Jednou z nejkrásnějších výsad života je, že nikdo, ať by chtěl sebevíc, nemůže pomoci druhému, aniž by pomohl taky sám sobě. Charles Dudley Warner

Jayne Fisherová napjatě sledovala svou sedmnáctiletou dceru Katii, jak se snaží přitáhnout své neposlušné jehňátko do arény, kde se konal Madisonský dobytčí trh mladistvých. Při troše štěstí snad Katie nezkolabuje, jako se jí to stalo včera při přehlídce dobytka. Katie se potýkala s nádorovým onemocněním. Tohle pro ni byla po řadě měsíců první příležitost, kdy mohla být venku, užít si trochu zábavy, zbavit se prostředí špitálu a chemoterapie. Kromě toho si dělala naděje, že utrží slušnou sumu peněz v hotovosti. Nejdřív trochu váhala, jestli se s tou ovečkou vůbec dokáže rozloučit, ale vzhledem k tomu, že cena se pohybovala kolem šesti dolarů za kilo, mohla Katie doufat, že získá podstatně víc než kapesné. Takže dovlekla jehně na pódium a začalo přihazování. A tehdy dostal dražebník Roger Wilson nápad, který nakonec přinesl zcela nečekané výsledky. "Lidičky, doufám, že víte, jaké měla Katie těžkosti," naznačil.

Doufal, že tahle úvodní poznámka aspoň trochu pobídne přihazovače. Nu, jehně se prodalo za třicet dolarů za kilo, ale tím to zdaleka neskončilo. Zájemce zaplatil, načež oznámil, že jehně vrací, aby mohlo jít znovu do dražby. Tím zahájil řetězovou reakci, kdy rodiny postupně ovečku kupovaly, a pak ji vracely, a to se opakovalo znovu a znovu. Když ji začali kupovat a vracet i místní obchodníci, to už utržené peníze začaly tvořit pěknou hromádku. Ten první prodej byl jediný, který Katiina maminka ještě vnímala. Pak už jen nezadržitelně plakala a přes ten pláč slyšela, jak dav křičí: "Vrátit, vrátit!"

Toho dne byla Katiina ovečka prodána šestatřicetkrát a poslední zájemce ji vrátil nadobro. Katii to vyneslo skoro padesát tisíc za kilo do fondu, který uhradil výdaje za její léčbu, a ještě si mohla svou proslavenou ovečku ponechat.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 04/2012.