Žijeme v uspěchaném světě. Prý nikdy lidé tak nepospíchali jako dnes. A přitom na světě jsou civilizace, které spěch neznají. Indiánský kmen v Amazonii, který byl nedávno zkoumán, nezná čas v našem pojetí, neměří čas pomocí jeho plynutí, měří čas událostmi.

Přitom si oni indiáni dokážou velice podrobně, velice svěže, všímat světa kolem sebe. Pro zelenou barvu, jaká je obklopuje, mají nejeden výraz – pro tuto barvu mají několik tuctů výrazů. Civilizovaný člověk si pro samý spěch nevšímá desítek rozdílů zeleně. Mnoha odstínů poznání. A toto naše omezené vnímání jedné barvy se dá vnímat i v metaforické podobě. Kolikrát si člověk pro samý spěch nevšimne tolika důležitých barev. Tolika důležitých odstínů života.

Nedávno jsem slyšel vyprávět o velkém neštěstí: nedaleko od místa, kde žiji, se stala hrůzná havárie. Mladá dívka vezla ve voze dvě kamarádky a narazila do stromu. Jedna její přítelkyně zahynula, druhá spolujezdkyně byla velice těžce zraněna. Nemám zprávy o tom, jak se její zranění vyvinulo, nesledoval jsem ani další osudy nešťastné řidičky.

Rád bych si všiml něčeho jiného. Říkal mi totiž jeden student, že s těmi třemi dívkami měla jet ještě jedna. Znal ji. Vyprávěla mu o tom zděšeně v den, kdy se stala havárie. Byla s těmi třemi dívkami domluvená, že pojede s nimi, ale její vlak měl šest minut zpoždění a ony dívky pospíchaly...

Šest minut

Vystoupila na nádraží a jejich vůz nikde. Umím si představit, jak ji to mrzelo. Jenže jenom do té doby, než se dozvěděla o konci jejich jízdy. Šest minut... A něčí život se možná zachránil. Už několikrát jsem slyšel opakovat – šest minut..., několika lidmi, kteří o této zachráněné dívce vědí jako upozornění na zjištění, že člověk by měl pokorně přijímat i to, co se mu nezdá jako dar. Kolikrát se člověk zlobí na to nebo na ono a po čase zpozoruje, jak moudře rozhodl kdosi, kdo vidí o tolik dál než on... Zvykli jsme si slovem zázrak označovat něco, co popírá přírodní zákony. Jenomže nemůže být zázrakem něco, co je zcela nenápadné a přece způsobí zázračnou změnu, zázračnou záchranu nebo pomoc? I to, co někdo vnímá jako souhru okolností, je možné vnímat jako druh zázraku. Jako dar. I poznání může být zázračným darem. I pokora může být zázračným darem. Známý mi vyprávěl, jak se rozčiloval, když mu kdysi ujel vlak. Měl důležitou cestu a vlak mu ujel. A byl to vlak, ve kterém byla zanedlouho, po srážce s jiným vlakem, řada mrtvých a zraněných. Od té doby přijímal onen můj známý podobné události jinak: Víte, já se teď, když něco nestihnu, vděčně usmívám..."

Když by si člověk udělal v tomto uspěchaném světě čas na zamyšlení, možná by k němu dorazilo ujištění, že stihnout se dá i zmeškáním. A zmeškat něco krásného se dá tím, že se něco stihne. Člověk nevidí ani za roh, osud dokáže vidět za všechny rohy.

I obyčejné, zdánlivě zcela obyčejné poznání může být zázračným darem. I poznání může být jednou z podob zázraku. Jak říkal jeden moudrý člověk: "Nakonec člověk vidí, že jediné, proč by se měl rozčilovat, bylo to, že se někdy rozčiloval."

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 07/2012.