Dnes se loučíme s jednou z knih Deepaka Chopry, amerického lékaře indického původu, který svého času přednášel na Bostonské univerzitě a napsal řadu knih přeložených do 25 světových jazyků. Věnuje se v nich propojení mysli a těla a také stárnutí.

Relativita času ve vědeckém výkladu byla objevena Einsteinem teprve v minulém století, ale lidé už od nepaměti znají z vlastní zkušenosti, že pět minut bolesti je nekonečně delší než stejná doba strávená třeba příjemným hovorem. I slova jednoho šlágru z minulého století praví, že "půlhodinka pouhá málo nebo mnoho znamená, krátká je či dlouhá, podle toho, jak se srdci zdá". Tento čas, který se dokáže zpomalovat nebo zrychlovat, nazval, Einstein subjektivním časem. Je totiž odvislý od situace toho, kdo čas zažívá, tedy od subjektu. Zrcadlí se v něm naše pocity a jejich vliv na naše zdraví dobře známe. Lidé trpící dlouhodobě nedostatkem času to brzy poznají na zvýšení krevního tlaku, stažení krevních cév a v nejhorších případech může dojít k vážnému srdečnímu onemocnění.

Zatímco subjektivní čas je jiný případ od případu, lineární čas odměřuje vteřiny a roky každému stejně. Není to však jen subjektivní čas, co ho popírá. Jsou tu na příklad "kvantové události", které se stále odehrávají v našich buňkách. "Inteligence DNA operuje simultánně v minulosti, současnosti i budoucnosti…" Z minulosti přináší schéma života, které se vytvořilo třeba ještě před narozením. Pro budoucnost ukládá informace, které budou relevantní třeba až za mnoho let. Pro přítomnost uplatňuje jen nepatrnou částečku inteligence, potřebnou pro současnou funkci buněk. Už v okamžiku zrození nemluvněte přebraly geny v jistém smyslu řízení jeho života, včetně charakterových znaků a postojů, jaké se projeví třeba teprve o mnoho let později.

Kvantově mechanické tělo

Vezměme naše tělo tak, jak vznikalo už v děloze matky. Třeba naše ruce. Zpočátku se jevily jako výrůstky neurčitého tvaru, potom se podobaly rybím ploutvím, poté zvířecím tlapám a konečně to byly dětské ručičky. V nich všech byly skryty stejné údaje jako v dospělosti a konečně jednou i v rukou starce. Tak se minulost stýká s přítomností i budoucností v těle, které Chopra nazývá kvantově – mechanické. Tuto svou teorii dále rozvíjí a líčí dvojí svět. Jeden běžný, smyslový a druhý kvantový, v něm zaznamenáváme mimosmyslové vjemy.

Příklad: Když se ponoříme do vody, naše vědomí se nenamočí. Při sebevětším mrazu naše vzpomínky nezamrznou. Naše kvantově – mechanické tělo je nazýváno vědomím pohybu a skrze ně jsme součástí "věčného pole vědomí". Ze zdroje stvoření vyzařuje inteligence jako světlo a překračuje hranice mezi kvantovým a fyzickým světem. Oba tyto světy jsou naším domovem, oba existují paralelně a my jimi proplouváme, aniž bychom si toho byli vědomi.

Příklad souvislosti kvantové úrovně s fyzickými procesy

Zatímco lineární čas se pohybuje pravidelně od minulosti k budoucnosti, v subjektivním čase můžeme cestovat až do hluboké minulosti, ale jsou tu někdy zábrany, které si nemůžeme nebo ani nechceme uvědomit, natož je překonat. Jako příklad ponoru do minulosti, který úzce souvisel i s fyzickým tělem, je uváděn případ z knihy "Love’s Executioner" (Vykonavatel lásky) Irvina Saloma. Líčí se v něm žena, která trpěla obezitou. Ačkoli podstoupila dlouhodobou psychoterapii, aby vyléčila své deprese, nikdy ji nenapadla jakákoli souvislost s nadváhou. Psychoterapeut však odkryl, že se za depresí skrývá celá řada traumatizujících zážitků z minulosti. Každý zážitek představoval nový přírůstek na váze. Lékař nyní postupovat systematicky opačným směrem. Po odstranění jednoho problému se ztratilo pár kil, ale při cestě do minulosti se hned vynořil další problém. Jako by se vydala zpět časem, prožívala pacientka všechny emocionálně náročné situace od jednoho klíčového momentu ke druhému. "Její tělo bylo jakýmsi skladištěm zlých vzpomínek, které se zhmotnily v podobě tukových buněk." Tento případ neskončil happyendem, protože po několikaměsíčním léčení došla k času, kdy v mládí ztratila otce. Jeho ztrátu oplakávala dva týdny, ale poté odmítla pokračovat v odkrývání zasutých pocitů. Nechala diety i terapie. Tato hra s časem pro ni ale přece jen nakonec znamenala krok kupředu. Lékař uvádí celý případ jako příklad, jak úzce souvisí kvantová úroveň s fyzickými procesy.

Osvoboďme se od dohody uzavřené s našimi smysly

Deepak Chopra konstatuje, že velmi zjednodušeně řečeno, závisí naše stárnutí na tom, jak umíme metabolizovat a využít své prožitky a zkušenosti. Metabolizací nazývá mentální zpracování fyzických vjemů. Indický duchovní, mistr minulého století Krišnamurti, řekl, že čas je psychologickým nepřítelem člověka. S tím se ovšem nelze zcela ztotožnit. Víme přece z vlastní zkušenosti, že čas zhojí mnohé naše rány na duši, nebo aspoň zmírní bolest. O času říkáme, že je neúprosný, a máme pocit, že spíše on vládne námi, než my jím. Jindy však se nám daří jakoby si ho ochočit a nedat se jím vláčet jako pes na šňůře. Vládu nad časem můžeme podle Chopry získat, nastane-li v našem myšlení přesun od časově omezeného k nadčasovému. K tomu právě směřuje kvantové chápání času. Podle lineárního času jedna vteřina přichází po druhé a prostor mezi nimi je stejný. Einstein však dokázal, že tento prostor se různí podle toho, kde se nachází pozorovatel. Názorným příkladem je představa, že se pohybujeme na ranveji letiště. Vidíme světla pravidelně od sebe vzdálená. Půjdeme-li pěšky od jednoho ke druhému, jako bychom šli od minulosti k budoucnosti, minutu po minutě. Potom nastoupíme do letadla, to se rozjede a vzdálenost mezi světly se zkracuje. Poté se letadlo vznese do vzduchu a my vidíme všechna světla najednou. Minulost vnímaná dříve od bodu k bodu nyní splynula s někdejší přítomností i budoucností, ačkoli jsou to samozřejmě stejná světla a jejich rozmístění se nezměnilo.

Někdo si možná pomyslí, co má tohle společného s bojem proti stárnutí, ale má. Jsme-li si vědomi toho, že lineární čas je vlastně iluzí, že je klamem dohody, kterou jsme uzavřeli se svými smysly, osvobozujeme se tím od vědomí připoutaného času. A protože, jak víme, vědomí je zdrojem reality, můžeme si nejdříve uvědomit, a později zažívat, důsledky bezčasého vědomí. Jsou to svoboda, nezávislost, neomezená energie, překročení těla a ega, harmonie, mír a také mladistvost.

Chopra jde tak daleko, že hovoří o bezčasovosti našeho bytí a uvádí zajímavé přirovnání: Představme si, že jsme se narodili v bezedném jezeře, z nějž vystupují na hladinu bubliny času a prostoru. Jedna představuje okamžik, druhá celé tisíciletí. V jezeru nic neubývá, ani nepřibývá, ale proudění stále probíhá. Naše místo je ve věčném proudu obsahujícím nesmrtelnost. Čas není ničím jiným než částí vyňatou z proudu "kvantifikovanou nesmrtelnosti".

Tvoření, udržování, ničení

Skutečnost čili realita, jíž jsme si vědomi, je pramenem, z nějž člověk odvozuje svou sílu. Jsou tu síly materialistické i tvůrčí síla evoluce. Chceme-li vejít do kontaktu s podstatou života, musíme se spojit s tvořivou silou vesmíru. Právě tato síla úzce souvisí s proudem života. Veškerým životem pronikají tři síly – tvoření, udržování a ničení. Jejich působení najdeme stejně tak v životě buňky jako planety, protože každá forma má svůj zrod, trvání i zánik. Chopra nazývá tyto síly trojí inteligencí a soudí, že tuto inteligenci můžeme ovlivnit a zvolit zcela vědomě sílu tvoření.

Sedm bodů plánu tvořivosti:

1) Prožívání ticha – dnešní doba plná činorodosti, hluku a neklidu způsobila, že i odpočinek nabývá stále více tvář nejrůznějších aktivit, zatímco ticho jako by bylo čímsi zbytečným a prázdným, co je třeba vyplnit. Přitom "ticho" je kvantovým zdrojem vší aktivity. Vstoupit do kontaktu s tichem je jedním z předpokladů pro rozvíjení tvořivosti a tuto podmínku nelze ničím nahradit.

2) Styk s přírodou – konzumní způsob života jako by uzavíral člověka do cely materiálního světa, odkud často vyhlíží do přírodních scenérií jen okénkem televize. Rada je prostá: vydat se do přírody tak často, jak jen to je možné. Není lepší způsob jak se zbavit přebytečných či negativních energií. Pro obyvatele velkoměst se ztíženou možností vyjít si do přírody má význam každý sluneční paprsek, každé posezení na lavičce v parku, ba i každá květina za oknem.

3) Prožívání pocitu důvěry – tento bod bude zřejmě velmi individuální. Je doporučováno napsat si seznam pozitivních emocí, jako je láska, štěstí, radost, důvěra, soucit atd. a dále pocity spojené s tvořivostí jako vhled, víra, intuice a podobně. Poslední částí seznamu budou negativní emoce, jako je např. hněv, lítost, sobectví, chamtivost, vzrušení a další. Doporučuje se ve volné chvíli seznamy procházet a u každé položky se zastavit s osobním zhodnocením. U hněvu třeba co bylo jeho původní příčinou, u pozitivních emocí, která je nám vlastní, anebo proč tu či onu postrádáme. Jsme-li schopni uvědomit si, jak naše negativní emoce zkreslují a omezují náš svět, jsme lépe schopni pracovat na jejich odstranění, či aspoň umenšení a nahradit je emocemi, které řadíme do tvůrčí kategorie.

4) Soustřeďování - tento bod úzce souvisí s tichem. Návod byl zmíněn již několikrát. Ověřená je práce s dechem. Technika sledování dechu není složitou technikou, a přesto může navodit kýžený pocit lehkosti a klidu. "Uvnitřněné zaměření na střed prsou je nejpřirozenější a nejvhodnější způsob řešení v každé kritické situaci." Takové zvnitřnění se soustředěním na duchovní střed v hrudi je zdrojem klidu i uprostřed jakéhokoli neklidu všedního dne kolem nás.

5) Staňme se dítětem – naše dětství je v nás stále přítomné. K vyvolání někdejších pocitů se doporučuje vyvolat představy z raného mládí – stavíme hrad z písku, radujeme se z první knížky nebo penálu, zkoušíme čmárat pastelkou. Třeba vzpomeneme na nějaký popěvek z dětství, nebo si prostě jen tak poskočíme. Důležité není přesně si vybavit situaci, ale spíše navodit pocit bezstarostnosti a bezdůvodné radosti.

6) Překvapte sami sebe – většinou máme o sobě zaběhnutou představu. Víme, co strpíme, kam až naopak smíme jít, co pokládáme za přehnané nebo neúnosné. Tyto zatvrdlé představy se někdy mohou stát zbytečnou zátěží. Podle Chopry je občas prospěšné rozvinout neobvyklé a mimořádné aktivity. Pro někoho to může být třeba začít chodit na aerobik, pro jiného dát se do malování či psaní vlastní autobiografie, nebo zase zkusit jógu. Každá z těchto činností nemá být pojímána příliš vážně, jejím cílem není dosáhnout profesionality, ale snažit se objevovat své vyšší Já.

7) Praktikujte nelpění – tento poslední bod plánu tvořivosti je důležitý. Chceme-li se osvobodit od nánosů, pod nimiž se ztrácí naše pravé já, učme se umění nepřipoutanosti. Lidé se zpravidla domnívají, že lidské vztahy, zejména partnerské, stojí na připoutanosti jednoho ke druhému. Pravdou však je pravý opak. Pravá láska se pozná podle toho, že jí nechybí volný prostor, svoboda a důvěra. Podobné je to se vztahem k práci i s každou jinou činností. Náš běžný program by neměl postrádat tvůrčí prostor a svobodu a neměl by ulpívat na rutinních detailech. Neměli bychom tvrdohlavě trvat ani na vlastních názorech a přístupech. Není snadné být současně důsledný i pružný, ale dá se to zvládnout. Je-li to ve prospěch věci, umí dobrý vojevůdce měnit svůj plán třeba i uprostřed bitvy.

Všech zmíněných sedm bodů tvořivosti patří k prvnímu cvičení. Druhé cvičení je soustředěno v jednom jediném bodě, jehož důležitost nelze ani dostatečně zdůraznit. Je v podtextu všech ostatních rad a pokynů a maně si tu připomínáme známé novozákonní prohlášení "Lásky pak bych neměl, nic nejsem." Není zde míněna láska partnerská, ale pravá láska k bližnímu, láska k celému světu – láska bezpodmínečná.

Laskavosti není nikdy dost – plýtvejte jí!

Známý indický velikán, básník Rabindranát Thakur, řekl: "Láska není jen prostým impulzem, musí obsahovat pravdu, která je zákonem." Je to představa o lásce, která se někdy dost liší od toho, jak lásku spatřuje západní svět, a to dokonce i tehdy, je-li schopen se oprostit od lásky milenecké. Najdeme tu paralely s křesťanskou mystikou. Chopra cituje staré mudrce, kteří viděli pravé dosažení lásky v nalezení "čistého vědomí", a soudí, že tento pocitový stav může dosáhnout jen člověk, který žije v souladu s tokem života. Nereptá, nevzpouzí se, je v harmonii se svým okolím a ze všeho se učí.

Láska zamilovaných je samozřejmě cosi zcela odlišného. Upíná se k jediné osobě, kterou si často zcela idealizujeme. Fyziologové jsou dokonce schopni změřit míru serotoninu v mozku zamilovaných. Četné experimenty v oblasti fyziologie lásky provedl harvardský psycholog David C. McClelland, který se věnoval zejména spojení mezi fyziologií a emocemi.

Závěrem Chopra doporučuje, abychom o lásce přemýšleli a také abychom se neostýchali ji vyjadřovat. Laskavosti není nikdy dost a je to jedna z vlastností, jimiž možno plýtvat. Měli bychom se rozhodnout, že budeme plýtvat láskou bez ohledu na to, jaký bude ohlas.

Nezištná láska poskytuje mír

Nejcennější je samozřejmě láska nezištná a nesobecká. Chopra však neopovrhuje ani láskou motivovanou výhradně sobecky. Přirovnává ji ke kapičce v oceánu, která je sice nepatrná, ale je přeci jen jeho součástí a je v ní skryta možnost mohutnět.

Zatímco lidská láska může člověku přinést i bolest a žal, ona pravá láska dává mír, jaký svět nezná. Člověk na duchovní cestě nalézá mnoho způsobů, jak může pátrat po svém pravém Bytí, ale láska je tím nejmocnějším prostředkem. Ona nás může vést až "za omezující hranice stárnutí a smrti". Jsme vyzýváni, abychom se osvobodili z kola času a v okruzích lásky nalézali své pravé já.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 06/2012.