Žiji s manželkou Lindou v Miami. Když jsme rozbíhali náš výchovný program pro děti, který se jmenoval Bobříci a zaměřoval se na zvyšování sebeúcty a na to, aby děti do kázaly odmítnout drogy, sexuální promiskuitu a jiné se bezničující chování, přišel nám poštou leták o konferenci o výchově, která se měla konat v San Diegu.

Pročetli jsme si ho a zjistili, že každý, kdo v tomto oboru něco znamená, tam bude, takže musíme jet také. Jenom jsme nevěděli, jak to zařídit. Byli jsme v samých počátcích, pracovali jsme mimo dům a všechny rodinné úspory jsme vložili do toho, aby se naše práce vůbec mohla rozběhnout. Neměli jsme za co si koupit letenku, ani jsme nemohli zaplatit ostatní výdaje spojené s cestou, a tak jsme se začali ptát.

Ze všeho nejdřív jsem zavolal organizátorům konference do San Diega a vysvětlil jsem jim, proč tam prostě musíme být přítomni, a požádal je, jestli by nám nemohli věnovat dvě volné vstupenky na konferenci. Když slyšeli, v jaké jsme situaci, co děláme a proč tam tolik chceme, souhlasili. Takže vstup na konferenci byl zajištěn.

Oznámil jsem Lindě, že vstupenky máme v suchu a na konferenci se dostaneme. "To je výborné," poznamenala, "ale my jsme v Miami a konference bude v San Diegu. Co s tím?"

"Musíme si sehnat dopravu."

Zavolal jsem leteckou společnost, o které jsem věděl, že dobře prosperuje: Northeast Airlines. Náhodou jsem se dovolal přímo k sekretářce prezidenta a vylíčil jsem jí naši situaci. Spojila mě s prezidentem společnosti Stevem Quintem. Pověděl jsem mu totéž, co organizátorům konference, a ještě jsem dodal, že nám v San Diegu dali volné vstupenky, ale ani tak že se nemůžeme hnout z místa, protože nevíme, jak se tam dostat, jestli by tedy mohl být tak laskav a darovat nám dvě letenky z Miami do San Diega a zpět. Odpověděl doslova: "Samozřejmě, že vám je dám." A jeho další věta mi vyrazila dech: "Jsem rád, že jste mě o ně požádal."

"Prosím?" podivil jsem se.

Odpověděl: "Málokdy mám příležitost udělat pro svět to nejlepší, co bych mohl, když nikdo s ničím konkrétním nepřijde. Nejlepší, co mohu udělat, je dát ze svého, a Vy jste mne o to požádal. To je pro mne dobrá příležitost a chci Vám za ni poděkovat." Zůstal jsem celý zkoprnělý, poděkoval jsem a pak jsem zavěsil. Podíval jsem se na svou ženu a povídám: "Miláčku, tak máme letenky." "Výborně! A kde budeme bydlet?"

Zavolal jsem tedy do miamského Holiday Inn a zeptal se, kde mají ředitelství. Řekli mi, že v Memphisu, ve státě Tennessee, a tak jsem tam zatelefonoval a na druhé straně mě přepojovali tak dlouho, až jsem se dozvonil k člověku, se kterým jsem potřeboval mluvit. Byl to jeden muž v San Francisku, který řídil všechny hotely Holiday Inn v Kalifornii. Pověděl jsem mu, že jsme dostali zpáteční letenky od letecké společnosti, a zeptal se, jestli by nám mohl nějak pomoci subytováním na tři dny. Zeptal se, jestli nám bude vyhovovat jejich nový hotel přímo v San Diegu, a potvrdil, že budeme jejich hosty. "Ano, to by bylo skvělé," odpověděl jsem.

Potom povídá: "Ještě počkejte, musím vás upozornit na to, že z hotelu je do konferenčního komplexu 35 mil a budete se tam muset nějak dostat sami."

Vesele jsem odpověděl: "O to se postarám, v nejhorším si koupíme koně." Poděkoval jsem mu a oznámil Lindě: "Tak a máme vstupenky, letenky i ubytování. Jediné, co nám schází, je doprava z hotelu na konferenci a zpátky dvakrát denně.

Zvedl jsem tedy znovu sluchátko a vytočil National Car Rental, vyprávěl jim celý příběh a požádal je o pomoc. Odpověděli mi: "Bude vám vyhovovat nový Olds 88?" Řekl jsem, že ano. V jednom dni jsme sehnali všechno. Na konferenci jsme si nějakou dobu platili jídlo a dost jsme se tím vydali z peněz. A tak jsem při jednom z plenárních shromáždění vstal, pověděl o celé naší cestě a prohlásil: "Budeme hluboce vděčni každému dobrovolníkovi, který nás pozve na oběd nebo na večeři." A hned vyskočilo asi padesát lidí, takže nám starosti s jídlem odpadly.

Měli jsme se nádherně, dozvěděli jsme se spoustu věcí, poznali lidi, jako je Jack Canfield, který je dosud naším poradcem. Po návratu domů jsme rozjeli náš program, který od té doby každým rokem narůstal o sto procent. Letos v červnu absolvovalo školení Bobříků 2 250 rodin. Zorganizovali jsme také dvě velké konference pro vychovatele pod názvem Zabezpečný svět pro naše děti, a pozvali jsme na něj lidi z celého světa. Tisíce vychovatelů se přijely poučit o tom, jak mají při vyučování obvyklých předmětů vychovávat děti k vyšší sebeúctě.

Na poslední konferenci, kterou jsme sponzorovali, jsme pozvali vychovatele z jednaosmdesáti zemí. Sedmnáct států poslalo své zástupce, včetně několika ministrů školství. Díky této akci jsme pak byli pozváni do Ruska, na Ukrajinu, do Běloruska, Kazachstánu, Mongolska, na Tchaj-wan, na Cookovy ostrovy a Nový Zéland.

Z toho vidíte, že když se člověk nebojí otevřít pusu, může dosáhnout čehokoli.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 09/2012.