Tolik lidí si myslí, jak malou mají sílu, jak nepatrné mají možnosti. Ale není to právě ono jejich přesvědčení o nepatrné síle a malých možnostech, které je oslabuje a dělá z nich předem poražené?

Ti, kteří zažili nějakou událost, která se v lidské, ne příliš dokonalé řeči označuje slovem "zázrak", si odvykají člověka považovat za slabého. Pokud se člověk dokáže spojit s nesmírnou silou, která ho přesahuje, která umí měnit jeho bezmocnost do nepochopitelné moci, potom takový člověk dokáže působit "zázraky".

Když jsem psal povídky o lidech nadaných podivuhodnými schopnostmi, navštěvoval jsem ty, kdo tyto schopnosti opravdu měli. Dnes, jako tehdy, je kolem nás celá řada podivuhodných jasnovidných a jasnovědoucích lidí, jejichž schopnosti se vymykají běžnému lidskému chápání, převyšují přírodní zákony... A jako by je dokonce mnohokrát i vyvracely. Rád vzpomínám na množství těch lidí. Například na jednu léčitelku, starou paní na zapadlé vesnici. Byla mi doporučena jako krásná postava do knížky. A tahle paní, i když jsem o ní nakonec nic nenapsal, utkvívá v mé vzpomínce, pevně se mi zapsala do paměti svým krásným vztahem k životu. Ptal jsem se jí, jak své schopnosti objevila. Schopnosti, které k ní přiváděly tolik lidí. Pro některé z nich zůstávala zřejmě poslední nadějí.

"Jednou, když jsem byla ještě malá," začala vyprávět, "jsem byla sama doma a otec, také léčitel, byl daleko. A stalo se, že jeden kočí se propadl s povozem do sklepa, propadl se do něj i se spřežením a moc nepěkně se potloukl. Jak bylo u nás v kraji zvykem, když se něco takového stalo, nevolal se doktor, ten byl hodně daleko a než by přijel, to by trvalo. Šli tedy k nám a volali, ať jde otec ke kočímu. Byla jsem malá holka a řekla jsem, že tatínek není doma, myslela jsem, že to pochopí... Jenže oni začali říkat, když není doma on, ať tam jdu já a tomu člověku pomohu. Bránila jsem se, říkala, že neumím zachraňovat. Nepovolili, neodešli. Nakonec jsem musela, celá vyděšená, za tím kočím jít já. A víte, že jsem mu dokázala pomoct? Ono je to na světě tak, že když je někde potřeba pomoct, člověk by se neměl bát a měl by jít, i když si myslí, že to nedokáže. Pomohla jsem a od té doby mám v sobě sílu, od té doby už tolik desítek let tady pomáhám."

Soucit dokáže v lidech probouzet úžasné síly. Milosrdenství není jenom podivné, starobylé slovo, je to cosi, co dokáže obdarovávat velkými dary nejenom toho, komu je prokazováno, obdarovává i toho, kdo je prokazuje. Tvůrce vesmíru je silnější než to, čemu říkáme "přírodní zákony". Podle jedné teorie kdysi byli lidé nadáni mnoha schopnostmi, hodně z dnes nepochopitelných úkazů bylo prý pro naše dávné předky zcela samozřejmé, běžné. Telepatie byla prý něčím přirozeným, podobně jako je dnes přirozené na někoho zavolat hlasem. I léčitelství bylo prý zcela obvyklé, nebyli lékaři, a tak lidé používali vrozených léčitelských vloh. Při svých návštěvách léčitelů jsem se o tom přesvědčoval často: ti lidé neměli většinou žádné předpoklady, aby léčili, jejich obor býval cosi jiného. Neměli znalosti. Ale měli instinkt, inspiraci, jasnozřivost – anebo jak nazvat tu jejich schopnost, kterou si ani oni sami neuměli pojmenovat. Ale všichni měli něco společného – lásku. Lásku k těm, kterým pomáhali, měli soucit a pochopení. Není právě láska tím klíčem k zázrakům? Možná ona je hlavní učitelkou ve škole zázraků. Bylo hezky řečeno: Kdo má lásku, má vše...

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 06/2012.