Jako každý systém má i existující Jsoucno, které je pro člověka nepředstavitelně dokonale organizované, právě díky účinkům nehmotných činitelů, svoji rovnováhu. Ta je dynamická, takže i hmota je neustále v pohybu. Tato rovnováha má svoje rozmezí přípustných výchylek, přičemž optimální účinky jsou, jak je pro všechny systémy typické, právě při vyrovnanosti funkcí všech činitelů. Jak je to s ekonomickým zneužíváním člověka?

Nikdo si většinou neuvědomuje, že v současnosti nejrozšířenějším, ale o to skrytějším celospolečenským projevem zneužívání většiny jedinců je marketingové působení na jejich vědomí. Reklama, inzerce a mnoho dalších otevřených i skrytých forem je odborně organizováno, aby ve sledovaných projevech veřejnosti sloužilo cílům tržních podnikatelů. Současná věda a technika umožňují obrovskou šíři nabídek, lákajících člověka ke hmotným projevům, na které by jinak sám nepřišel. Člověk jako jedinec je směrován, aby přemýšlel a jednal v takto vymezovaných dimenzích, a přitom přesvědčován, že jde o jeho volbu, jeho zájmy, jeho svobodná rozhodnutí. Odborně formované a cíleně směrované působení na vědomí a tedy i psychiku většiny je usnadněno tím, že iniciuje ryze hmotné cíle člověka a hlavně jeho hmotné libido. Takto utvářené prostředí je "vychovávanou většinou" přijímáno a chápáno jako standardní a zdánlivě normální a správné společenské klima. Jen málokdo si dokáže v takto orientované společnosti uvědomovat, že jsou záměrně, v zájmu zisků, moci a slávy, vymazávány duchovní hodnoty člověka a tedy jeho skutečné potřeby.

Jak porozumět lásce a svobodě

Láska je z hmotného hlediska filozofickým pojmem, z pohledu různých jedinců nabývá různého subjektivního významu. V absolutním významu ji lze charakterizovat jako pozitivní zařazení vlastního myšlení a jednání vůči druhým a celku bez přisvojování si vlastního vyššího prospěchu a bez omezování jejich svobody. Svoboda je rovněž z hmotného hlediska filozofickým pojmem. V absolutním smyslu vyjadřuje volní vztah ke všemu, k jakékoliv činnosti v rámci bytí. Každý jedinec o svobodě uvažuje v jiném měřítku podle toho, na jakém stupni vývoje jeho Tvořivý Duch stojí. Čím je výše, tím více přesouvá rozsah individuální svobody ve prospěch ostatních, tedy celku. To se týká nejen lidí, ale všech projevů vyšší organizované ("oživené") hmoty. Patří k ní zejména následující stavy a projevy člověka. Přecitlivělost – je subjektivní reakcí jedince na skutečnosti, jak je vnímá podle úrovně svého Tvořivého Ducha. Jsou to reakce na hmotné podněty, které vědomí takového člověka přeceňuje a podléhá emocionálně jejich vlivům. Snadná ovlivnitelnost – i tato vlastnost je vymezována nižší vyspělostí Tvořivého Ducha příslušného jedince, do jaké míry připustí omezování své svobody a umožní vstup do svého rozhodovacího volního centra. Sebelítost – jedinec se nedokáže vně projevovat tak, jak si vnitřně přeje. Čím je realizace jeho přání nedosažitelnější, tím je to pro něho, respektive pro jeho vědomí, trýznivější. I tyto projevy souvisí se stupněm vyspělosti Tvořivého Ducha, v těchto projevech se sobectvím a upřednostňováním svého "Já" vůči ostatním. Náladovost – je vlastně formou projevu nespokojenosti, nevyrovnanosti Tvořivého Ducha, který nezvládá vlastní pozitivní orientaci ve hmotných podmínkách. Kritičnost – kritika stejných událostí se od různých jedinců liší, a to opět podle úrovně Tvořivého Ducha. Posuzování je jednostranné a vůči celku vždy subjektivní. Protipólem je vlastně objektivní posuzování, tj. rozšiřování svobody na vlastní úkor. Vyspělý jedinec se snaží být kritický pouze vůči vlastní osobě a zdržuje se v konkrétních situacích kritiky vůbec.

Podstata a význam rovnováhy

Patří sem dále i přehnaná pečlivost a starostlivost, žárlivost, ale i taková malicherná jednání jako jsou pomluvy, projevy závisti atd. – jejich společnou podstatou je negace vůči pozitivitě vyšší úrovně systému Jsoucna. Také tyto projevy, označované většinou jako vrozené či zděděné, souvisí především s vyspělostí Tvořivého Ducha a se životní dráhou, kterou si individuálně nastavil před vstupem do hmotného těla. Ta ovšem není nevyhnutelným osudem, jak se někteří lidé domnívají, ale jakýmsi "trenažérem", v němž se situace odvíjejí a mění podle toho, jak je dotyčný jedinec zvládá, či nezvládá. To vše souvisí s tzv. karmou člověka, jak je dále podrobněji rozvedeno. Nutno poznamenat, že všechny tyto projevy úzce souvisí s posuzováním sebe sama vůči okolí a s ochranou vlastních "výdobytků" vůči němu.

Takto by se dalo pokračovat ve výčtu typických projevů "nerovnovážného" myšlení a jednání současného člověka mnoha a mnoha dalšími příklady. Jen málo si společnost a její hmotně formovaní členové uvědomují souvislosti takových jednání s negacemi, které se stále zesíleněji vracejí. V důsledcích toho dochází k narůstající kriminalitě i k prudce stoupající křivce narušeného zdraví, a to zejména u více "opotřebovaných" jedinců střední a starší generace. Z obdobných důvodů dochází také ke zvýšenému výskytu přírodních katastrof s nebývalou silou zejména v oblastech, kde intenzita vypouštěných negací nejvíce narušuje přirozenou Systémovou rovnováhu takového prostředí. Co je rovnováha bytí člověka? Cokoliv člověk činí, ať již konkrétně (působí na hmotu, tvaruje ji) či abstraktně (činnost myšlení), měl by si vždy položit tyto otázky: ■ je to dobré také pro ostatní, nemyslím tím jenom na sebe? ■ nepodílím se na něčem, co může škodit nejen mé osobě, ale i druhým či celku? ■ nejsem někým využíván v jeho prospěch? ■ nenechávám na sebe příliš působit hmotné okolí? ■ nezatěžuji se něčím nadměrně a zbytečně? ■ nebudu svým konáním někoho omezovat? ■ nejsem neohleduplný vůči druhým?

Život podporující harmonii

Je třeba rovněž vědět, jak lze na příkladu běžné situace posoudit míru rovnováhy jedince a společnosti a přispět k jejímu naplňování: Především osobním příkladem vlastního jednání, v němž si uvědomuji, že moje osobní svoboda končí tam, kde bych začínal omezovat druhé. Typickým příkladem neznalosti a neohleduplnosti k druhým jsou mimo jiné také situace, kdy řidič nechá zbytečně spuštěný motor stojícího vozidla. Všichni kolem jsou nuceni dýchat zplodiny (nepřipomíná vám to větu "nebudu tím někoho omezovat"?) – po zdravotní stránce to znamená zbytečné zatěžování a narušování zdravých funkcí organizmu. Pokud tedy denně jezdíme autem, nebo jsme nuceni vdechovat zplodiny z provozu motorových vozidel, vypouštíme a jsme sami vystavováni v takových případech zcela hmotně pozorovatelným negacím. Jak jsme vlastně deformováni, že takové a jim obdobné stavy, které narušují naše přirozené právo na zdraví, přestáváme vnímat jako hrubé ohrožování kvality prostředí – vlastního i druhých lidí? Proč nás zákony v tomto smyslu lépe nechrání, jakou mohou mít vypovídací schopnost hygienické normy? Možná tušíte správně, je to stálé oslabování zdraví nás všech. A jednou bude s vysokou pravděpodobností organizmus natolik narušen, že nastane to, čeho se každý obává – nemoc. Burcující by měla být skutečnost, že v "civilizované zemi" téměř každý vnímá výfukové plyny jako součást života a neuvědomuje si, jak se tím sám ohrožuje. Proč považujeme za "normální" nechávat běžet zejména naftové motory při stání autobusů i jiných vozidel pro hmotné pohodlí jejich řidičů? Zamysleme se, zda i my v této oblasti "nepřispíváme" tím, že takto zamořujeme prostředí v situacích, kdy si zajišťujeme "pohodu" jenom pro sebe, bez zvláštního důvodu. Pokusme se nezávisle a svobodně zamyslet, co v tomto směru způsobuje obrovské množství kamionů převážejících zboží, které je stejně ve většině případů v menší či větší míře pro člověka nevhodné? Co způsobuje zdánlivá potřeba pravidelné individuální dopravy do zaměstnání či třeba do restaurace nebo jinam, aby takový jedinec ukázal ostatním, že si to může dovolit? Nebojme se připustit si podíl vlastní i těch druhých na mnohdy zcela zbytečném zatěžování ovzduší a souvislosti takové praxe s cíli a soutěživostí tržní společnosti.

Co s tím?

Odpověď je velice jednoduchá. Používejme automobil, jen pokud je to opravdu třeba. Nikoliv z přízemních důvodů, abychom naplňovali negace současné společnosti ve smyslu "mít více a lepší než soused", tedy než ostatní. Pozitivním projevem ve městech je častější využívání hromadné dopravy, i když zvyšování cen MHD jde právě proti tomuto principu. To ale opět souvisí s "kolotočem" honby za ziskem. Takže Ty, člověče, který rozhoduješ o cenách za používání MHD, také Ty dýcháš naše ovzduší s obsahem zplodin a postupně vyčerpáváš svůj organizmus. Že se tím nám všem zkracuje život, o tom není pochyb. Přidejme ještě zmínku, že v současnosti se "náročně" hovoří v politických kruzích o prosazení zákona o zákazu spalování fosilních paliv v soukromých domech. Nehovoří se však již o tom, že automobilová doprava má mnohokrát větší dopad na člověka a životní prostředí. Proč? To si určitě mnozí domyslí. Co tvoří maximum tržních zisků a kde si jejich dílčí potlačování ve prospěch růstu jiných může společnost dovolit..? A tak by se dalo pokračovat, ale to jsme až příliš odbočili, takže vraťme se zpět. Jak lze v praxi přispívat ostatním i sobě k omezování vypouštěných negací? Pokud mohu prospět druhým, učiním to, aniž bych očekával protislužbu nebo zvláštní uznání. Jsme-li obdarováni, zapomeňme na hmotně pokřivené: "Budu se vám revanšovat". Přijměme fakt, že dárce chce darovat, aby způsobil radost, a neočekávejme, že nám vznikne jakýkoliv závazek. Je-li tomu naopak, pak je to velmi zlé, jak z poznatků v předchozím textu vyplývá. Obě strany při opakování takových projevů poznají, co znamená v pravém smyslu láska a přátelství.

Usilujme o přirozené dobro

Pomáhejme druhým poznávat skutečnou podstatu jsoucna a dobra uloženého i v každém z nás. Čiňme tak, kromě příkladů ve vlastním bytí, nikoliv vnucováním, ale trpělivým poskytováním informací, jsme-li o ně požádáni. Následně nepátrejme, jak bylo s našimi informacemi naloženo. Možnost pravdivého poznávání základních poznatků o podstatě sebe samých a všeho, co existuje, by měla přispět všem, kteří hledají smysl svého života. Abychom se mohli nezávisle a se znalostí věci orientovat i v existující hmotné společenské praxi a svobodně rozhodovat o způsobech svého bytí. Odstraňovat nerovnováhu je ale třeba chtít z přirozené potřeby naší duchovní podstaty, nikoliv ze strachu, že se mi něco stane, nebo že onemocním. Prostě si to přát, protože to je v souladu s podstatou existence bytí a tedy se skutečností absolutní. Nikoliv se subjektivními a negacemi zkreslenými "pravdami na objednávku". Prostě si to přát z přirozené potřeby všech, tedy bez vedlejších snah o vlastní prospěch.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v čísle "5/2008".