Ústředním motivem úvah Rabindranatha Tagore (Thákur) o lásce, je jeden z hlavních úkolů lásky – totiž vyrovnávání paradoxů, kterých je náš život plný. Je to např. kombinace konečna s nekonečností, duše a těla, světla a tmy atd.

Začněme s konečností – jako taková vlastně neexistuje, protože i jen malá zdánlivě konečná vzdálenost od jednoho bodu ke druhému může být rozdělena do nekonečného počtu dílků. Proto někteří z indických filosofů soudí, že konečnost je pouhá iluze, mája. Při tom i tato slova jsou vlastně jen označením zdání, které není skutečností. Chybí tu ovšem jakékoli vysvětlení, jak mohou pravda a zdání existovat současně.

Svět stojí na vyváženosti protikladných sil

Autor dochází k poznání, že svět i vesmír stojí na vyváženosti protilehlých sil, jako je přitažlivost a odpudivost, a nazývá je pravou a levou rukou Stvořitele. Tyto dvě protichůdné síly jednají v harmonii, ač obě působí z protilehlých směrů. Příkladem takového zharmonizování jsou např. naše oči, které nám poskytují jeden obraz, ač každé oko vnímá jinou část prostoru. Obě části se pak propojují v našem vidění. Kdyby vesmír ovládal chaos a nikoli tato vyrovnávací harmonizace, musely by protichůdné síly jít proti sobě a jedna druhou zničit. Tyto protichůdně působící elementy jsou však v rovnováze a nepředstavují boj, nýbrž spíše jakýsi tanec, v němž tančící páry sjednocují své kroky. "Princip jednoty je tajemstvím všech tajemství". Hledáme řešení duality v nalezení Jediného. Někdy se nám zdaří nalézt vzájemné relace v principu Jednoty, a tehdy cítíme, že jsme nalezli pravdu. Současně však docházíme k nejpodivnějšímu ze všech paradoxů, totiž, že Jediné se jeví jako mnohé a že ač je zdání opakem pravdy, přece je s ní neoddělitelně spojeno.

Zákon a láska

Přírodní zákony popisují určité jevy, avšak objasnit je nedokážou. Jako příklad je uvedeno jablko Isaka Newtona, které ho přivedlo k objevu zákona zemské přitažlivosti. Tento objev však přinesl tisíce dalších otázek, které nejsme dodnes schopni vysvětlit. Přírodní zákony uspokojují více či méně intelekt člověka, ale neříkají nic o bytí jako takovém. Dokonce v nás mohou někdy spíše usmrtit smysl pro pochopení nekonečna.

O užitečnosti zákona není pochyb. Bez zákona by přestal fungovat náš život. Zákon sám však představuje jistá omezení. Když se člověk zabývá řazením příčinných spojitostí, jeho mysl jako by unikala z tyranie faktů, přivazuje se tím však k tyranii zákonů. Jako příklad se uvádí učení se nějakému cizímu jazyku. Od slovíček záhy pokročíme k zákonům gramatiky, ale to ještě neznamená, že pak tou řečí již umíme mluvit, nebo dokonce psát. Gramatika není literatura. Krása básně je sice vázána přísnými zákony, ale tyto zákony daleko překračuje. Její forma stojí na zákonu, ale její duch na kráse.

Dalším příkladem dvojznačnosti užitečnosti a krásy, zákonu a radosti, je květ. Květina má svůj účel, totiž semenech zajistit rozmnožování, zabezpečit pokračování existence. Je tu však také její vůně a barva, které reprezentují krásu a radost. Potěší oko člověka, inspirují básníka, ale přilákají i včelu, která pak přináší do úlu výsledek své sběračské činnosti. Tak je krása, jako jedna z tváří lásky, propojena s užitečností jako jednou z tváří zákona.

"Co je v přírodě včele jen barvou, vůní a značkami, jež ukazují pravou cestu k medu, to je srdci lidskému krásou a radostí, které nejsou spoutány potřebou." Autor milující přirovnání hovoří tu o každé lidské bytosti – byť byla sebevíce zaměstnána vnější činností, má přece v srdci skrytou komnatu, kam vchází a odkud vychází bez účelu či záměru. Srovnává řinčení řetězu příčiny a účinku se strunami harfy v lidském srdci – se sladkým zvukem, který se rozezněl radostí. V přírodě jsou propleteny opět tyto dva protiklady – tón nutnosti a tón radosti. "Rušná a neklidná příroda je uvnitř plna mlčení a pokoje. Zvenku otroctví, uvnitř bezmezná krása." Indický básník zpívá o tom veselou píseň: "Z radosti všichni tvorové se rodí, radostí jsou udržováni, k radosti spějí a v radost vcházejí." Jiným jménem pro lásku je radost a ta ke své realizaci potřebuje brát na sebe tvary. Mnohost a různost věcí je v ustavičném pohybu. "Oddělenost předmětů je jakoby v tekutém stavu." Jednotlivé individuality se setkávají, splývají a pronikají do sebe. Fyzika se začíná měnit v metafyziku a definice života se stává nedefinovatelnou. V tomto k tanci přirovnávanému dění vidíme přechod od formy k radosti, od zákona k lásce. Konečnost se navrací k nekonečnosti. "Je to návrat k nekonečné lásce, která se projevuje konečnými formami zákona, radostným žitím."

Zrod stvoření

Takové žití je podmíněno nezměrnou láskou k celému stvoření. Tato láska je osvobozena od všech antagonizmů a nezná pouta ani překážky. Chce-li kdo takovou lásku praktikovat, musí udržovat svou mysl aktivní v souladu s dobrou vůlí vesmíru. Jen málokdo se dopracuje k takovému životu, většina trpí nedostatkem lásky, což je stav jakési tuposti. Nemilujeme, když nerozumíme, či spíše nechápeme, protože nemilujeme. Láska je totiž pravý význam všeho, co nás obklopuje. Není to pouhý pocit, je to pravda, je to radost, která je u kořene celého stvoření, "je to bílé světlo vycházející z Boha."

Je to právě povýšení vědomí do lásky a rozšíření vědomí do celého vesmíru, čím můžeme dojít ke spojení s nekonečnou radostí, jaká se projevuje v nejpestřejších tvarech a bere na sebe pouta zákona. Naším posláním i určením je pak návrat do formy k radosti a od zákona k lásce.

To je pravá pouť naší duše, od zákona k lásce, od disciplíny k osvobození. Kdo ho chce dosáhnout, nesmí nikoho klamat, nesmí k nikomu cítit nenávist a nesmí nikomu křivdit hněvem.

Podobnými úvahami se v současnosti zabývá málokdo. Mozky vědců pracují jen na tom, abychom co nejlépe využili vesmírné síly a vykořistili přírodní bohatství. Svět je bojištěm divokého soupeření o moc. Zaměstnává-li se lidstvo jen vykořisťováním světa, ztrácí svět pro nás svou pravou hodnotu. Naše žádosti ho znehodnocují a my vlastně ztrácíme to, co nám nabízí. Je to jako by člověk přitloukal hřebík mikroskopem nebo jako by batole vytrhávalo listy vzácné knihy a strkalo si je do úst.

Nemůžeme si udělat správný názor na člověka, necítíme-li k němu lásku

V každém člověku je pravda, avšak naše žádostivost, naše chtění nás činí vůči ní slepými. Pokud posuzujeme člověka jen podle jeho zevnějšku, podle jeho "tržní hodnoty", známe ho pouze neúplně. S tak povrchní a dílčí znalostí musí zákonitě docházet ke křivdám, ke špatnému úsudku a mylnému odhadu situace. Nejsmeli si vědomi pravé tváře druhého a konečně i sebe, spějeme k duševní sebevraždě. Člověk není jen tělo, je také duch a ducha lze poznat jedině láskou. Nemůžeme si udělat správný názor na člověka, necítíme-li k němu lásku. Všímáme-li si zániků civilizací v minulosti, nalezneme vždy v podtextu nedostatek lásky k člověku, ať šlo o primitivní lidojedy, nebo sofistikované mocipány, držící poddané v otroctví těla či ducha.

Řekli jsme už, že ač jsme varováni, vykořisťujeme svůj svět a hledíme na něj jako na bezednou zásobárnu. Při tom ale sem tam nás napadne, že jsme k němu poutáni čímsi hlubším než jen spotřebou. Naše odloučenost od duchovního světa je jen zdánlivá. Také vědecký pokrok objasňuje našemu duchu celistvost světa a naši jednotu s ním. Každé odloučení a každá výlučnost a odloučenost je odsouzena k zániku, a naproti tomu jen nesmrtelný duch nachází své štěstí v celém světě i vesmíru. Jen v lásce jednota a dvojnost nejsou v rozporu, zanikají v ní všechny protiklady. Tak třeba ani klid a pohyb nestojí proti sobě, slaďuje se tu zisk i ztráta, dávání i přijímání. V dobré vůli lásky se svoboda stává poddaností a poddanost se cítí svobodná.

V nekonečnosti Boha, v Lásce, je skryto i tajemství konečnosti.

Krásu ztotožněnou s radostí staví proti užitkovosti a konzumu. Potřeba se může snoubit s krásou, ale není jí nikdy nadřazená. Krása, která dojímá naše srdce, hlásá též, že získání moci a její rozvíjení není hlavním smyslem stvoření. O vztahu zákona a lásky – ducha bylo již řečeno dost. Vždyť dobrý zákon lze v pravdě naplnit jen láskou. A v lásce a "radosti se uskutečňuje a projevuje pravda jednoty". Je to také jednota duše se světlem a duše světla s Bohem.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 07/2012.