani nemá potřebu orgonit rozebrat a prozkoumat do nejmenšího dílku. Prostě cítí jeho energii, a to jim stačí. K tomu, aby uvěřili jeho účinkům, nic dalšího nepotřebují. A tak to má být. Opravdová víra přece není o důkazech a exaktních vysvětleních, nýbrž o pocitech a o tom, co vnímá naše srdce jako blahodárné.

Nejde o to ničit, ale tvořit

Dnešní děti nejsou však úžasné jen díky své vysoké vnímavosti, ale také odhodlání jít si za svými sny, o kterých my dospělí často mluvíme jen jako o pouhých fantaziích. Mám ve zvyku povídat si každé ráno se svými syny o tom, co se jim zdálo. A věřte, že to někdy bývá hodně zajímavé. Vzpomínám si na sen, jenž mi kdysi vyprávěl mladší syn, bylo mu tehdy asi osm let, a který mě dojal až k slzám. Vylíčil mi, že byl velitelem zvláštní vojenské jednotky, která měla za úkol chránit planetu před nebezpečím, zlem, intrikami, násilím, válkami… Za tímto účelem však používali jeho vojáci velmi zvláštní zbraně. Na první pohled vypadaly jako samopaly, ale střílelo se s nimi náboji lásky. Jednotlivé projektily prý měly z jedné strany vyražené různé symboly, jako např. srdce, slunce, květinu či hvězdu. Tím se odlišovaly konkrétní kalibry. Když jsem se ho ptala, jak to fungovalo v praxi, řekl mi, že zbraň se namířila proti původci zla (např. i nějaké určité situaci), jehož ale nezničila, nýbrž změnila jeho záporný pól na kladný. Prý takhle "za jedinou noc" uzdravili celou Zemi.

Ta myšlenka se mi moc líbila. Neničit, ale tvořit. Využít to, co je jako základní stavební kámen, jenž dá vzniknout mnoha dobrým věcem, myšlenkám a pocitům. Někdo by prostě poznamenal, že je to jen hloupý dětský výmysl, ale řekněte sami, není to krásná představa – zbavit se násilí, aniž bychom přitom vyvolali další zlo? Ponechat mu jeho energetický potenciál a jenom ho přepólovat? Na podobném principu pracují ostatně i některé moderní psycho tera - peutické postupy, které člověka učí, jak v různých situacích vítězit dobrem a láskyplnou vstřícností.

Tradiční role přestávají platit

Dnešní děti mají svou úlohu o to těžší, že jsou téměř bez ustání obklopeny bezpočtem podnětů a informací, které mají k myšlenkám dobra a lásky opravdu hodně daleko. Ať už jsou to počítačové hry či televizní pořady plné násilí, prezentace morálních hodnot založená na schopnosti podat co nejlepší výkon nebo třeba vulgární mluva některých rodičů, s tím vším si musí křehká dětská duše nějak poradit, a že to není vůbec snadné, o tom není pochyb.

Myslím si však, že dnešní děti jsou v tomto ohledu velmi silné a svou roli nakonec zvládnou. Možná i proto, že jsou mnohem více nezávislé na svém okolí a na rodičích než všechny předchozí generace. Z věcí, které je obklopují, si prostě vyberou jen to, co skutečně potřebují a o čem vědí, že jim bude do budoucna užitečné. Zbytek ignorují a naopak se snaží hledat své vlastní způsoby a cesty, které jim umožní posunout se dál. Nenechají sebou manipulovat. Nejsou tu proto, aby realizovaly projekce svých rodičů a tím se dobrovolně vzdaly své svobody, ale aby žily život podle svých představ, snů a přání. Ne my jim, ale ony nám jsou těmi nejlepšími učiteli, od kterých máme šanci získat mnoho cenného. Vždyť co potřebuje člověk k tomu, aby mohl být šťastný? Mně osobně stačí cítit se svobodná, kráčet naproti svým snům a vědět, kdo skutečně jsem. Dnešní děti to cítí podobně a přijde jim to zcela přirozené, ačkoliv já jsem se k tomu dopracovala až po čtyřiceti letech. O důvod víc, proč by se ona tradiční role měla nyní obrátit, a děti by se měly stát našimi rádci, nemyslíte?

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 10/2012.