Lidé trpící nutkavým přejídáním se musí vyrovnat s těžkou ztrátou svého velmi blízkého přítele a utěšitele, kterým je jídlo. Rozloučení s dřívějšími zmrzlinovými a čokoládovými hody, hamburgery, nebo jinými pamlsky, jež se staly jejich věrným průvodcem v těch nejtěžších obdobích, pociťují poté jako ztrátu milované osoby či nejlepšího přítele…

Stadia žalu

Během fáze šoku jsme ochotni udělat cokoli, abychom zhubli. Například si koupíme permanentku do posilovny, nakoupíme si sportovní oblečení a pomůcky a zapřísáhneme se, že se nebudeme přejídat. Když se dostaví fáze hněvu, budeme procházet dvěma stadii. Zaprvé budeme bojovat s otázkami typu: "Proč zrovna já? Proč přibírám tak lehce? Jak jsem si mohla dovolit tak ztloustnout? Proč nemůžu být jako můj manžel, který sní, nač přijde, a nepřibere ani deko?!" Nato se dostaví druhá fáze hněvu: veškerý skrytý vztek, který v sobě už dlouho zadržujeme a potlačujeme ho přejídáním, se vyvalí na povrch. Většina lidí to nazývá "podrážděností při dodržování diety". Spousta z nich tuto fázi překoná a v tomto okamžiku s dietou přestane, jen aby se jim psychicky trochu ulevilo. Třetí stadium zahrnuje tzv. smlouvání. Snažíme se smlouvat sami se sebou, s vesmírem nebo s Bohem, aby nám dal, co nám chybí. S trochou nadsázky bychom mohli říct, že se v této fázi snažíme změnit zákony fyziky, metabolizmu a spalování kalorií tak, aby vyhovovaly našim potřebám. A tak často dochází k neuvěřitelným závěrům. Například: "V neděli se klidně můžu pořádně najíst, druhý den jdu přece cvičit." Nebo: "Teď si dám ještě druhou porci a zítra ráno vynechám snídani."

Od deprese k přijetí

Po fázi "smlouvání" přichází fáze deprese. Tato fáze je další z těch, kdy se s dietou a pokusy o zdravý životní styl končí. Ptáme se sami sebe: "Proč vlastně držím dietu? Stejně budu vždycky tlustá!" Anebo budeme s dietou pokračovat a svou potřebu nutkavého přejídání nahradíme jiným nutkavým chováním, které nám pomůže se s depresí vyrovnat. Mezi nejčastější náhrady patří alkohol, nakupování, přelétavé vztahy a kouření. Hluboká deprese plyne z potlačovaného hněvu, který je směrován dovnitř. Výsledkem je stud či sebeobviňování neboli jedna z negativních emocí syndromu způsobujícího tloustnutí. Doreen Virtue tento syndrom označuje zkratkou SZNS (strach – zloba – napětí – stud). Jídlo obsahuje mnoho antidepresivních látek, proto je pro člověka v depresi tak žádoucí a svůdné.

Posledním stadiem žalu je přijetí. Osoba držící dietu, která proces zvládá a úspěšně se propracovala všemi fázemi, ví, že udržet si správnou váhu je a bude životním úkolem a nikoli rychlým a jednorázovým řešením. Přijme skutečnost, že její tělo má jisté zákonitosti, které musí respektovat, chce-li zůstat štíhlá, to jest, že pokud bude hodně jíst, přibere. V opačném případě, bude-li navíc ještě cvičit, bude hubnout a tvarovat své svaly. Fáze přijetí znamená, že pochopíme a zvnitřníme tyto skutečnosti. I když to neznamená, že nám tyto zákonitosti musí dělat radost. Přijmout něco znamená podívat se na to zpříma a uvědomit si důsledky, které z toho plynou, a převzít zodpovědnost za své kroky s tím spojené. Neznamená to však i nadále setrvávat u otázek typu: "Ale proč?" Spíše je třeba se pevně rozhodnout, co člověk chce, a otázat se: "Dobře tedy, věci jsou takové, jaké jsou. Co mohu udělat, abych z těchto zákonitostí vytěžil/a co nejvíce?"

Posttraumatické přejídání

Přejídání spouští také velmi silný prožitek, v jehož důsledku vzniká stres. Po zemětřesení v Los Angeles v roce 1994 psala reportérka Robin Abcarian ve svém sloupku, jak skličující a znervózňující bylo cítit, jak se vám země bortí pod nohama. Zemětřesení je skutečně děsivým zážitkem. Sama Doreen jich jako rodilá Kaliforňanka zažila celou řadu, včetně toho v roce 1989 v San Franciscu. Taktéž reportérka v deníku Times psala, že se svými přáteli zapomněli na svou zdravou výživu, na níž byli zvyklí a začali se cpát velkým množstvím jídla s vysokým obsahem tuků a karbohydrátů – vdolky a koláčky, slaninou, hamburgery. Toto jídlo je podle ní uklidňovalo a působilo jako balzám na její pocuchané nervy. Podobně reagovala na náhlé trauma také jedna z Doreeniných pacientek Shirley: "Jednou v noci se vracela domů a její auto v té tmě do něčeho narazilo se silným žuchnutím, ze kterého se jí zvedl žaludek. Mohlo to znamenat jediné. Zastavila a modlila se, aby to jen proboha nebyl člověk. To štěstí však neměla. Další řidič zavolal ambulanci. Shirley byla tak zaměstnaná snahou pomoci cyklistovi, kterého právě srazila, že si vůbec nevšimla, že má z nárazu zlomený nos. Cyklista za dva dny zemřel a Shirley nastoupila psychoterapii o dva týdny později. Stravovalo jí vědomí zatížené smrtí člověka a kompenzovala to přejídáním. Byla hluboce citově raněná, bolelo ji srdce, bolel ji nos, a její tělo bylo bolestivě nateklé z rychlého nabírání kilogramů. Pronásledovaly ji vzpomínky na nehodu. Nemohla spát, protože ji stíhaly noční můry."

Sebetrestání

Tento jev bývá typickou reakcí na prožité trauma nebo stres, kdy je týrání zaměřeno vůči vlastní osobě. Doreen cituje několik příkladů ze své praxe. "Judy měla sebedestruktivní zvyk, který byl na hranici obsedantně kompulzivního chování. Neustále se rýpala ve tváři, a dokonce si pinzetou doslova vydlabávala chloupky na bradě až do krve. Její pleť nesla hluboké stopy tohoto drsného zacházení a kůže na tváři ji často bolela. Danyin život by byl mnohem jednodušší, kdyby se více starala o své auto. Namísto toho vždy čekala, až se porouchané součástky úplně rozbijí a přestanou fungovat. Tak neustále riskovala vážnou nehodu, protože nefunkční brzdy a ojeté pneumatiky u ní byly na denním pořádku. Ačkoli na tom byla Mindy s manželem finančně dobře, za oblečení pro sebe utrácela minimum peněz. Manželovi a dětem vždycky kupovala značkové oblečení, doplňky i boty. Ona sama se však oblékala do obnošených šatů a nosila levné vinylové boty. Při terapii dostala za úkol pořídit si nové prádlo a oblečení. Tato proměna se okamžitě pozitivně promítla i do jejího sebehodnocení. I u Jeannie bylo její přejídání sebetýráním. Zoufale chtěla shodit čtyřicet kilogramů nadváhy. Věřila však, že není schopna svého vytouženého cíle dosáhnout. Cítila se naprosto méněcenná a obviňovala se za spoustu věcí, na něž ve skutečnosti nemohla mít žádný vliv. Aby se potrestala za to, že za nic nestojí, přecpávala se až do stadia, kdy jí bylo tlakem jídla v žaludku na zvracení." Je tedy zřejmé, že sebetýrání může vést k vážnému poškození zdraví člověka a v některých případech dokonce ke smrti. Mnoho klientů, se kterými Doreen pracovala a kteří byli oběťmi sexuálního zneužití, se pokusilo o sebevraždu. Hodně z nich se alespoň pořezalo na zápěstí žiletkou, nebo se úmyslně poranilo na jiných částech těla.

Uměle vytvořený stres

Ačkoli nízké dávky stresu, které působí dlouhodobě, nejsou tak nebezpečné jako výše uvedené případy, přesto mohou člověka po delší době rovněž dovést na hranici zhroucení. I když se nejedná o tak vážné případy, přesto je potřeba se i s tímto stresem vypořádat. Doreen uvádí několik případů, kdy byl tento problém velmi jednoduše vyřešen:

"Anita nezjišťovala zůstatek na svém účtu více než rok. Proto nevěděla, kolik peněz si může kdy dovolit utratit. Výdaje často překračovaly zůstatek. Každý poplatek za přečerpání ji stál patnáct dolarů, a to jí pořádně ukrajovalo z peněz, které na účet vložila. Rozhodla se, že si založí nový účet a povede si pečlivé záznamy o vkladech a výběrech... Margaret bojovala každý den s automatickými dveřmi od garáže, které se vždycky začaly zavírat dřív, než vycouvala. Nakonec stačilo zavolat opraváře, který problém, jenž Margaret obtěžoval celé měsíce, vyřešil během chvilky... Henrietta byla tak roztržitá, že musela každé ráno dlouho hledat klíče i peněženku. Věc vyřešila tím, že si je večer připravila ke dveřím."

Snížené sebehodnocení

Všechny tyto ženy trpěly sníženým pocitem sebehodnoty, než se začaly sebetrýznit. Je však jasné, že jestliže o sebe nepečovaly, jejich sebehodnocení nemělo šanci se zvýšit.

V případě roztržitosti může jít o zvyk, který je v člověku zakořeněn už od dětství. Jindy jde o to, že si daná osoba navykla odpírat si cokoli dobrého. Svědkem tohoto fenoménu byla Doreen nejčastěji, když začala s některými klientkami hovořit o jejich způsobu nakupování. Záhy vyšlo najevo, že si nikdy nekoupily nic kvalitního, pokud to nebylo ve výprodeji. Jestliže vedle sebe ležely dva stejné kousky za shodnou cenu, ale jeden z nich měl na nálepce napsáno, že je zlevněný, sáhly právě po něm. Měly pocit, že si nezaslouží, nebo nemají právo vlastnit zboží, které by koupily za plnou cenu. Jindy se bály říct svému manželovi, že si něco koupily. Jedna z nich například při koupi něčeho nového na sebe schovala nový kousek co nejhlouběji do skříně a oblékla ho nejdříve až po dvou měsících. Když na nové oblečení manžel reagoval otázkou, mohla říct, že ho má už dlouho. I takové tajnůstkaření působí zhoubně na vlastní sebehodnocení.

Milujme své vnitřní dítě

Řada lidí také cítí, že si nezaslouží, aby o sebe dobře pečovali, dokud nezhubnou. To je však naprosto nelogické. Nejdříve se o sebe musí začít starat a tím se zvýší jejich sebehodnota. V tom samém okamžiku začne zákonitě klesat nutkavá chuť k jídlu a následně toho i tělesná váha. Musíme se o sebe dobře starat, i když si myslíme, že si to nezasloužíme. Je třeba, abychom se chovali (a nejen k sobě samým), jako bychom si sebe doopravdy vážili...

Zamysleme se nad jednou věcí: Jsme rádi v přítomnosti těch, kteří se k nám hezky chovají? A naopak: Vyhnuli bychom se raději lidem, kteří se k nám chovají hrubě a sobecky? Podobně je to s naším vztahem k nám samým. Budeme-li se k sobě chovat láskyplně, budeme šťastnější a klidnější. Pokud se k sobě chováme špatně a zanedbáváme se, pak se budeme cítit osamoceni a nemilováni. Nejdůležitější věc, kterou bychom si měli zapamatovat, je tato: Buďme na sebe hodní. Pak zhubneme.

Zbavte se svých kil bolesti, Doreen Virtue, Synergie

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 01/2012.