Jen málo lidí nikdy netoužilo mít zvíře. I ti, kterým ve splnění tohoto snu brání např. alergie, hledají způsob, jak si jej splnit alespoň chovem želv či rybiček. Proč na nás působí zvířata tak blahodárně? Proč, když je nám nejvíc smutno, přijde domácí mazlík a je jedno zda pes či kočka, usedne nám k nohám či na klín, přitulí se a my najednou cítíme, jak z nás veškerý smutek odchází. Vše se zdá být najednou snazší.

Již před lety došli někteří sociologové k poznání, že soužití a péče o domácí zvířata působí na člověka a hlavně jeho psychiku příznivě. Lidé žijící na vesnici mají lepší zdraví a žijí zdravějším životním stylem nejen díky přírodě, jež je obklopuje, ale hlavně díky soužití se zvířaty. Tento poznatek byl využit psychology a psychiatry, kteří začali využívat pravidelný a cílený kontakt zvířat a lidí jako metodu léčby depresí, nejrůznějších mentálních vad a dalších psychických chorob. U seniorů se např. dá péčí o zvíře předcházet vzniku senility. Pravidelná a nutná péče o zvíře, rituály s ní spojené, ale i vědomí, že člověk není sám a někdo ho potřebuje i ve chvíli, kdy vlastní rodina nemá zájem, drží mysl starého člověka stále v činnosti, v pozitivním naladění a tím zpomaluje psychické stárnutí. Ne nadarmo se říká, že člověk je tak stár, jak se cítí. Fyzickým projevům stáří se lze částečně bránit léky, ale psychickému pouze vlastní iniciativou a chutí žít.

Psi a senioři

Jen máločeho se člověk bojí tolik jako vlastního stáří. Každý z nás by rád zůstal navždy mladým, silným a hlavně soběstačným. Představa, že bude již "nepotřebným" anaopak bude sám potřebovat pomoc, je velmi depresivní. Ve chvíli, kdy člověk začne pociťovat první znaky stárnutí, dochází k přirozené odmítavé reakci. Člověk se snaží dokázat sám sobě i okolí, že nestárne, že má stále stejně sil. Čas ale zastavit nelze a s přibývajícími lety, a po pokusech dokázat si, že "jsem stále ve stejné formě, jako jsem býval" a následném případném neúspěchu přichází často rezignace. Nastává zlomový okamžik, kdy člověk zestárne vnitřně. ¨

A právě v tomto okamžiku může blízkost nějakého zvířete pomoci. Zvířete, které nás potřebuje, je na nás závislé a odvděčuje se nám za to nekonečnou a bezpodmínečnou láskou.

Ne všichni senioři mají možnost vlastnit zvíře. Mnozí, zejména v pokročilém věku, již žijí v domech s pečovatelskou službou, kde zvířata nebývají povolena. Zde je příležitost uplatnit např. canisterapii, léčebnou terapii za účasti zvířete – psa. Terapeut se psem dochází pravidelně za svými klienty. Přítomnost psa odvádí pozornost starého člověka od jeho samoty a od pocitu, že ho již nikdo nepotřebuje, pomáhá snižovat stres a přivést mysl na veselejší myšlenky. Velmi často bývá pes při skupinových terapiích i prostředkem k seznámení s novými přáteli z řad ostatních obyvatel domova.

Canisterapie

Pojem canisterapie je složen z výrazů "canis" – pes a "terapie" – léčení. Po celém světě se "léčba psí láskou", jak se canisterapie dá také nazvat, rozšířila ve druhé polovině minulého století. Do České republiky se prosadila až po "sametové revoluci", po roce 1989. Terapie může probíhat jak kolektivně, tak individuálně. Vždy však pod dohledem zkušeného a školeného canisterapeuta apouze se psem, který prošel speciálními zkouškami, prokazujícími jeho vhodnost pro tuto práci. Je třeba si uvědomit, že terapie není pro psa jen "lehnout si nemocnému na nohy a držet". I psa tato léčba vyčerpává. Pacienti, kteří se se psem teprve seznamují, mu mohou velmi snadno nechtěně ublížit a pes musí být schopen i v takovém případě potlačit svou jinak přirozenou reakci obrany – agresi. Naopak není vůbec podstatné, o jakou rasu se jedná a zda je pes velký či malý.

I zde, u canisterapie (stejně jako u jiných metod využívajících různá zvířata) se dá provést dělení do dvou metod terapie (dělení převzato z knihy od L. Galajdové – Pes lékařem lidské duše aneb canisterapie):

1. AAA (Animal Assisted Activities) – tato metoda se zaměřuje na zvýšení kvality života klienta; působí motivačně, stimulačně, odpočinkově atd. Vyjadřuje se projevy štěstí a radosti.
2. AAT (Animal Assisted Therapy) – jedná se o cílenou metodu, kde je již zvíře aktivní součástí terapeutického procesu. Cílem je změna chování klienta, zejména nežádoucího chování. Vše musí být pečlivě dokumentováno.

Canisterapie – léčba pro každého?

Budeme-li o kontaktu se psem uvažovat pouze v rovině léčebné, pak je velmi pozitivním zjištěním, že dokáže pomáhat v mnoha oblastech. Dokáže rozvíjet jemnou i hrubou motoriku, pohybovou koordinaci (týká se zejména fyzicky postižených pacientů), schopnost orientace v prostoru i v čase. Rozvíjí kognitivní funkce (vnímání, pozornost, paměť, řeč, myšlení), např. u dětí s DMO, Downovým syndromem a dalšími poruchami. U starších lidí napomáhá udržení soběstačnosti či osamostatnění se od asistenta, např. po operacích kyčlí či jinak omezujících zákrocích. U všech skupin pacientů pak při kolektivní terapii napomáhá v navazování nových kontaktů a začleňování se do kolektivu.

I u lidí, kteří nemají pocit, že by byli nemocní či měli nějaký problém, působí kontakt se zvířetem, v našem případě konkrétně se psem, velmi pozitivně. Aktivizuje a motivuje k pohybovým aktivitám, čehož se dá využít, např. při nutných redukčních dietách pacientů trpících obezitou a s ní spojenými zdravotními riziky. Působí pozitivně na psychiku každého jedince podporou smysluplného trávení času, zejména formou procházky, místo bohapustého vysedávání před televizní obrazovkou. Pokud se rozhodneme se psem začít chodit do výcvikového střediska, můžeme být mile překvapeni, kolik nových přátel zde získáme.

Pes nám dokáže být skutečným pomocníkem, stačí jemu, ale i sobě, dát šanci.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 09/2012.