Komunikace přestavuje předávání informací a také sebevyjádření. Předávání informací znamená, že si jedinci vzájemně sdělují poznatky a zkušenosti, podstatou sebevyjádření je vyjadřování citů a pocitů. Vše se vlastně týká předávání energie, kde je důležitý úmysl, obsah a forma. Nejznámější nástroje komunikace jsou slova, patří sem i mimika, řeč těla, umění.

Komunikace má být stručná, jasná, výstižná a hlavně upřímná a pravdivá. Pak naplňuje svou skutečnou funkci a je v souladu s vesmírnými zákony a pravidly. Připomeňme si, že jde o rovnost, svobodu, zodpovědnost za sebe a lásku k sobě. Vše, co vysíláme, se nám vrátí a vždy si svobodně vybíráme mezi protikladnými energiemi, kterými jsou láska a strach. Komunikace je tedy v podstatě vysílání energie ve formě informace, a to buď s láskou, která je otevřená, svobodná, upřímná a pravdivá, nebo pod vlivem strachu, který zavírá, potlačuje, poutá, zahaluje a zakrývá. Zpět se nám tedy vždy vrátí energie, která představuje záměr, se kterým jsme informaci vyslali.

Komunikační jedy

Jako komunikační jedy lze označit vše, co "otravuje" mezilidské vztahy a vychází ze strachu, tudíž je záměrem něco zakrýt, někoho připoutat a spoutat, zahalit pravdu a upravit skutečnost. V podstatě jde o předávání nepravdivých a překroucených informací, neboť se bojíme sdělovat pravdu, která se nám nelíbí, nebo by nás stavěla do nevýhodné pozice. Hlavní komunikační jedy jsou lež, faleš a přetvářka.

Lež vychází ze strachu

Vychází ze strachu sdělit pravdu, která se zdá nepříjemná a nevhodná, namlouváme si, že pravda nám nebo někomu ublíží. Ve skutečnosti ubližuje pouze lež, a to oběma stranám. Vychází z předpokladu, který je ovšem součástí našeho energetického systému, že kdo chce být klamán, budiž klamán. A tak s tím, že se někdo bojí pravdu sdělit a někdo pravdu nechce slyšet, vznikl začarovaný kruh, ve kterém se motá celé lidstvo, až se dostalo do slepé uličky. Cesta ven jde pouze přes jednotlivého člověka, který se rozhodne pro pravdu a přestane sám sobě lhát. V první řadě odhalme své vlastní lži a sebeklamy. Jakmile začneme s odhalováním, budou postupně odhalovány další lži a iluze. Lež je zneužití slova (magického nástroje). Vzniká ze strachu, vyžaduje spoustu energie na vymýšlení, pamatování a udržování a je provázena stálým strachem z odhalení. Protože je tak energeticky náročná a protože jedna lež vyžaduje další, platí "že má krátké nohy" a je předurčena k odhalení, které je samo o sobě mnohonásobně bolestivější a krutější, než by vůbec mohla být ta původní ukrývaná pravda. Pravda vyžaduje pouze lásku k sobě a z ní vycházející odvahu, nic víc nestojí a je jediným lékem pro mezilidské vztahy. Lidské vztahy založené na těchto "jedech" jsou předem odsouzeny k rozpadu, neboť málokterý vztah je schopen trvat i po odhalení všech iluzí, na kterých stojí. Základem je naučit se mluvit pravdivě nebo raději mlčet.

O faleš si často říkáme sami

Jde ruku v ruce se lží. Jde o další formu zakrývání pravdy a nejčastěji se projevuje jako neupřímnost ve vyjadřování pocitů a citů, zatímco lež se týká hlavně slov. Nejčastěji jde o nepravdivě vyjadřované náklonnosti a je nástrojem manipulace. Předstíráme, že obdivujeme šéfa a smějeme se jeho vtipům. Nejčastější falší v lidských vztazích jsou věty typu: mám tě rád, miluji tě a myslím to s tebou dobře. První dvě mohou někdy vycházet z přesvědčení, ale často jsou spíše vyjádřením závislosti a potřebnosti. Věta "myslím to s tebou dobře" je slabikářovou ukázkou falše, neboť samo slovo "dobře" je iluzí a vždy má zakrýt podfuk, manipulaci, okrádání, využívání… Pokud máme potřebu se někoho ptát, zda nás má rád, otázka vychází z vnitřního strachu a přesvědčení, že nás rád nemá, ale zoufale chceme být přesvědčeni, že to tak není.

O faleš si většinou sami říkáme tím, že vyžadujeme, abychom byli oblíbení, aby nás měli ostatní rádi a obdivovali nás. Velmi často nedokážeme ze strachu z reakce ostatních vyjádřit, co se nám nelíbí, co nám ubližuje, co nám vadí. Pak se nepříjemné situace dějí znova, a když se neozveme a nebráníme se, pak dovolujeme druhým, aby nám ubližovali a oni ani nedostanou informaci o tom, že nám způsobují bolest.

Faleš je třeba odhalit, pojmenovat a rozhodnout se pro upřímnost. Nejsme povinni vyjadřovat své city vůči druhým. Ale je nutné je vyjádřit sami před sebou. Potlačení emocí, ke kterým faleš vede, je zhoubné a dokáže nás velmi poškozovat a způsobuje vážná onemocnění. Měli bychom se tedy naučit upřímně vyjadřovat to, co cítíme hlavně sami před sebou, pak to jde i před ostatními.

Přetvářka je hraná role

Přetvářka znamená, že se tváříme jinak, než jak se cítíme, než jací jsme. Nejčastěji jde o falešné úsměvy a tzv. kamenné tváře, ze kterých nelze nic vyčíst. Přetvářka znamená nasazování masek a říká, že já nejsem to, co jsem, ale snažím se být tím, čím mě chtějí mít ostatní. Člověk si nasazuje masky podle potřeby a podle požadavků okolí. Každá maska spotřebovává energii na její udržení, neboť jde o "hraní role", ne o skutečný život.

Učiníme-li rozhodnutí žít vlastní život a být sami sebou, znamená to přestat hrát divadlo pro ostatní a odložit postupně všechny masky, které zakrývají naši skutečnou podstatu. Sami jsme už zapomněli, jací skutečně jsme, neboť to je ukryto pod vrstvami strachu a falešných iluzí. Báli jsme se, že nás ostatní nepřijmou, zkritizují a odsoudí, tak jsme své skutečné "Já" pohřbili pod vrstvami přetvářky. Stačí tyto vrstvy postupně odstraňovat, jako když se loupe cibule. Pak se objeví ryzí jádro, které, jak zjistíme, je originální a jedinečné, dokonalé a není třeba ho překrucovat. To, že se někomu nebude líbit, je nepodstatné. Stačí, když budeme se sebou spokojeni my sami, pak jsme teprve sami sebou a naše tvář vyjadřuje naše skutečné já. Ostatní mohou mít různé názory – ty se ale týkají jenom jich.

Připomeňme si, že hlavní vlastnosti lásky jsou upřímnost, pravdivost, svoboda a otevřenost. Pokud lžeme, přetvařujeme se a jsme falešní, nemůžeme tím získat lásku druhých a hlavně tím vyjadřujeme, že nemáme rádi ani sami sebe, a tedy nemůžeme mít rádi nikoho. Ostatní mohou obdivovat naše masky a role, ale my jim nedovolíme poznat, kdo jsme ve skutečnosti, neboť nevěříme sami sobě a ve svou jedinečnost. Skutečná láska totiž všechno odhalí a miluje bez podmínek, a to se máme učit sami u sebe. Můžeme se rozhodnout, že se budeme milovat i se svými strachy a klamy, které nám právě láska pomůže odhalovat. Pak můžeme postupně odkrývat svou skutečnou božskou podstatu, jež je ukryta pod závoji strachů, které stačí jen přijmout, poznat a vypustit. Upřímnost a pravdivost nám neodebírá životní energii, osvobozuje nás a přináší úlevu. Vyžaduje jen lásku k sobě a odvahu.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 08/2012.