Kolikrát člověk váhá, jestli má někomu uvěřit, nebo ne. Lidé nadaní neobyčejnými schopnostmi mohou vzbuzovat nedůvěru. Jejich talent se natolik vymyká obvyklým lidským možnostem, až se zdá, jako by nemohl být skutečný, jako by se za ním skrýval nějaký úskok, podvod. Jenomže onen talent je skutečný a může pomáhat nejenom ve své podobě, může pomáhat i jako oslovení. A právě tím přinášet pomoc. Někdy i oslovení působí jako zázrak. Každý zázrak je ve své podstatě oslovením duše.

Mám přítele, který je zázračný diagnostik. Dokáže se během kratičké doby "napojit" na toho, koho si zvolí a umí oznámit jeho zdravotní stav, aniž by onoho člověka viděl. Byl jsem svědkem množství takto prováděných diagnóz, neuvěřitelně přesných. Když mu položím při obědě na stůl několik lístků s daty a jmény těch, které má vyšetřit, dokáže provést jejich diagnózu, než sní polévku. Někdy se přímo zachvěje, když někoho vyšetřuje a řekne cosi jako "teda, to jsem dostal ránu", vnímá cizí stav přímo. Jindy se naopak dá do smíchu a prohlásí, že tenhle člověk si "teda nemusí dělat starosti", protože je zdravý. Kolika lidem už pomohl. Kolika lidem pomohl tím, že je zbavil jejich úzkosti.

Jednou jsem ho nechal vyšetřovat naši rodinnou známou, která měla potíže se žlučníkem. Prohlásil, že žena žádné potíže nemá. Tak tohle je jediný případ, kdy ses spletl, uvažoval jsem, ale uvažoval jsem tak jenom do té doby, než jsem se dozvěděl, že ona paní byla v mezidobí, kdy jsem s ní nehovořil, na žlučníkové operaci, tudíž potíže se žlučníkem už opravdu nemá. Tehdy jsem zpokorněl. A vážím si přítelových schopností o to víc.

Ale nejde jenom o takovéto diagnózy. Onen přítel mi vyprávěl o své známé, svěřila se mu, že jí zachránil život. Zachránil? Divil se tomu. Nevěděl, čím by jí jej mohl zachránit. Vysvětlila mu to. Kdysi ji potkal na ulici a vesele s ní promluvil. Nepamatoval se už na to. Ona žena byla tehdy v hluboké depresi a chtěla spáchatt sebevraždu. Ale když s ním hovořila, dostala najednou chuť žít. To že on dokázal? Nepamatoval si už ani, že ji tehdy potkal, mluví s tolika lidmi. A přece byl poslán, aby ve chvíli pro něj bezvýznamného hovoru, provedl nevědomky diagnózu její duše a posílil ji nějakými veselými větami, které jí rozsvítily světlo na konci jejího dlouhého tunelu.

Zázraky, tedy skutky, jaké někomu promění život, nemusí být vůbec nápadné, nemusí být provázeny nápadnými úkazy. Je kolem nás tolik nenápadných činů, které mají za následek cosi krásného a nenahraditelného. Dokážou proměnit lidské životy, měnit soumrak do svítání... A tím umí zachraňovat...

Tolikrát se váhá, jestli v ten nebo onen zázrak uvěřit. Jestli vejít do školy zázraků. Nechat se jimi oslovit. Změnit. Ale tím váháním se ztrácí čas. Nenahraditelný čas. Tím váháním se ztrácí třeba právě ten čas, který by mohl člověk využít k tomu, aby někomu nějaký malý, nenápadný "zázrak" donesl. A tím mu možná zachránil život...

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 08/2012.