Když jsem ještě chodila na gymnázium, vypukl v mém rodném městě skandál. V sušárně paneláku byl přistižen manžel jisté ctihodné občanky s jinou ctihodnou občankou v situaci, která dvojí výklad prostě nepřipouštěla. Když se to dozvěděla jeho podváděná manželka, tvářila se, jako by se nic nedělo, a šla si stěžovat k mamince jedné mé kamarádky. Probíraly to u kafe a měly otevřené dveře.

Kamarádka, která má na podstatné věci dodnes uši jako liška Rippelova, a tehdy navíc měla sluch stářím neotupený, jejich hovor poslouchala, protože jí připadalo, že se může dozvědět spoustu užitečných věcí (já vím, za dveřmi se poslouchat nemá, ale jak jinak se chcete něco zajímavého dozvědět?). Posléze se dozvěděla, že to dotyčnou sice sebralo, ale protože je vychovaná tak, že žena nosí zástěru proto, aby jí zakryla prohřešky svého muže, neudělá nic a bude k hříšníkovi velkorysá. On má tak šanci, aby si uvědomil, jak je skvělá a bude mít prostor k pokání. Dotyčný se, pokud vím, nikdy nekál a manželství se časem stejně rozpadlo. Ze slov o důležitosti ženské zástěry však dodnes dýchá tradiční výchova, která hlásá, že špinavé prádlo se má prát doma, že to, co se doma uvaří, se má taky doma sníst a že správná žena trpí mlčky a ani ji nenapadne, aby si šla na partnera stěžovat. O tom, že jde o evropskou (tedy spíše středoevropskou) specialitu, jsem se přesvědčila za pěkných pár let potom, kdy jsme byli na návštěvě u kamarádky, která si vzala pana doktora, národností Palestince, domestikovaného v západní Evropě. Jednou přišla řeč na to, jak evropské ženy v těchto zemích po provdání trpí, a on pravil, že to vůbec není tak jednoduché, jak to vypadá. V Arábii si totiž nebere muž ženu, ale člen jednoho klanu přechází do klanu druhého. Když se tedy po svatbě stane, že manžel přestane ženě dávat peníze, poflakuje se po kavárnách (po barech jako pravověrný muslim nemůže), nebo dokonce prohrává peníze v hazardu, či je cpe do nějaké jiné ženské, sebere se jeho právoplatná manželka a odejde ke svým rodičům. Domů jde pěšky, i kdyby prý v garáži stála tři auta a doma se mamince v náručí pěkně rozpláče. Zapomene na to, že se na manžela nemá chodit žalovat a své rozhořčení vychrlí nahlas a bez ostychu. Stane se z toho záležitost celé rodiny. Okamžitě se svolají sestry, švagrové, babičky, neteře a kamarádky, aby vyslechly, jak trpí, a dodaly jí útěchu. Posléze matriarcha rodu usoudí, že to tak nenechá a vyrazí se poradit s manželem a otcem oné nešťastnice. Ten svolá rodinnou radu, ve které jsou strýcové, dědečkové, bratři, synovci a všichni mužové rodu a usoudí, že se s tím musí něco dělat (oni by to sice možná ani neusoudili, ale když jim ženská část rodiny myje denně hlavu, asi jim nic jiného nezbude).

Následně se celá mužská část rodiny vypraví na návštěvu do rodiny manžela, kde vysvětlí, že si jejich syn, bratr, synovec a vnuk vzal dceru ze slušné rodiny (tedy slušného klanu) a bude se k ní chovat, jak náleží. Obvykle prý to zabere, protože se nikdo nechce s celou rodinou rozhádat a proti ní se nepostaví. A proto prý mají potíže Evropanky, které jsou zvyklé fungovat samy za sebe a rodinný klan za zády nemají. Hlavně starší lidé totiž nejsou schopni pochopit, že se dcera vdá někam, kde to rodiče neviděli, že rodí a nemá u sebe maminku a podobné záležitosti, kterým jsme my ženy z Evropy a Ameriky docela odvykly, protože jsme přece skvělé a emancipované, takže si se vším poradíme samy. Opravdu nevím, zda to tak skutečně funguje, nebo zda šlo o přece jen poněkud idealizované vzpomínky na to, jak to v rodné zemi chodí. Ve chvíli, kdy píšu tyto řádky, jsou však noviny plné osudu mladé ženy, kterou v necelých devětadvaceti letech uškrtil manžel šňůrou od videa. Jako ke všemu se i k tomuto tragickému případu vedou nekonečné internetové diskuze, které rodinu na jedné straně litují (je pravda, že nelitoval by snad jenom naprostý idiot), ale v nichž se lidé zároveň diví, proč se neporadila, proč neodešla, proč si nestěžovala, proč s ním vůbec byla. Když jsem tyto nijak povzbudivé články četla, uvědomila jsem si, že je v nás ženách teorie zástěry, pod kterou se všechno skryje, asi zakořeněna velice hluboko, a to, že se dnes zástěry skoro vůbec nenosí, na tom nic nemění. U krásných, mladých a ctižádostivých dam, kterou ona mladá dívka nepochybně byla, je to ještě horší. O tom, že přátelství je v krizi, protože není čas, abychom ho pěstovali, se toho napsalo už dost a já se nebudu opakovat. U mladých lidí, kteří jsou za hojné masáže všemožných časopisů orientováni na výkon, je to však ještě horší. Kdyby přiznali, že jim něco nevyšlo tak, jak si představovali, kdyby museli nahlas říct, že se spletli v tom nejdůležitějším – tedy ve výběru partnera – mají pocit, že by se jim zbořil svět. Kamarádka, u které by byla jistota, že jí projeví skutečnou lítost a že se nebude v duchu radovat, je v nedohlednu, rodičům se nechtějí dělat starosti, nebo je strach, aby neřekli, že na jejich slova došlo, a tak se statečně předstírá. U některých předstírání vydrží celý život, u jiných je mu dán nemilosrdně krátký časový úsek. Až budete tyto řádky číst, nahradí tuto "senzaci" v novinách určitě něco jiného a možná ještě emotivně náročnějšího. Pokud se však něco takového děje vám, moc vás prosím, abyste přemýšleli, jestli v takovém vztahu chcete zůstat (to měkké i na konci slovesa je tam schválně, protože domácím násilím trpí i muži). Pokud ne, odhoďte zástěru a podívejte se pravdě do očí. Jsou prostě věci, u kterých trpělivost a čekání na to, až to ten druhý pochopí, nefunguje a čím déle to trvá, tím je to horší.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v čísle "5/2008".