Partnerský vztah je v sebepoznání klíčová věc, protože se v něm musíme naučit všechno od začátku. Je to škola života, která dělá z dětí dospělé jedince. Ne biologicky, ale psychicky. Smysl partnerství je ve své podstatě jednoduchý – poznávat sama sebe v tom druhém. To však může pouze ten, kdo nehodlá zůstávat na povrchu a trvá na větší míře poctivosti ve svých citových vztazích na straně své i na straně svého partnera. Nahlédnout hlouběji do svého nitra vyžaduje mnohdy pořádný morální výkon, ale reálné partnerské štěstí bez takové snahy vlastně ani neexistuje.

Skutečný partnerský vztah přichází nečekaně a neustále se vyvíjí. V první fázi, zamilovanosti, vládne vztahu tzv. pozitivní iluze. Jeden na druhém vidí jen to dobré, romanticky se doplňují a rádi spolu tráví všechen čas, protože jim nic nechybí. Převládají přitažlivé síly, jenže po čase se romantická přitažlivost rozplývá pod tlakem nastupujících pochybností. V době zamilovanosti nevnímáme vztah takový, jaký skutečně je. To, co vnímáme, je naše zidealizovaná nevědomá představa o lásce, stav citové plnosti a skvělých nadějí. Toto období je však jen přechodné, netrvá dlouho a přichází další vývoj. Nastupuje další fáze vztahu, která bývá zatěžkávací zkouškou, jež odhaluje, na jak nereálných očekáváních a představách byl vztah založen. Pochybnosti proráží začarovaný kruh slepé zamilovanosti a v nitru sílí touha poznat sebe a svého partnera, touha odhalit si navzájem své duše a setkat se spolu na hlubší rovině sdílení. Jestliže my sami setrváváme v roli, kterou jsme v partnerství hráli, nebo náš partner dělá všechno pro to, abychom se nepokoušeli poznat svoji nebo jeho pravou podstatu, ale abychom jej přijímali jen prostřednictvím neproniknutelné masky, kterou nosí nejen venku, ale i doma, dostává se vztah do slepé uličky. Buď končí v prázdnotě vzájemného odcizení či v obapolném vypočítavém urovnávání povrchních poměrů, nebo je budován násilně snahou vnutit druhému svoji vůli, citovou manipulací a vydíráním.

Základem dobrého partnerství je především dobře znát sám sebe

Dlouhodobé partnerství si člověk musí umět vybojovat, ale nikoliv s tím druhým, ale sám v sobě. Osvobodit vztah od nesmyslných představ a iluzí. Naučit se vnímat situaci takovou, jaká skutečně je, vyžaduje opustit vězení svého chtění, vzdát se lpění na dalším vývoji a nastoupit transformaci starých postojů a zastaralých způsobů myšlení založených na lpění, představách a očekáváních všeho druhu. To je úhelný kámen nejen všech vztahů, ale i sebepoznání. Je třeba si uvědomit, jak vnitřní nevědomý svět ovlivňuje přístup k sobě i k partnerovi. Oba musí být připraveni podívat se do zrcadla toho druhého a pochopit, že to, co tam vidí, jsou oni sami. Slovo partner poctivě vyjadřuje tento princip – základem je slovo part – tedy část. Ten druhý je tedy částí mě samého, patří obsahově ke mně. Poznání zrcadlového obrazu vlastní osoby v bytostech kolem nás je nepochopený a neochotně přijímaný fenomén, který je ale základem každého vztahu. Raději si budujeme imunitu nebo žijeme v přesvědčení, že problém je v těch druhých, abychom nemuseli řešit konflikty. Díky rozdílnosti muže a ženy je jejich vztah plný napětí. Vztah je neviditelná směs přitažlivých a odpudivých sil. Ty první přijímáme zpravidla bez výhrad, těm opačným se však často nevědomě vyhýbáme.

Náš partner je zrcadlem nás samotných

Otázka neviditelného nevědomého světa ženy a muže se jeví ve světle východní kosmologie či západní filosofie velice složitě. Podíváme-li se na ní prizmatem hlubinné psychologie a navíc skrze partnerství, můžeme tyto dva nevědomé, a tak rozdílné světy zjednodušeně popsat. U muže je ve velké míře neuvědomělý jeho emocionální a pocitový život, řekněme jeho vnitřní žena. U ženy je zase neuvědomělé to rozumové a logické – tedy její vnitřní muž. Nevědomí má však specifickou schopnost přenášet se na druhé osoby, v partnerství zvlášť intenzivně. To, co nazýváme zrcadlením, je promítáním nevědomé stránky nás samých do druhých osob. To, co vnímáme jako vnější svět a situace, ve kterých se ocitáme, je zobrazování našich nevědomých představ navenek. Pokřivené není promítání, protože to, co se nám děje, je akce nevědomí.

Pokřivený je však způsob, jakým k projekcím přistupujeme. Člověk má tendenci se od promítaných nevědomých obrazů do druhých osob oddělovat a popírat, že vznikly v jeho nevědomé psychice. Vnější svět a lidi v něm vnímáme jako od sebe oddělené a skutečnost, že všechno to, co vnímáme ve vnějším světě, je obrazem našeho nevědomí, skrýváme před svým vědomím. Proto muž nevědomě zrcadlí na svojí partnerce svou vnitřní emocionální a pocitovou stránku života, kterou si jen těžko přiznává, protože mu významně narušuje jeho představu mužnosti a mužské identity. Žena zase mezi sebe a svého partnera neuvědoměle vkládá svá mínění o něm a o mužích obecně, aniž by je podrobila poctivému úsudku a rozlišila, nakolik jsou skutečně pravdivá. Takový stav působí na oba velmi dráždivě a je příčinou nesčetných krizí a konfliktů do té doby, dokud zůstává neuvědomělý. A tak jsou oba zapleteni v síti svých vlastních nevědomých představ a nevědí, kdo je ten na druhé straně a kdo jsou oni sami. Neznají se. Oba jsou pak skálopevně přesvědčeni, že špatný je ten druhý a chyba je v něm, nevědouc, že vlastně bojují jen sami se sebou.

Napravíme-li sebe, napravíme i druhé

Jestliže něco na partnerovi nesnášíme, pak skrze jeho podobu nesnášíme něco, co je uvězněno v nás samých. To, co v nás není, nás nechává chladnými, ale to, co je v nás, nás rozpaluje nejvyšší měrou. Proto věci, které vnímáme na druhých, jsou věci, které žijí skrytě v našem nitru a na druhé jsou nevědomě přenášeny. Neexistuje jiná skutečnost, která by se nás dotýkala než ta, která je uvězněna v nás samých. Proto většina lidí žije raději v neskutečném sebeklamu, než by připustila, že skrze druhé promlouvá jejich nitro. Raději jen neustále přemýšlejí o druhých a snaží se je napravit, nebo se vůči nim stát lhostejnými. To je uvíznutí v dětském duchu. Takových je mezi námi naprostá většina. Podle nich jsou rodiče zodpovědní za to, partner zase za tamto, svět kolem nich je takový či makový, chyby dělají jen ti druzí a všechna vina zůstává vně. Jen slepý hledá vinu venku. Dospělý moudrý člověk snadno pochopí, s čím se musí v životě počítat a ví, že na vině druhých se nedá nic změnit. A tak se vydá do vlastních hlubin, aby mohl začít napravovat to, co sám nevědomě způsobil. To je počátek morální svobody.

Nalézat sama sebe v tom druhém je cesta, na jejímž konci, po přestálých zkouškách, nemá vztah jen čistě osobní a erotickou rovinu, ale je obohacen o novou duchovní dimenzi. Již není založen na slepé zamilovanosti, na představách šťastné budoucnosti a na bezhlavé lásce, která se snadno opustí, když nás milovaný protějšek zklame. Naopak, opírá se o hluboký vzájemný cit, o respekt, empatii a oddanost, ale i o schopnost dát volnost, když se číše společného osudu naplní.

"Jen láska je schopná sjednotit živé bytosti tak, aby se vzájemně doplňovaly".

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 07/2012.