Manžel paní Jany vysypal její knihy na hromadu se slovy: "Ty jsi v podstatě hodná, ale zblbly tě ty knihy. Tohle číst nebudeš!", křičel na ni stejně, jako za jejich patnáctileté manželství už tolikrát. Násilností si od něho užila vrchovatě - od útoků pěstí do obličeje přes škrcení a pokusy o vyhození z okna, až k slovním vulgarismům nejhrubšího kalibru. Nic, čím by jí mohl zdeptat, mu nebylo cizí. Uhnout před ním ale už nebylo kam. Vyzkoušela všechny možnosti přizpůsobování se a ustupování, ale bylo to horší a horší. K smrti unavená ze zaměstnání, z práce v domácnosti, z výchovy dětí, z mnohaleté dřiny při stavbě domu atd. byla na konci svých sil. Zachvátila ji tak velká únava, že se nemohla udržet na nohou. A knihy o sebepoznání a možnosti léčení nemocí teď ležely na hromadě u jejích nohou.

V minulém článku o zákonitostech karmy jsme si povídali o cestě životem. Život současný jsme umístili na kružnici s velkým poloměrem, jako bychom šli po obvodu naší Zeměkoule. A za každý prožitý rok jsme si počítali jeden centimetr. Takže život dlouhý např. 85 let se na kružnici znázornil jako úsečka dlouhá 85 centimetrů. Při tomto přiblížení cesty člověka se tento náš právě probíhající život jeví jako kraťoučká záležitost, kdy nevíme, odkud jdeme, ani kam míříme. Konce, který by dával smysl, nedohlédneme. Narodíme se, vyloupneme se z dětských střevíčků a nestačíme se divit, co se to děje. Své počínání považujeme za normální (svou povahu máme od narození, je nám vlastní a myslíme si, že tak nějak fungují i ostatní). Když se pak objeví někdo diametrálně odlišný – jako třeba muž paní Jany – vůbec nevíme, co se to děje, proč to dělá, a jak se máme zachovat. Nedochází nám, že kdokoliv jiný, i my sami, jsme na světě pro zkušenost své duše, pro "rozplétání uzlů karmy"! Že žádné setkání není náhodné, že každé má svůj důvod. Oba aktéři ve výše popsaném příběhu mají při společném soužití svou osobní učební látku. On se učí neubližovat, ona zase nenechat si ubližovat.

Jak z nepříjemných situací vykřesat to nejlepší

Cesta životem je jako dlouhá dálnice kolem celé Země, na níž jsme nepatrní mravenečkové, kteří nevidí ani začátek a ani konec, a navíc při narození projdeme tzv. bránou zapomnění, takže si vůbec nepamatujeme, čím jsme byli v minulém životě, na koho si dát pozor a s kým naopak sdílet smysluplné věci. To nám slouží k uvědomění toho, že tento právě probíhající život není ani jediný, ani osamocený. Každá vteřina žití navazuje na to, co bylo v minulosti a přibližujeme se jí k tomu, co nás čeká dál, co přijde později.

Vedle tohoto pohledu na svět a dění v něm existuje ještě pohled jiný a tím se dále budeme zabývat. Bude se týkat myšlenek. Nějaké myšlenky má paní Jana, nějaké její muž. Nikdo nedokážeme druhému člověku vlézt do jeho myšlenek a přehodit tam výhybku - myšlenky nesmyslné změnit na dobro propagující a šířící. Tak to prostě je. Nikdo nepřiměje muže, aby se choval lépe, dokud on sám se pro to nerozhodne. Nebude-li změnu k lepšímu chtít, může zůstat stejný po celý tento život. A to je dobré vědět. I to, že časový úsek jednoho (tohoto právě probíhajícího života) je malou záležitostí na to, aby všichni všechno pochopili a houfně se změnili z gaunerů v beránky. Cesta kolem celé zeměkoule však dává prostor všem, aby pochopili a změnili se. Muži se jakési přiblížení k jemnosti povede třeba už v následujícím životě, kdy se např. narodí jako žena do ortodoxní muslimské společnosti. Nebude smět sám z domu ani na krok, vykoukne-li bez zakrytí hlavy z okna, bude mu hrozit vězení či kamenování. Nesvoboda a násilnosti na něm konané mu umožní prožitek, že takovýto vztah k ženám nemusí být tím nejvyšším, co člověk může na zemi žít. Třeba se i rozvzpomene, jak sám kdysi ženu pokořoval a zatouží po nápravě. Ale pokud ne (někdo je na nápovědy duše natvrdlý a změnu k lepšímu udělá třeba až za dvacet životů), může být v dalším životě provdán za muže už v dětském věku. Může být např. jako dvanáctileté děvče umístěn do rodiny manžela, který ovšem nebude přítomný, protože dlouhodobě pracuje v jiné zemi. V nové rodině mezi příbuznými bude mnoho bratrů manžela a bratranců – a všichni ji budou znásilňovat. A když se utýrané a zoufalé děvče pokusí o útěk, chytnou ji a budou ji hrozit smrtí - vždyť sama bez doprovodu muže si dovolila jít mimo dům, taková hanba, vždyť tím znectila celý rod až do dvacátého kolene. Všimne si současný muž paní Jany, že něco není v pořádku? Asi už ano. A v příštím životě třeba dostane příležitost být mužem v té samé společnosti, kde jako dívka trpěl. Už konečně uspěje? A tak je to pořád dokola, dokolečka. Ve všech životech bude mít k dispozici své myšlenky. Energie myšlenek má určité vlastnosti. Jako např. kov se dá ukout na motyku a s ní se pak dá obdělávat zem a ta může urodit obilí, tak se může z kovu udělat dělo a to pak bude zabíjet lidi. Myšlenky dobré podporují smysluplné věci, opačné vedou k destrukci. Nic z myšlenek muže se nezkulturní samo, všechno musí uvážit a udělat on sám. Nápravu sebe činíme každý sám za sebe, a vrátíme-li se do života současného - to samé provádíme teď během tohoto současného života všichni, tak i nejenom výše zmíněný muž, ale i jeho žena Jana.

Vztah je naše vizitka

Hovoří-li paní Jana o vztahu, vypráví sice, co se mezi nimi děje, ale v první řadě prozrazuje všechno o sobě. Vztah žije se svým mužem, to ano, ale je to její vizitka. Muž, jak již víme z předchozích řádků, se nemusí k ničemu smysluplnějšímu změnit ani v dalším životě, ani v tom dalším, ani v tom dalším. Třeba mu to potrvá ještě dvacet životů, nežli s ním bude možná dohoda o pěkné společné partnerské cestě dál.

Buď si vážíme daru života, nebo marníme čas nám k vývoji propůjčený

Neznalost zákona neomlouvá. Budeme-li se vymlouvat, že už patnáct let čekáme na to, že se s mužem konečně dohodneme, není to s námi dobré. Každý jsme tu pro zkušenost své duše a tou by měla být v případě paní Jany soudnost. Je povinna posoudit, zda její život s tímto mužem má smysl, zda nezašla už dávno přes všechny možné hranice a nepropadla se do nesmyslnosti žití. To by jí pak energie myšlenek (která má své vlastnosti) napověděla formou výraznější – třeba by dostala rakovinu. Aby si uvědomila, že čas jí vyměřený k životu je její osobní vlastnictví. Že ne muž (toho dostrkat k lepšímu, když on nechce, není schopna), ale ona sama má povinnost žít řádně. Nenechat se dostrkat do postoje, že nemá možnost volby, neuhýbat před zlem až do svého sebeponížení – to je učební látka pro všechny přehlížené a týrané. A rozpletení jejich společného karmického uzlu Jany a jejího muže? To začne odpuštěním muži, přijetím situace, na které i ona má svůj podíl. Až se Jana naučí situace zvládat v klidu, uvolní se ze smyčky. Smyčka bude dál trvat, ale už jednostranně, jen ze strany muže. Ten si může všimnout, co se to s ženou stalo, že už se ani netrápí, ani nezlobí, vyvlékla se z jeho vazeb plných tlaku. A zde je šance i pro muže, že se začne z uzlu také uvolňovat (ale nemusí, to je skutečně jenom na něm). Když se žena z uzlu uvolní, duše jí jasně napoví, kam vede její cesta - jenom smysluplně dál. Mosty za ní spadnou a jinou možnost nebude mít, nežli jít směrem k lepšímu. S mužem (pokud on se nezmění) nebude moci být. Ona si s ním učební látku uvolněním ze smyčky skončila. On, pokud svou část smyčky nepovolí, si bude to své stejné v příštím životě odžívat opět. Už ne s Janou, ta bude vývojově výš. Svými násilnostmi bude "trénovat" další lidi, anebo pro změnu oni "do kleští tlaku" vezmou jeho.

Život je fér a má smysl

Vidíte, jak je karma dokonalá? Svět myšlenek nikoho ani bez důvodu netýrá, ani za něj nic sám nevyřeší. Musíme pěkně každý sám za sebe. Nevymlouvat se, nenaříkat, nenadávat, nýbrž dělat jeden krok za druhým, až se dílo podaří.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 04/2012.