Lékaři nás rozebrali na části a ty se snaží odděleně vyléčit. Celostní medicína se dívá na tělo člověka komplexně, ale ani tento přístup zdraví nezaručuje. Je třeba ještě "něco" přidat. Karmické léčení plně respektuje všechny způsoby léčení těla, ale nevidí v nich vrchol.

Přináší nadstavbu neboli další rozměr, komplexnější, který současnému procesu léčení chybí. Nápověda cesty z nemocí je ukryta ve slově budoucnost. Budoucnost je rozloženě: bude ctnost. Nemoc se začne z života nás lidí vytrácet, až prosadíme místo svých dosavadních "neplech" větší díl osobní ctnosti. Zdraví bude, až bude v našem životě v patřičné míře zastoupena i naše ctnost.

Příklad ze života

Paní Marie (40 let, vdaná, matka dvou dospívajících dcer) má bolesti žaludku a dechové problémy. Navíc se u ní objevil třes rukou a nespavost. Je vyčerpaná. Jak říká, je těsně před zhroucením. Léčí se u lékařů, delší dobu bere prášky, ale nic se nelepší. Rozhovořila se o svém životě: má neutěšený vztah s matkou, který se táhne už od dětství. Matka ji bez ustání poučuje, kritizuje, denně jí předhazuje, jak je neschopná. Útočí i na její dcery. Bydlí společně pod jednou střechou a Marie navíc v tom samém domě provozuje kadeřnictví. Celková bezvýchodnost i nemoci přitvrzují. Marie říká, že je na konci svých sil, neví kudy kam a ptá se, jak se může vyléčit.

Probíhající "neplechy", kterými si nedovolí Marie pokročit ke zdraví, jsou tyto: naivita, nedospělost, nezodpovědnost.

Ctnosti, kterými podpoří proces uzdravování: respekt k druhým i k sobě, přebírání zodpovědnosti za svůj život, nemarnění daru života v trápení, zvládání učební látky: Jak si nenechat ubližovat.

1. K uzdravování povede respektování matky i sebe

Jestli se paní Marie trápí tím, co jí matka provádí, dosud nepochopila základní karmickou zákonitost a tou je fakt, že matka má svou životní cestu, svůj tok uvažování složený z jejích osobních myšlenek a s tím nikdo nic neuděláme. Marie není schopná vlézt matce do myšlenek a přehodit jí v hlavě výhybku z útočných postojů na moudré a láskyplné. Musí tento fakt nejenom unést, ale nesmí být naivní v tom, že by matka tak nějak sama od sebe mohla vyspět a zlepšit se (to by mohla, ale musela by chtít, ono se to jednou stane – jenže třeba až za dvacet životů). Chtít po matce změnu teď hned, je jako chtít po dítěti ve školce, aby vypočítalo rovnice o dvou neznámých, a divit se tomu, že to neumí a trápit se tím. To vše by znamenalo marnit čas, a to právě Marie dělá: chytila se do smyčky dokola se opakujícího přemýšlení, které nikam nevede (trápí se, mrzí ji to, nevidí východisko, cítí se jako oběť situace).

Co to znamená v jejím životě? Vzala do ruky karty, které jí matka podala. A hraje s ní hru, které částečně rozumí: vidí, že se matka nemění k lepšímu, že stagnuje, ale nevšimla si, že děla to samé: že nevede svůj život k lepšímu a stagnuje také (je totiž snazší nadávat na okolí a zdůvodnit si tím, že to či ono nejde, nežli dělat takové změny, aby sebe dovedla ke smysluplnému životu, ke klidu a spokojenosti).

Marie musí matku respektovat, netrápit se tím, jaká je. Naivně nečekat, že se změní k lepšímu. Dovolit jí její hladinu poznání i tempo, kterým se vyvíjí neboli odpustit, přijmout ji bez výhrad (cvičení, jak to udělat, najde např. v mé 1. knize). S respektem k matce začne současně nacházet i respekt k sobě neboli si všimne, že v hádkách a v trápeních marní dar svého života.

2. Marie si v žádném případě nesmí nechat ubližovat

Hledat viníky svých trápení vně sebe, to je národní zvyk. Myslím, že neznáte ani jednoho člověka, který by někdy nenadával či nenaříkal, jak mu někdo druhý ublížil. Jenže ono je to úplně jinak. Marie pouze sbírá plody své karmy neboli žije následky svých předchozích rozhodnutí: rozhodla se žít s matkou v jednom domě a podnikat pod jejím ostřížím zrakem? Umí si zodpovědět otázku: Proč tam je? A když už tam je, tak proč se pořád chová jako malé dítě a nevymezila matce hranice – s láskou, ovšem pevně? Je v pozici pětiletého dítěte, cítí se jako oběť situace, neschopná věci řešit? Ale to už přece není o matce, ale o ní! Matka čtyřicet let rozehrává pro Marii potřebnou učební látku a Marie, ač dávno věkem dospělá, ji nepochopila, do svého života nezařadila a řádně nezvládá. Jako malé dítě naříká a stagnuje a stagnuje. Čtyřicet let před sebou hrnula nápovědy v růstu, až z nich vytvořila vysokou zeď, do níž teď narazila. Nemůže dál – a lékaři jsou v tomto ohledu bezmocní. Dokud neřeší i příběh člověka, Marie se nemůže vyléčit, protože sama sobě vyléčení brání.

(Karmické léčení je i důkazem toho, že nemoc si vytváří každý nemocný sám v myšlenkách, což je pro mnohé dosud informace zcela nepřijatelná. Nikomu ji nebudeme vnucovat, on si na ni stejně každý časem přijde sám.)

3. Marie si sama musí otevřít brány ke zdraví vykročením ze svých osobních neplech do ctností

Nikdo na tom výhledově nebudeme jinak nežli paní Marie. Léčení prášky nám nezpůsobí zdraví. A uvidíte, že časem "ctnost", coby nápovědu cesty vedoucí ke zdraví, budou nemocným připomínat i lékaři. Dcera byla před lety na kožním oddělení u lékaře v Českých Budějovicích a líčila, že hned jak otevřela dveře, první slova lékaře byla: "Tak komupak jste neodpustila a koho viníte?" Jsme ve skvělé době – nemoci přestávají být nepřátelé, ale nápovědy k růstu. Karmické léčení (upřednostňování ctností) se nám nasouvá do životů, a to je cesta k tomu, že se nejenom budeme dokola léčit a léčit, ale že se konečně i vyléčíme.

Nezůstávejte se svými problémy sami!

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 08/2012.