Andělská škola zázraků - Tápání
-
Vytvořenočtvrtek 1. září 2022 10:55
-
AutorPhDr. Martin Petiška
-
Oblíbené1824 Andělská škola zázraků - Tápání /propozice/item/1824-andelska-skola-zazraku-tapani.htmlKlikněte pro přidání
-
Témata
Výstižný příměr hovoří o lidském poznání jako o poznání člověka, který by si ovázal hlavu šátkem a potom poslepu kolem sebe tápal. Jistě, mohl by i tak mít představu o světě kolem sebe, mohl by si i tak utvořit svou představu. Jenomže jak odlišná by ta představa byla od té, kterou by si mohl udělat, kdyby si odstranil šátek z hlavy a mohl vidět to, co zatím byl schopen jenom tušit, jaký by asi byl jeho dojem z onoho světla, který by spatřil přímo, a ne jenom tak, jako dosud - pouze prosvítat...
Řada lidí má zvláštní schopnost: jako by si v sobě nosili neviditelné hodiny, jako by v sobě měli uložené neviditelné vnímání času, tajemný neviditelný budík. Tajuplnou časomíru. Onehdy jsem měl odjíždět časně ráno za hranice a budík, který mne měl probudit, nezazvonil, probudil jsem se i bez jeho zazvonění, za tmy. Podíval jsem se pro jistotu na hodinky a zjistil jsem, že je přesně ta hodina, ta minuta, na kterou jsem si před tím, než jsem šel spát, budík nařídil, a že jsem se probudil stejně, jako kdyby budík nespal a zvonil. Tuto schopnost probudit se "jak potřebuji", má, jak mi dosvědčilo, dost lidí. A poznal jsem i ty, kteří nemají hodinky, chodí světem bez nich a přitom, když se jich někdo zeptá, kolik je hodin, řeknou přesný čas. Jak je to možné? Je lidské vědomí napojené na nějaký centrální ukazatel času?
Kromě této schopnosti je i jiná podivuhodná schopnost. Poznat, kdy náš pozemský čas končí.
Moje prateta zemřela. Nečekaně. Když do jejího pokoje vešli pozůstalí, zjistili, že prateta zemřela, aniž by se to někým mohlo předvídat. Přesto na stole byly vyrovnány její doklady, její legitimace, údaje o hrobě, potvrzení a zaplacení hrobu. Doklady, které byly potřeba pro vyřízení dědictví. Prateta si před tím, než šla spát, vzala novou noční košili, čistě si povlékla. A na stole, v krásně uklizeném pokoji, voněly ve váze čerstvé květiny, jako by čekala vzácnou návštěvu, ne "tu s kosou"... Než otec odjížděl naposledy do Mariánských Lázní, nechal si udělat celkovou prohlídku a bylo mu sděleno, že je svěží "jako jinoch". Přesto se z lázní už domů nevrátil. Před odjezdem mi důrazně řekl, že každý opouští svět, když přijde jeho čas. A tuhle větu mi, než odjel, několikrát zopakoval. Na psacím stole nechal připravený, dopsaný poslední rukopis. Poprvé v onom roce si nedomluvil s přáteli letní pobyt, na který se jindy každý rok těšil. A když odjížděl, mával mi z vozu. Mával, dokud vůz nezmizel z dohledu, nikdy se se mnou takhle neloučil. Věděl už něco? Je možné, že jsou lidé napojeni na nebeský orloj? O tolika lidech se vypráví, že ucítili, jak se k nim přibližuje poslední vteřina. I v pozemském tápání zní tikot nebeských hodin. Tolik lidí se náhle, zdánlivě bez důvodu, rozhodlo udělat poslední pořízení. Udělat, jak se tomu dříve říkávalo, "pořádnost", zanechat po sobě čistý stůl...
Možná se duše mohou opravdu napojit na nějaký neviditelný časoměřič, zázračnou časomíru... Na čas sudiček. Jako by ony neviditelné hodiny upozorňovaly: "Je čas... ještě je čas... ale není ho zase tolik...". Jako by někdo měl soucit se zmatenými lidmi, kteří tápají a mohou pozorovat prosvítání velkého poznání. Ve "škole zázraků", voné metaforické škole, se učí jiné vnímání času než bývá zvykem, učí se tam, že není zbytečná chvíle, zbytečná vteřina, že základním údajem pro měření času pro duši není vteřina, je jím věčnost...
Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 09/2012.