Slova představují energii, kterou vysíláme, a stejná se nám pak podle zákona karmy vrací zpět. Láskyplný člověk – to je ten, který má rád sám sebe, vysílá slova, která obsahují lásku, a ta se mu vrací. Ten, kdo se bojí, vysílá slova plná strachu a dostává zpět odpovídající následky. Platí, že si přitahujeme vše, čeho se bojíme, neboť to je i obsahem našich slov a myšlenek. Měli bychom mít na paměti, že jsme za vše, co vysíláme, plně zodpovědní a následek se vždy dostaví. Proto je důležité věnovat pozornost všemu, co vyšleme a s jakým úmyslem tak činíme.

Pomluva

Pomluva je jedním z nejznámějších a nejrozšířenějších nástrojů černé magie, která představuje vědomé zneužití síly slova. Většinou jde o nepravdivou, polopravdivou nebo překroucenou informaci, kterou začne někdo šířit s úmyslem někoho poškodit, ublížit mu nebo ho zcela znemožnit v práci, v profesi či v rodině. Motivem je vždy strach ve formě žárlivosti, závisti, nenávisti a pomstychtivost. Ten, kdo pomluvu vypustí a šíří, se cítí někým ohrožen, zastíněn, připadá si horší a méněcenný, a proto svůj útok zaměří na toho, kdo je v jeho očích lepší, schopnější, úspěšnější. Cílem je pokazit mu radost a sobě dopřát škodolibé potěšení. Říká se, že pomluva obletí celý svět, než si pravda obuje botičky. Velice těžko se napravuje, co bylo rozšířeno a očištění pomluveného bývá téměř nemožné, neboť pravda už pak nikoho příliš nezajímá. Pomluvu přesně vyjadřuje přísloví: "Na jazyku má med a pod jazykem jed". Ten, kdo pomlouvá, je veden strachem a potlačovanými "jedovatými" emocemi, kterými jsou závist, nenávist, ukřivděnost, pomsta apod. Ke své snaze ublížit a poškodit toho "úspěšnějšího" se samozřejmě nechce hlásit a většinou navenek vše maskuje lichotkami a účastí. Kdo toto činí, má nízké sebevědomí, nevěří si a hlavně se nemá rád. Proto je pomluva neodmyslitelně spojena se lží a falší a vypovídá hlavně o tom, kdo ji vysílá, neboť to ukazuje na stav jeho nitra. Neberte si pomluvy osobně, pokud se máte rádi a věříte si, neublíží vám, ale pokud se pomluv bojíte, najdou si vás – hlavně pokud něco skrýváte a sami pomlouváte.

Pomlouvají ti, kteří se bojí, závidí ...

O tom, že člověku lze pomocí slova ublížit, hluboce ho ranit i úplně zničit, svědčí spousta životních příběhů známých, neznámých i slavných lidí, jako např. Karla Čapka či Vlasty Buriana, u nichž došlo ke zneužití politické situace, morálky, davové psychózy.

Dítě, které dostane ve škole špatnou známku, se může pomstít učiteli tím, že si vymyslí, že ho zneužíval. Žena může někoho obvinit ze znásilnění, odmítnutý muž šíří o nedostupné ženě, že je lehkých mravů atd. Opozice vyhledá na politické odpůrce škraloupy z minulosti a patřičně je přibarví, populární osobnosti jsou terčem bulváru, který by neprosperoval, kdyby lidé nebyli lační informací o tom, že někdo bohatý, krásný a úspěšný se "smaží v pekle pomluv". Kolik je na očerňujících zvěstech pravdy už zajímá málokoho a i konečné očištění bývá málo účinné.

Pomluva je tedy nástrojem pomsty, závisti a žárlivosti a rodí se ze strachu a nedostatku sebedůvěry. Účinkuje zase jen u toho, kdo se jí bojí. Zaslechnu-li někde jako důvod čehokoli známou větu: "Co by tomu řekli lidi," naskočí mi husí kůže. Ten, kdo ji vyřkne, tím dává najevo, že mu záleží na mínění lidí víc než na tom, co sám cítí, co je pro něho to nejlepší. Žije ve věčném strachu z veřejného odsouzení či ostudy. A přitažlivost strachu mu nakonec zajistí, že to, čeho se bojí, se i stane.

Jak se můžeme pomluvám bránit?

V podstatě nejsme schopni zajistit, abychom nebyli terčem pomluv. Ať děláme cokoli, vždy to může někomu vadit, někomu se to nebude líbit, někdo se bude cítit ohrožen, anebo nám bude závidět či žárlit. Stačí, že jsme celkem zdraví, spokojení a vypadáme lépe než dříve – a už jen to nám rozhodně všichni nebudou přát. Tomu se opravdu nedá zabránit. Vždy tu budou žít lidé plní strachu a nenávisti, a proto se negativnímu mínění o nás nelze vyhnout. Není však nutné mu věnovat pozornost a bát se ho. Každý má svobodnou vůli a může si o nás myslet i říkat, co chce. Dle zákona příčiny a následku se mu energie jeho slov a myšlenek vždy vrátí. Věřte, že nikdo není schopen ovlivnit myšlenky a emoce druhých lidí. I manipulace a zastrašování je možné uplatnit jen u toho, kdo to dovolí. Každý z nás má však svobodnou vůli v tom, čemu bude věnovat pozornost. Čím více pozornosti věnujeme mínění druhých lidí, tím více jim odevzdáváme svou energii.

Zkrátka smiřte se s tím, že lidé vždycky něco řeknou a vždycky se někomu nebude líbit to, co děláte. Je nutné si uvědomit základní věc, že zde žijeme pro sebe a za sebe a jsme zodpovědní za to, co vysíláme. Nemůžeme zodpovídat za názory, mínění a chování druhých. A nutit je k něčemu, to už je ovládání, manipulace, vydírání, nátlak. Všemi těmito způsoby lze pouze docílit přetvářky, tedy toho, že lidé budou něco jiného navenek projevovat, ale myslet si budou své a to budou ventilovat jen potají, protože ze strachu to neřeknou přímo do očí.

Sama jsem samozřejmě také prožila situace, kdy mi někdo chtěl "uškodit slovem". V dětství jsem pod vlivem přísné výchovy začala lhát a snažila jsem se vzepřít autoritě a dokázat, že jsem lepší, než si rodiče myslí. V dospělosti jsem nesnášela manipulaci a kritiku, a proto jsem to vše k sobě neustále přitahovala. Dnes už si hluboce vážím těch, kdo mi řeknou do očí i nepříjemné a kritické zprávy. Dříve jsem se na ně zlobila a pak jsem zlobu obrátila proti sobě, jako bych se chtěla potrestat za svou nedokonalost. Čím více se učím mít ráda sama sebe, tím více si věřím a jsem méně závislá na názorech ostatních. Netvrdím, že mne pochvala nepotěší a pomluva nezabolí, ale učím se dát více na vlastní city a pocity a stále si uvědomovat, "že je pro mne málo směrodatný soud bližních, a to jak dobrý, tak špatný" (František Gellner).

Pomáhat, ale ponechat svobodu

Udělala jsem za poslední roky velký kus práce na své upřímnosti, přesto je stále co zlepšovat. Učím se říkat, co cítím. Občas podlehnu ohledům a někdy si někoho ze svých žáků a klientů víc oblíbím a začnu mít snahu mu pomáhat o něco víc než ostatním. V důsledku toho jsem se kdysi stala terčem velice nepříjemných pomluv. Nestačila jsem se divit, co si někdo dokázal vymyslet, aby mi ublížil v soukromí i profesně. Chovala jsem se však tak, jak jsem to cítila. Měla jsem čisté svědomí, byla jsem si jistá sama sebou i tím, co jsem řekla a udělala. Jedinou obranou bylo tyto věci přijmout a nedělat nic. V meditacích i terapii jsem zjišťovala, co a proč se stalo. Ukázalo se, že dotyčná osoba šířící pomluvy patřila k těm mým oblíbeným a při našem posledním setkání mne objímala a děkovala… Přiznávám, že mne to bolelo. Poselství, které jsem obdržela při terapii, bylo následující: "Čím více podpory ze strany světelných bytostí, tím více výzev z druhé strany. Nenávidí tě ti, které jsi zachraňovala. Stačí nechat to být, od všech se odstřihnout a přestat jim zasahovat do života." Hned jsem si uvědomila, že jsem chtěla někomu svou pomoc vnutit a za to jsem zaplatila. Udělala jsem si rituál, při němž jsem se od všech zúčastněných osvobodila, odpustila jsem jim i sobě a přestala se tím zabývat.

Dnes jsem za tuto snahu uškodit mi dokonce vděčná, protože mi pomohla otevřít oči a vyčistila mé vztahy s okolím. Ukázalo se, kdo je kdo. Ten, kdo chtěl na mé kurzy přijít, si to navzdory pomluvě a odrazování ustál a ti, kteří pomluvám uvěřili, by stejně neměli na mých seminářích co dělat. A hned jsem si vzpomněla na větu, kterou jsem si přečetla: "Touha pomáhat lidem je stejná jako touha jim uškodit – jde o snahu dokázat si, že jste lepší než jiní" (Osho).

Jde v podstatě o snahu s někým manipulovat a výsledek se vždy obrátí proti nám. A efekt bývá zcela opačný – pomoc uškodí a snaha uškodit pomůže. Opravdová pomoc spočívá v tom, zářit lidem na cestu a nechat je po ní jít dle jejich svobodné vůle.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 07/2012.