Frederick-Mitchell Hedges trávil život jako světoběžník a archeolog a říká se, že byl také dobrým hráčem pokeru. Na jedné ze svých cest, konkrétně v Kanadě, mu šla výjimečně karta. Nejdřív vyhrál peníze a v pokeru měl dokonce vyhrát i dceru. Oficiálně dceru adoptoval. Sirotek, dívka Anna, které zahynuli rodiče, dostala nového otce. Dnes jsou děti ze zkumavky, u Hedgese to byla runda pokeru. Jeho archeologické bádání nebyla klasická archeologická činnost, ale historie se shoduje na tom, že to bylo rabování. V archeologickém průzkumu se používal běžně dynamit. Jedním z Hedgesových archeologických úspěchů byl nález křišťálové lebky. Její nález však vyvolal další otázky. Lebka sama se stala spornou kauzou. Jedním z důvodů podezření bylo dlouhé mlčení o její existenci a především nejednoznačné vysvětlování nálezu. Lebka se stala doslova archeologickým minovým polem.

Připomeňme si, že Hedges byl Angličan, a tak se Anně dostalo dobrého anglického vychování, včetně nejlepší dívčí soukromé školy. Anna byla učenlivá dívka, vzdělaná, zvídavá a měla dobrodružnou povahu. Nikoho tak vůbec nepřekvapilo, že rovnou ze sedánku kolem anglického čaje, francouzské konverzace a evropského klimatu se najednou ocitla v Guatemalském pralese mezi pomocníky archeologů, kde se při obědě neprostíralo po anglickém způsobu. Mr. Hedges hledal vlastně souvislosti mezi stavbami, konkrétně pyramidami postavenými ve Střední Americe, Egyptě a Číně. Na cestách mezi Hondurasem a Brazílií se dozvěděl, že v Lubaantunu, v dnešní Belize, je mayské město, které nebylo dosud prozkoumáno. Hedges mayské město našel a zjistil, že muselo být opuštěno ve velkém spěchu. Dodnes není zjištěno, co přivedlo Maye k opuštění tohoto města a pozdějšímu zániku mayské říše. Důvodem nemohlo být sucho, hlad ani válka. Odpověď na tuto otázku zůstane tajemstvím starých Mayů.

Objev století

Mr. Hedges odcestoval zpět do Anglie. Důvodem bylo shromáždění peněz na pokračování archeologické expedice. Anna zůstala v Lubaantunu u jedné indiánské rodiny. Od otce měla zakázáno se jakýmkoliv způsobem zúčastňovat archeologických prací. Zákaz však nedodržovala. Když se otec se vrátil s penězi, výzkumy mohly pokračovat.

V den, kdy Anna slavila své 17. narozeniny, v poledne, v roce 1924, už nikdo z archeologů nepracoval. Anna seděla v chatě a v uších jí sice zněl zákaz otce, ale v hlavě se jí honily myšlenky a hlavně nutkání, aby se vydala do prostoru, kde probíhaly vykopávky. Poslechla svůj šestý smysl a vstoupila do archeologických prostorů, podívala se úzkou štěrbinou do tmavého prostoru a uviděla něco třpytivého.

Je zajímavé, že když se o tom Anna zmínila otci, nevynadal jí, že porušila jeho zákaz, a hned druhý den svolal archeology a pomocné dělníky a vydal příkaz pracovat na odstraňování kamenů. Důvod? Chtěl zjistit, co vlastně Anna za štěrbinou viděla. A toho dne byl učiněn objev století. Po očištění se zjistilo, že se jedná o lidskou lebku, ovšem ne z kostí, ale z křišťálu. Nápadná byla i anatomie lebky. Byla totiž naprosto, a to do nejmenšího detailu, přesná s lebkou lidskou. Zázrak nad zázraky. Lebka byla zcela nepoškozená a měla pohyblivou spodní čelist.

Dávná legenda

Podle staré legendy existuje celkem 13 křišťálových lebek. Lebky, protože některé z nich mají pohyblivou spodní čelist, jsou údajně schopné mluvit. Mají uchovávat důležité informace o původu lidstva, osídlení zeměkoule a o účelu našeho života na planetě Zemi. Mají v nich být uschovány důležité informace největšího tajemství života na Zemi a možnosti napojení na Univerzum. Informace důležité nejen pro zachování života, ale i přežití lidské rasy.

Podle legendy se jednoho dne všechny lebky shromáždí na jednom místě a lidstvo se dozví veškerá tajemství kosmu. Nebude to však dříve, než lidstvo dospěje pro získání těchto informací technicky i duševně. Důvod je jednoduchý. Má se tak zabránit zneužití informací lidstvem proti evoluci kosmu.

Údajně nikdo nezná způsob výroby a opracování této 5,3 kilogramu těžké lebky. Kdybychom chtěli vyleštit lebku rukou, tak by to jednomu člověku trvalo dobrých 300 let nepřerušované práce. Shora působí lebka jako zvětšovací sklo. Je-li osvětlena zespodu, tak to vypadá, jako by lebka hořela. Takové informace se šířily o lebce nalezené Annou. Podobná lebka byla nalezena v 90. letech 19. století v Mexiku a dnes je uložena v Britském muzeu v Londýně. Dokonce s poznámkou, že její výroba se připisuje Aztékům. Na rozdíl od lebky, kterou vlastní Anna, nemá lebka v Britském muzeu spodní čelist pohyblivou.

Jedná se o výrobek "made in Atlantida"?

Velkou záhadou je, kdo lebku vyrobil a tak přesně lebku opracoval. Výzkumy prokázaly, že Mayové, jako přírodní národ, toho nebyli schopni. Měli sice velké astronomické znalosti, ale rozhodně neměli nástroje pro tak jemné opracování. Lebka je totiž opracována z jednoho kusu a navíc křišťál při opracování je velmi křehký a snadno praskne. Proto se i Hedges klonil k teorii, že byla vyrobena a opracována předchůdci Mayů, tedy Inky. Ani ti však, jak ukázaly stavby a nálezy, neměli patřičné nástroje. Tak zbývala vyspělá inteligence na naší Zemi, která byla náhle zničena. V této souvislosti Hedges poukázal na to, že by to mohli být Atlanťané, a dokonce jako možnost pro její výrobu přicházela i mimozemská civilizace.

Je zajímavé, že Hegdes o jejím nálezu referoval teprve ve 30. letech minulého století a označoval ji za lebku zla. Anna lebku označovala jako lebku dobra. Jsou i další pozoruhodnosti. Ve svém životopisu, který vyšel v Anglii v polovině 30. let, se Hedges o lebce vůbec nezmiňuje. Až v životopise, který vyšel v Americe na konci 30. let, je o lebce malá zmínka, ohraničující se na dvě věty. Anna to vysvětluje tím, že se mělo zamezit tomu, aby se k lebce dostalo Britské muzeum, protože spolufinancovalo expedici do Lubaantunu. A navíc, v té době v Guatemale existoval zákon, který zakazoval vývoz archeologických nálezů.

Archeologické minové pole

Bombu nechal konečně explodovat Dr. Hammand z Bostonské univerzity. Ten šel tak daleko, že zapochyboval dokonce o tom, že lebku nalezla Anna, a tvrdil, že Anna v Lubaantunu vůbec nebyla, a prohlašoval, že si všechno vymysleli otec s dcerou. Jeho argumenty byly založeny na následující skutečnosti. Je nepochopitelné, že v životopisech Hedgese je lebkám, takovému nálezu, věnováno tak málo místa. A pak začali útočit novináři. Jedna z otázek byla, jak se lebka dostala do jeho vlastnictví? Jeho odpověď: "..,že je jeho věcí, jak se lebka do jeho vlastnictví dostala," a navíc poznamenal: ".., že lebka by měla být stará 3600 let." Je dodnes s podivem, proč bylo stáří vysloveno. Sledoval tím Hedges zvýšení ceny lebky? Nic konkrétnějšího mě nenapadá. Odtud nebylo daleko k podezření, že pod kameny lebku do stavby v Guatemale schoval Hedges sám a nechal ji dceři nalézt právě na její 17. narozeniny. Vzpomínáte si, Anna nalezla lebku po tom, co se její otec vrátil z Anglie, kde sháněl peníze na pokračování expedice. Zbývá už jen otázka, jak Hedges dopravil lebku tajně do Lubaantunu, aby ho nikdo nespatřil a nespatřil jej ani při jejím ukrývání do ruin? Hledala se fotografie Anny s lebkou. Přece není možné, aby se Anna nenechala zvěčnit s takovým nálezem. Podařilo se nalézt jen fotografii, ale bez širšího záběru. Z fotografie není možné zjistit, že byla provedena v Lubaantunu, tedy jinými slovy bez identifikace okolí. A začala se pomalu krystalizovat odpověď…

Hedges jako tajný agent

Koncem 19. století se šířily pověsti, že mexičtí prezidenti měli tajnou skříň, ve které byly uloženy lebky, některé z křišťálu. Dědily se od prezidenta na prezidenta a věřilo se, že mají čarovnou moc, která dává prezidentům sílu vládnout. Na počátku 20. století propukla v Mexiku revoluce, kterou vedl Pancho Villa. Jedním z jeho bojovníků byl i jistý Francesko Hedges. Ne, to není shoda jmen. Jedná se o našeho budoucího archeologa. Ovšem údajně v dresu britské tajné služby. Rebelové se měli dostat k prezidentskému trezoru a lebka, nebo lebky, se dostaly do jejich rukou. A Hedges ji mohl dostat za bojové zásluhy, za statečnost, nebo prostě koupit a tajně vyvést z Mexika. Celý průběh nálezu lebky v Lubaantunu už dostává logiku.

Lebka v Britském muzeu

A odkud pochází lebka v Britském muzeu? Tu měl údajně koupit jeden španělský obchodník v aukční síni u Tiffaniho v New Yorku. Do Britského muzea ji měl poslat neznámý dárce.

Ovšem archeologická opozice vymyslela pro výrobu lebek následující teorii. Bylo známo, že křemen byl levný v Brazílii. Tam jej mohl nakoupit do kauzy zasvěcený obchodník a nemusel to být ani společník Hedgese, a mohl to být dokonce Hedges sám. On totiž do Brazílie jezdil.

A teď se hledala dílna na opracování křišťálu. Ta mohla být v Německu, ale i v Čechách.

Tak by bylo možné nechat vyhotovit křišťálovou lebku, nechat ji později nalézt bez většího novinářského hluku v Mexiku a tím ji "archeologicky vyprat" a nechat ji koupit u Tiffaniho, nebo nalézt pod kameny v Lubaantunu. Lebka by tak dostala punc oprav - dovosti a archeologické záhadnosti.

Pravda, je to jen spekulace. Ale turbulence kolem lebky naznačují, že mnohé kroky v nálezu lebky nejsou úplně jasné. A na jakých skutečnostech jsem postavil svoji teorii?

Lebka v Anglii byla podrobena vědeckým metodám a bylo zjištěno, že pochází z konce 19. století. Nakonec se k určení stáří dostala i Hedgesova lebka. Na lebkách nebylo možno uplatnit klasickou uhlíkovou metodu, protože krystal neobsahuje uhlík. Přesto elektronový mikroskop ukázal řezy, které mohly vzniknout jen od diamantového kotouče. Diamantový kotouč byl znám nejdříve ve 30. letech minulého století. Čili Hedgesově lebce není ani sto let. Anna zemřela ve sto letech, v roce 2007, a předala lebku svému opatrovníkovi v době nemoci.

Bylo zjištěno stáří lebky, ale nebylo možno zjistit, kdo a kde lebku zhotovil. Na to právě upozornil dnešní majitel lebky a opáčil, že i kdyby to bylo laserem, pak jej mohli obyvatelům planety Země předat mimozemšťané. Takže lebka by mohla být stará skutečně 3600 let. Inu, kdo nechce vědět a chce věřit, pak neexistuje síla, která by jeho "přesvědčení usměrnila."

Nálezy nepatří do oblasti pohádek, přesto realita mnohdy předčí fantazii. Je to o to překvapující, že u záhady století vedou indicie do Německa a do Čech, k českým sklářům. Je to o to překvapivější, že pravděpodobnost hraničí s jistotou. Snažím se získat informace přímo z muzea na opracování drahých kamenů v Idar – Oberstein v Německu. Tak se dostávám na samotného pana Hanse Jürgena Henna. Na otázku, za jak dlouho by byli schopni křišťálovou lebku, od Hedgeovy lebky k nerozeznání, vyrobit, jsme se nakonec shodli na čtyřech měsících.

Rovněž pátrám po možnostech, zda nemohly být křišťálové lebky vyráběny v Čechách. A světe div se, ona to není až tak zcestná idea.

Podezřelé Čechy

Čechy prosluly ve 14. století ve střední Evropě výrobou skla. Produkovalo se sklo lazurové i kostelní. Dokonce ve 2. polovině 17. století bylo známé benátské sklo vytlačeno českým křišťálem. Český křišťál ovládl celý svět. Co se nasbíralo za mnoho století, jistě se v českých zemích i zachovalo. Mohli tedy čeští skláři přispět k vyhotovení křišťálové lebky? Byli toho schopni?

Zašel jsem do sklárny na severu Čech. Našel jsem tam i produkci předcházejících století. Pozoroval jsem koncert pana skláře. Pak jsem přešel do komerce, tedy do obchodu. Křišťálová lebka je vlastně figurka, taková jako je nosorožec nebo slon, pravda o něco větší. Pak tedy něco lepšího. Skleněná část ruky má rozměry kolem 20 centimetrů. Pak už zbývá jenom ten křišťál, takový pravý brazilský. Světe div se, i ten je k dispozici. Držím v ruce pravý brazilský křišťál. Dostal se sem z Brazílie s jinými polodrahokamy. Zatím je to neforemná hrouda. "Až z ní bude vytvarována koule, nebo jiný artefakt, pak bude mít cenu několika desítek tisíc českých korun," poznamenává pan sklář.

Rozhlížím se po sklárně a nacházím tam formu na "skleněný mozek". A odtud už byl jen kousek k otázce, kterou jsem nemohl nepoložit: "Byli byste schopni vyrobit křišťálovou lebku?" Odpověď byla šokující. "Nejen, že byli, ale my ji i zhotovíme". A já strnu. Co když tuto otázku v některé české sklárně položil před necelými 100 lety Mitchel Hedges, nebo některý z jeho spolupracovníků a dostal stejnou odpověď?

Křišťálová lebka je pokládána za největší archeologický podvod 20. století. Zasáhli čeští skláři a český fortel do jedné z největších záhad světa?

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 04/2012.