Na jedné straně na sobě pracujeme – držíme nejrůznější diety, vyhodnocujeme kvality potravin, odhalujeme a obviňujeme jedy ve všem, vyhýbáme se očkování, házíme, někdy až přehnaně, do jednoho pytle všechny chemické léky jako pro nás nevhodné, obracíme se k přírodnímu způsobu života, horlivě studujeme duchovní nauky atd. Zvídavost za ezoterickým poznáním nezná hranic.

A k tomu žehrání na úroveň politické scény a dění: "Jak je to možné, že námi volení politici předvádí tak nehumánní chování? Jsou k uvěření neskutečné zprávy o ještě horším stavu politiky, než jsme jen byli schopni domyslet? Zdvíhá se nám žaludek, nejsme schopni vše strávit, emoce vřou a zatěžují celý náš organizmus: "To jsme to dopracovali," myslí si mnohý po vzoru tatíků v hospodě, co u korbelu ví vždy nejlíp, jak by vše šmahem vyřešili. Typy alfa samců si hlasitými úvahami zadělávají na infarkt a žlučníkový záchvat, slabší jedinci ustrašení z nejisté budoucnosti zase ohrožují své ledviny a zdárně pěstují své žaludeční vředy jako žampióny ve sklepních kójích. Alergie na politiku a politiky obrací vnitřní síly proti nám samým a osype tělo roztomilou dekorativní eflorescencí – rozuměj česky – kožní svědivou neplechou. To je v lepším případě, pokud to však "zamázneme" hormonální mastičkou dovnitř, tedy odborně "zaléčíme" (jak příhodný název, který za mého mládí nebyl, dříve se říkalo neskromně vyléčit), nemůžeme se následně v dalším stupni nemoci té vnitřní emoční zátěže zbavit, ani kašlem, ani něčím jiným. "A kde že jsme se tak nachladili?" ptá se starostlivá sousedka. Ortodoxní vševědoucí mravokárci a bijci se vztyčeným ukazováčkem zase strnou v křeči, která zablokuje průchodnost jakýchkoliv cév v těle, hlavně však v orgánu nejdražším, se sídlem lásky – v srdci.

Co je tedy za naším zdravím?

Málokoho však napadne se pozastavit nad svým vlastním zevním viditelným, ale i jen myšleným vnitřním životem. Ve svém malém pracovním regionu si každý třeba vládne, ale v soukromí je každý uvolněnější, nejprůhlednější a i nejnapadnutelnější, protože nemusí být tak diplomatický. Navenek se kontroluje většina, v soukromí už má vnitřní blikající kontrolka často "dovolenou" a pak se teprve ukáže, jaká je naše hladina uvědomění, míra či hranice poznání a jejich projev v každodenním životě. Ach ty soudy a kritiky! A co teprve potom sebeovládání ve sporech o drobné nepodstatné maličkosti! Jinak řečeno, čím vedeme soukromější život, tím volněji proudí emoce z hloubky v nás a předvádí hluboko uložené kvality i nekvality. To je pak ten okamžik pravdy, který naznačuje, jaká je v nás skutečná míra vnitřního zdraví, od které se odvíjí zdraví projevené. A pokud jste se dopracovali i k soudnosti nad všemi projevy sebe samého v takových podmínkách, k přihlášení se k drobným osobním nešvarům v chování, tak vězte, že jste našli také onen počátek všeho nedobrého, zdravotně závadného. Takového, co se promítá na vyšší úrovni i ve větším společenském celku s vrcholem v politice, kde spolu souzní podobně vibračně naladění kolegové. Pokud jde o stránky negativní v lidském chování, vše tam pěkně kolektivně květákovitě bobtná a může dojít až do obludných mocenských a ekonomických rozměrů a dopadů. Dříve byla u nás zlem spíše osobnost diktátora, dnes je to celá snůška k sobě dobře přisátých bratrů, jak u siamských dvojčat provázaných společnými tunely a tunýlky. Zaznamenali jste v životě, že provázaná dvojčata se povětšině dožívají přibližně nebo zcela stejného věku? Když na jednom konci světa zemře jedno, tak druhé se začne na opačném konci cítit špatně a někdy zdánlivě bez příčiny velmi rychle umírá? Tak nějak si představuji, že jak domino se může i ekonomické tunelové bratříčkování zhroutit, protože nemoc se tunýlky sama vyhledá. Ne nadarmo má nemoc dva významy. Být nemocný a nemít moc ke konání. Je to totéž. Co je však provázáno nemocí, nemůže mít zdravé kořeny a vydržet.

Moc a nemoc

Nezdravé jádro, souboj moci s ne-mocí. Rovnováha, vyváženost není nikde viditelná. Jak může být pak lidstvo zdravé? A neoprávněně nabytý majetek přináší možná mnohým, co jsou dnes u moci, větší strach z prozrazení a nejistoty než je existenční strach těch, kteří nemají co ztratit. Můžeme tedy u movitých občanů předpokládat mnohem větší zdravotní ohrožení nemocí, nabytou díky moci! Zní to jako slovní hříčka, ale bohužel s pravdivým nábojem. Chuť a síla moci je dvojsečná zbraň. Na začátku mírně řečeno přehnaná motivace společenského úspěchu a zajištění rodiny, což se mění v honbu za mocí a majetkem. A pak ty konce… Jako cokoliv jiného, co je dvojsečné, tedy duální, bez jednotící lásky. Kde tedy hledat recept na vládní problémy a na lidské zdraví? Je jen jeden – pochopení běhu světa, smyslu života, jednoty a láska v každém z nás. Zkrátka zdraví záleží na každém jednotlivci, který jedná uvědoměle pěkně sám za sebe. A kdy nastane ten ideální stav celkově zdravé společnosti?

Jak bychom se u moci zachovali my?

Komu se zdá, že píši příliš abstraktně, může se aspoň rozhlédnout. Trochu vám napomohu drobnými epizodami ze života. Budu teď aspoň na chvíli házet všechny jednotlivce do jednoho pytle. Věřící, nevěřící i ty alternativce. Různá úroveň uvědomění, ale všichni jsou jen lidé. O naší politické špičce se nemusím příliš rozepisovat, ráda přenechám jiným. Média nás zásobují takovým kvantem korupčních kauz a obrazy špatného chování druhých, že to již přecházíme s chladnou hlavou, vnitřním pocitem bezmoci, ale také s nevyřčenou otázkou v sobě, kde je vůbec pravda. Kdo je velká ryba, kdo malá, kdo kmotr, kdo ne... Je to nekonečné. Je nám ale jasné, že tudy cesta nevede. Provokativně však podsunu řečnickou otázečku, jak bychom se sami chovali, kdybychom se dostali k moci? Jak bychom zacházeli s myšlenkou vše kolem nás zlepšit? Vydrželi bychom na místě obdrženého postu ty tlaky a pokušení? Předsevzetí? Je naše úroveň taková, že se někde z hloubky nevynoří lákadlo při vidině možného i drobného zneužití postavení ve funkci? Vždyť ne všichni, co jsou dnes na pranýři, byli a jsou mimo centrální politiku lotři. Aspoň v očích svých nejbližších nejsou. Vždyť dělají tolik dobrých skutků... Třeba v místě svého bydliště. Jak si je hýčkají místní občané a využívají bohatě jejich křesla v parlamentu. Vždyť je to tak příjemné s jejich pomocí vyřešit nějaký komunální, dříve neřešitelný, palčivý problém. Vždyť se posune místní životní úroveň. A toto se dělá od nepaměti, vždy se spoléhalo na podobné drobné protekce, prospěšné různě malým i větším celkům. V malém regionu (dosaďte si různě velkou prospěšnou organizaci) je nejvíce transparentně viditelné ono "já na bráchu, brácha na mne". Ruku na srdce. Jsme natolik vnitřně čistí, že i na této úrovni bychom všichni obstáli? Dokázali bychom být nezávislí a spravedliví, ba i nesmlouvaví, bez vytváření osobních užitečných spojů? Odpovězte si sami.

Takhle ale také ne...

Je velká rodina alternativců, kteří třeba propagují návrat k přírodě, k jednoduchosti a hospodárnosti. Proč ne, mnoho nápadů se mi zamlouvá. Jenže – kdo je propaguje? Nevím, jak je to u vás, ale pro mne je úroveň osobnosti, která za tím vším stojí, velice důležitá, jinak je pro mne těžké cokoliv přijmout. Namátkově si vzpomínám na jednoho z nich a dovolte mi vzpomínku na něj s vámi sdílet. Byl jednou jeden, kdo nebyl z Česka a myslel si, že umí vše líp než lidé tady. Snažil se o tom druhé neustále přesvědčovat a organizoval různé užitečné akce. Prostředky a slovní projev tohoto človíčka byly však více než zvláštní, a když nazval místní, obyčejné, ale v běžném slova smyslu slušné zemědělce, línými prasaty, tak si zatloukl hřebík do rakve a strop se nad ním začal povážlivě snižovat. I jiné jeho chování bylo trochu zvláštní. Na vlastní klasicky zorganizovanou svatbu s místní zamilovanou slečnou se dostavil v kraťasech, v zablácených vojenských komisňácích a s nožem za pasem. Nemusím se rozepisovat, že vzbudil více než rozpaky. Problémy s obyvateli má neustále a nechápe, proč si na něj stěžují. Ne všechny jeho nápady jsou zcela špatné, ale forma jeho podání je nestravitelná. Má prostě smůlu, jeho úroveň zkrátka neodpovídá místním zvyklostem a činí z něho nevěrohodnou osobnost. A alternativní hospodaření, kterého se jeho činnost dotýká a které zavádí, má s ním smůlu taky. Jen další z příkladů, že především člověk sám se musí změnit, aby byla změněna společnost. Kosmetické úpravy a změny vlád nic neřeší. Jak zpívá trefně mladý písničkář Tomáš Klus: "… a čtyři roky zase v p......" Na zdraví! Na závěr si dovolím vám symbolicky připít a přidat pár zastřešujících veršů, které říkají vše:

O čem je zdraví

O slunečnu

nejen na nebi, ale i v nás.

O modré obloze,

i když bývá někdy zataženo.

O častějším ano v duši,

když na jazyk se mnohdy dere ne.

O lásce, jež nezná hranic

a kterou nedokážeme vždy správně žít.

O zkouškách, kterými procházíme

a strachu, jenž pustit zatím neumíme.

O čistotě slov a myšlenek

i skutcích, které následují.

O kráse všude kolem nás,

kterou vidíme, jen když chceme...

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 07/2012.