Nedávno jsem četla v jednom starším článku myšlenku, která se mi zalíbila: "Zlo má stálou tendenci vyhánět nás z nebe. Nedejme se"! Jak vyplývalo z článku, nebem tu byl míněn mentální stav vědomí harmonie, pokoje a spokojenosti.

O tohle "nebe" by stál snad každý, ale jak to udělat, abychom z něj nebyli vyhnáni? Člověk se snaží být v harmonii, to ti druzí nás z ní vyhánějí. Ale pozor, je to opravdu tak? Není to spíš tak, že stačí, aby kdosi kdesi cosi řekl, a už se osten jeho slova – ať už záměrně či nechtěně vysloveného – dotkne naší pýchy či marnivosti, sebelítosti či strachu. Vzedme se v nás vlna zlosti, vzteku, nevůle, hořkosti nebo obav. Třeba jde o vztah rodič – dítě, manželka – manžel anebo jen přítel či známý. Zpravidla se domníváme, že jsme v právu. To máme na sobě nechat dříví štípat? Je přece nutné uvést věci na pravou míru, kde je tu spravedlnost? Známe terminus technicus "spravedlivý hněv". Jenže moudří lidé vědí, že hněv není nikdy spravedlivý. "Za takovou moudrost pěkně děkuji", řeknete si třeba. A v tomto případě už není závěr tohoto článku určen pro vás. Pokud ale cítíte, že něco by na tom mohlo být, uvědomte si, že to, co se nás dotklo, nezasáhlo vlastně nás samé, ale pouze naše negativní pocity (marnivost, pýchu, strach atd.), naše ego. Chceme-li získat vládu nad sebou a trochu i nad světem, nesmíme v sobě živit ani pěstovat pocit křivdy, i když to tisíckrát vypadá, že pravda je na naší straně.

To je ono "nedat se vyhnat ze svého nebe". Člověk, který to dokáže, nebo o to alespoň vědomě usiluje, drží v ruce otěže svého života. A je přece jasné, že jen ten, kdo drží otěže, udrží se také v sedle.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 09/2012.