"Usmívejte se na sebe, usmívejte se na svou ženu, na svého muže, na své děti, usmívejte se jeden na druhého – ať je to kdokoli – a to vám pomůže růst ve vzájemné lásce." Matka Tereza

Mnoho Američanů zná Malého prince, nádhernou knížku od Antoine de Saint-Exupéryho. Je to podivuhodná a úžasná kniha, kterou můžete číst jako pohádku pro děti stejně dobře jako příběh pro dospělé, příběh, který vás přinutí k zamyšlení. Mnohem méně lidí už zná další Exupéryho díla, jeho romány a povídky. Saint-Exupéry byl vojenský letec, bojoval proti nacistům a byl zabit při akci. Před druhou světovou válkou bojoval proti fašistům v občanské válce ve Španělsku. Napsal okouzlující povídku, která se jmenuje Úsměv (Le Sourire). Rád bych se o ni s vámi podělil. Není jasné, zda je to příběh autobiografický, ale já tomu věřím.

Saint-Exupéry vypráví, jak byl zajat nepřítelem a vsazen do vězení. Podle pohrdavých pohledů a tvrdého zacházení, kterého se mu od věznitelů dostalo, usoudil, že ho na druhý den popraví. Budu vám jeho příběh vyprávět tak, jak si ho pamatuji:

"Byl jsem si jistý, že mne zabijí. Strašně jsem znervózněl a nedokázal jsem se na nic soustředit. Horečně jsem hledal po kapsách, jestli nenajdu nějakou cigaretu, která jim při prohlídce unikla. Jednu jsem sice našel, ale tak se mi třásly ruce, že jsem se stěží trefil do úst. Ale neměl jsem zápalky, ty mně sebrali. Podíval jsem se skrze mříže na svého dozorce. Ten ale můj pohled neopětoval. Konec konců nikdo nereaguje na pohled věci, mrtvoly. Zavolal jsem na něj: "Por favor, nemáš oheň?" Ohlédl se po mně, pokrčil rameny a šel mi připálit.

Když přišel blíž a škrtl zápalkou, nečekaně se jeho pohled setkal s mým. Snad z nervozity, snad proto, že když se dva lidé dostanou tak blízko jeden k druhému, je těžké se na toho druhého neusmát, usmál jsem se. V tom okamžiku jako by přeskočila jiskra mezi našimi srdci, mezi dvěma lidskými dušemi. Věděl jsem, že to udělal nechtěně, ale můj úsměv prošel mříží a vzbudil úsměv také na jeho rtech. Cigaretu už mi zapálil, ale zůstal u mne stát, díval se mi přímo do očí a usmíval se. Usmíval jsem se na něj také, najednou byl pro mne člověk, ne jenom dozorce. A zdálo se, že i jeho pohled na mne má jiný rozměr. "Máš děti?" zeptal se.

"Ano, tady, podívej." Vytáhl jsem peněženku a nervózně v ní hledal fotografie své rodiny. On také vyndal fotografie svých niňos a začal povídat, jaké má s nimi plány a co by si pro ně přál. Oči se mi zaplavily slzami. Řekl jsem mu, že se bojím, že už nikdy svou rodinu neuvidím, že neuvidím, jak mé děti rostou. Slzy se zableskly i v jeho očích. Pak najednou bez jediného slova odemkl celu a mlčky mě z ní vyvedl. Vedl mě ven z vězení a postranními uličkami ven z města. Na kraji města mě pustil. A beze slova se vrátil zpátky.

Můj život zachránil úsměv

Ano, úsměv - nehrané, neplánované, přirozené pouto mezi lidmi. Tento příběh často vyprávím při své práci, protože bych byl rád, aby si lidé uvědomili, že pod vrstvami, které na sebe vršíme, abychom chránili sebe, svou důstojnost, tituly, status nebo potřebu být viděni určitým způsobem - pod tím vším je autentické, bytostné já. Nebojím se ho nazvat duší. Skutečně věřím, že kdyby duše mohla poznat tutéž součást u jiného člověka, nemohli by být nepřáteli. Nedokázali bychom ani nenávidět, ani závidět, ani se bát. Bohužel, všechny ty vrstvy, které si po celý život tak pečlivě budujeme, nás vzdalují a izolují od opravdového kontaktu s ostatními. Saint-Exupéry ve své povídce vypráví právě o takovém podivuhodném okamžiku, kdy se dvě duše navzájem poznají. Několikrát jsem něco takového zažil. Stane se to například, když se člověk zamiluje. Nebo když se díváte na dítě. Proč se usmíváme, když se díváme na dítě? Možná proto, že vidíme někoho bez ochranných vrstev, někoho, o kom víme, že jeho úsměv je zcela upřímný a bezelstný. A dětská duše v nás se ze své hloubky usmívá, protože to poznala.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 06/2012.