Soudek na nožičkách – to byl náš první dojem z Maxe, když jsme ho s manželkou poprvé uviděli na výstavě opuštěných psů. Vrozený talent vdechnout plnou misku za dobu kratší než sedm vteřin umožnila Maxovi zvětšit svoje tělíčko do tvaru příliš vycpané klobásy. Jeho potrhlé kousky vstoupily do našich rodinných legend: jeho vánoční loupežnická výprava korunovaná zhltáním půl kilového balení oříšků kešu, jeho zarputilé odhánění ptáků od krmítka, aby ptačí zob mohl sežrat osobně, jeho krádež čtvrt kilového rodinného balení kvasnic (na ty důsledky je hrůza vzpomínat). A samozřejmě, ještě tu je historka s tou lednicí…

Jednoho dne během pauzy na oběd mi Heather zavolala do práce: "Poslyš, zavřel jsi dnes ráno dveře u ledničky?" "Nejspíš ano. Proč se ptáš?" odmlčela se na tak dlouho, aby umocnila dramatičnost okamžiku: "Max vykradl celou ledničku." Při vší smůle jsme měli kliku: odložili jsme velký nákup zásob, takže tam toho k vykradení moc nebylo. Maxovi se podařilo ukořistit pár kousků krůty na pepři a asi třetinu sáčku baby karotky – to nikoho nepřekvapilo, Max karotku zbožňoval (a na zahradě si ji uměl i sám vyhrabat). Každopádně se nestala žádná velká škoda a my nad tou příhodou mávli rukou. Druhý den ráno jsem se před odchodem z domova ještě přesvědčil, že vše je pěkně zavřené. Však jsme taky zrovna předchozího večera vrchovatě nacpali lednici zásobami. Ukázalo se, že Max se bez naší pomoci klidně obejde. Heather mi opět zavolala během polední pauzy a tentokrát šla přímo k věci: "Podle mě si umí otevřít ledničku!" šokovala mě. "Cože?" Max si sám přichystal obložený chleba. Obrovský obložený chleba: půl kila krocaního masa, půl kila švýcarského sýra, hlávka salátu, pár rajčat a celý bochník chleba. Navíc si našel nový sáček karotek a vymetl zbytek sáčku strouhaného kokosu (zřejmě jako moučník). Heather ho našla rozvaleného mezi rozervanými igelitovými sáčky. Při projevech její nelibosti nešťastně bušil ocasem do podlahy, jako by prosil: Buď tak hodná a nezlob se na mě, vždyť to bylo TÁÁÁK dobrý… Ale pořád jsme ještě tomu tak docela nevěřili. Na držadlo nedosáhl a dveře držely hodně pevně. Jak jen to dokázal?

Nachytal jsem ho hned toho večera, když jsem do lednice uložil nové zásoby jídla. Procházel jsem temnou kuchyní, když jsem zahlédl buclaté tělíčko, jak se usilovně vrtí a úzkým čumákem se snaží vecpat mezi dvířka a hranu ledničky jako klínem. Náhle prudce trhnul hlavou a dveře lednice se rozlétly. Bylo zřejmé, že Max sice nedokázal pochopit příčinnou souvislost mezi střevními problémy způsobenými zhltáním šestnácti plátků sýra najednou, ale princip páky zvládal dokonale. Začínalo to být vážné. Max měl dovednost, odhodlání a dostatečně velkou žravost, aby nás během naší pracovní doby vyjedl až po hranici bankrotu. Druhý den ráno jsme provedli prozatímní opatření, a sice zabarikádovali jsme lednici těžkou bednou plnou nářadí, byli jsme přesvědčeni, že těžko odsune překážku, která se vahou blížila k dvanácti kilogramům. No ne? Další telefonát v pauze na oběd. Mám dojem, že místo toho, abych se představil, jsem do sluchátka vyhrkl jen zděšeně. "Ty si ze mě děláš legraci!" Odsunutí bedny s nářadím pro nás zůstalo záhadou – jen se dohadujeme, že opět využil principu páky tím způsobem, že zaklínil čumák mezi bednu a dveře lednice a prostě zabral. A jakmile odstranil překážku, zbytek už byla hračka. Další chleba, maso, sýry. Zbytek mrkví, jablka – spousta jablek. Heather ho objevila v okamžiku, kdy měl zrovna v práci papírovou krabici rajčatové omáčky. Na spodních dvou policích v lednici zůstaly netknuté pouze plechovky piva, a to jedině z důvodu, že Maxovi chyběl palec k vytrhnutí kovového očka ve víku. Toho večera jsme se s Heather rozhodli udělat třetí nákup a při něm investovat do dětské pojistky na dveře lednice. Než jsme odjeli, dotáhl jsem z pracovny víc jak třicetikilový trezor a přirazil ho přímo k lednici. Max seděl u stěny a všechno pozoroval. V duchu kalkuloval. "Myslíš, že to zabere?" optala se žena. Pokrčil jsem rameny: "Existují tři možnosti: za prvé, po návratu najdeme vše v pořádku, za druhé, trezor bude o pár centimetrů odšoupnutý a Max bude mít bolavý čumák, nebo třetí možnost, najdeme tady důmyslně sestrojený kladkostroj, kterým Max odsune trezor stranou." Když jsem se vrátili z nákupu, našli jsme Maxe ležícího před lednicí v hlubokém zadumání. Žádný bolavý čumák, ani kladkostroj. Oddechli jsme si a instalovali plastovou dětskou pojistku. Prozatím svůj účel plní. Prozatím…

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v čísle "5/2008".