Naše společnost (tím není myšlena pouze ČR) je nemocná. Tato myšlenka není nijak nová ani objevná a v poslední době se s ní ztotožňuje stále více lidí. Trochu se však obávám, že při stanovování diagnózy a následných návrzích na léčení většinou dochází k obdobně nekomplexnímu přístupu jako v případě nemocného člověka. Protože rád používám podobenství k názornému vysvětlení nějakého fenoménu, zdá se mi vhodné ho použít i v tomto případě, kdy se jedná o zdraví společnosti a zdraví člověka.

Tak, jak se začínají měnit v poslední době mnohá paradigmata, tak v oblasti léčení lidí dochází (i když poměrně dost pomalu) dokonce i ze strany tzv. klasické medicíny (možná přesněji ze strany některých lékařů) k postupnému uznávání principu, že léčen by měl být komplexně člověk a ne pouze jen konkrétní nemoc. Obdobná situace je dle mého názoru i při návrzích na léčení společnosti, kdy příslušní odborníci stanoví jako diagnózu konkrétní nemoc (ještě k tomu každý jinou) a na základě toho pak předkládají návrh na léčení této konkrétní choroby. Situace je o to komplikovanější, že na rozdíl od lékařů, kteří k těmto účelům vystudovali lékařskou fakultu, tito odborníci na nemoci společnosti jsou absolventi různých škol, takže si pak říkají například ekonomové, politologové nebo sociologové, což samozřejmě přispívá k různorodosti diagnóz i návrhů na léčení. Celkem logicky každý z nich klade důraz na ten aspekt, kterému nejlépe rozumí, a ostatní aspekty vidí jako druhořadé.

Člověk versus společnost

Jak jsem již uvedl, pokusím se ozřejmit stav naší společnosti na podobenství se zdravotní situací člověka.

Na samém počátku je vhodné si uvědomit jednu zásadní skutečnost. Kompletní systém tzv. péče o zdraví člověka sestává z mnoha organizací, institucí a lidí, např. ministerstvo zdravotnictví, hygienici, nemocnice, všeobecní a odborní lékaři, lékařská komora, zdravotní a nemocenské pojišťovny, firmy farmaceutického průmyslu atd. To není obecné odsouzení lékařů a léčitelů. To je jen konstatování skutečností vypovídajících o nastavení systému.

Jediný, kdo má opravdový zájem na svém zdraví, je však pouze ten, kdo je předmětem této péče (v lepším případě i jeho blízcí) a kvůli kterému zdánlivě celý tento systém funguje. Přesto se obrací o pomoc na ty, jejichž – tu více tu méně zastíraným – zájmem je jejich vlastní prospěch a systém je nastaven tak, že zdraví pacienta to být nemůže.

V žádném případě nechci předjímat a opravdu si to ani nemyslím, že by ve zdravotnictví bylo více lidí neslušných (pro velké zjednodušení používám dělení lidí na slušné a neslušné), než je v jiných odvětvích. I zde lze poměr slušných a neslušných lidí vyjádřit Gaussovou křivkou, kdy nejvíc lidí je středně slušných a středně neslušných a nejméně zcela slušných a zcela neslušných.

Když se podíváme na zdravotnictví jako celek, můžeme si jej představit jako pyramidu, kde v její základně a poblíž se vyskytují běžní pracovníci a směrem k vrcholu jsou stále vyšší funkcionáři a manažeři. Otázkou možná částečně zůstává, kdo je vlastně na vrcholu pyramidy, zda ministr zdravotnictví, hlavní hygienik apod., či farmaceutická a lékařská lobby, ačkoliv si myslím, že v dnešní době už má většina lidí (kteří se o věc alespoň trochu zajímají) tuto otázku jednoznačně vyřešenou.

Střet zájmů

Pokud si přeneseme Gaussovu křivku slušných a neslušných lidí na pyramidu zdravotnictví, pak by reálnému stavu odpovídalo obrátit si ji proti běžné zvyklosti o 180 stupňů, takže nám vyjde, že nejneslušnější lidé se vyskytují na vrcholu pyramidy a naopak nejslušnější ve spodní části.

Dokážu si samozřejmě představit i neslušné lidi ve spodní části pyramidy, ale moje představivost (předpokládám, že nejen moje) již tak dobře nefunguje v případě velmi slušných lidí na vrcholu pyramidy. Jako drobný a zdaleka nikoli nejhorší příklad uvádím, jak manažeři farmaceutických firem oslavují nástup chřipkové sezony jako kdysi naši předci zimní slunovrat, což se časově i docela kryje.

Existuje zde zcela zřejmý rozpor mezi zájmem každého člověka být zdravý a zájmem pracovníků, funkcionářů a manažerů ve zdravotnictví (zdůrazňuji s přihlédnutím k uváděné Gaussově křivce) na co nejvyšším výdělku. Jaké prostředky má v tomto rozporu zájmů zdravotnický komplex a jaké člověk? Zdravotnický komplex má na své straně státní orgány, vědu, školství, mainstreamová média a člověk (bohužel ne každý) zdravý rozum a alternativní média. Je to evidentně nerovný souboj a většina lidí v něm také prohrává.

Zajímavé podobnosti

Z aspektů, které jsou charakteristické pro tento systém zdravotnictví a pro podobenství se společenským systémem vyzdvihuji dva, dle mého názoru zcela základní.

Tím prvním je téměř úplný informační monopol, který je narušován v podstatě jen díky internetu a alternativním časopisům.

Tento monopol umožňuje takovou manipulaci vědomím jednotlivých lidí, že v podstatě běžný člověk takřka slepě věří lékařům vše a většinou se zcela bez výhrad podrobuje předepsanému léčení a užívání léků, aniž je jakkoliv aktivní v získávání vlastních informací a použití vlastního rozumu či vnímání reakcí vlastního těla.

Druhým významným aspektem je to, že současná západní lékařská péče je zaměřena na léčení jedné konkrétní nemoci a ne na léčení člověka, či dokonce na to, aby byl člověk zdravý, což je celkem logické, protože kdyby lidé byli zdraví, ustal by tok příjmů.

Pokud situaci ve zdravotnictví přirovnáme ke stavu naší společnosti, vidíme mnoho společných rysů. Na jedné straně státní byrokratický aparát, a k tomu patřící celý komplex vztahů a vazeb s lobbisty, korporacemi a dokonce i s mafiemi, a na druhé straně občan. Opět je, myslím, nepochybné, že v současném stavu společnosti zůstává občan jediným, kdo má zájem, aby celý tento komplex fungoval v jeho prospěch.

Stejně je možno si představit pyramidu, na jejíž vrchol se dostávají pouze ti, kteří patří mezi ty nejméně slušné. Pokud se někdy dostali do horních pater pyramidy i slušní lidé, vždy to dopadlo tak, že buď tam nevydrželi a utekli, nebo se stali neslušnými.

Nemocní jsou všichni

Rovněž dva základní aspekty současného zdravotnictví, které jsem vyzdvihl, jsou charakteristické i pro celou společnost. Dokonce je možné, že informační monopol je v tomto případě ještě silnější než v oblasti zdravotnictví. Rovněž tak druhý aspekt je velmi charakteristický pro celou společnost.

Bohužel je teorie o nutnosti léčení jedné konkrétní "choroby" společnosti jedním specifickým způsobem (lékem) rozšířena i mezi odpůrci současného systému. Přitom některé jednotlivé návrhy vypadají docela zajímavě.

Podstatou dle mého názoru je to, abychom si uvědomili, že celá naše společnost je nemocná. To znamená, nejenže jsou nemocní ti nahoře, případně ti nad nimi, kteří tahají za pro nás neviditelné nitky, ale že jsme nemocní i my.

Kdybychom my (tj. většina lidí) nebyli "nemocní", nikdy bychom nemohli být takto snadno ovládáni, nikdy by naše společnost nemohla být tak napadena parazitizmem (z obou konců společenského spektra), jako tomu je nyní. Tak jako se alkoholik nezačne léčit, dokud si myslí, že není alkoholikem, zrovna tak jednotliví členové této společnosti nemají potřebu se léčit, protože oni netuší, že jsou nemocní. Nejtěžší je hledat chyby u sebe, protože hodit vinu na ostatní, nepříznivé okolnosti či smůlu je podstatně snazší. Pokusme si to přiznat, že až na skutečné výjimky nejsme zcela zdravé, svobodné lidské bytosti. Jednou z našich největších motivací ovlivňující možná většinu našich rozhodnutí je strach. Strach z nedostatku, z nemocí, ze smrti, z odsouzení, ze samoty, ze zesměšnění apod.

Informační jedy

Na omluvu většiny z nás a našeho nemocného stavu považuji za nutné poznamenat, že na naši nemoc a její stupeň má pravděpodobně zásadní vliv úroveň naší otravy informačními jedy. Z toho, co nás učili ve škole, neplatí téměř nic a týká se to zrovna tak fyziky, historie, jako i dalších vědních a učebních předmětů.

Od útlého dětství je naše mysl neustále ovlivňována nepravdivými nebo polopravdivými informacemi, a to všemi možnými prostředky. Nakonec nabývá otrava mysli většiny lidí takového stupně, že v jejich myslích vytvořený obraz reality se od reality natolik odchyluje, že když se jim někdy odkryje pravdivý obraz, tak jej buď téměř vůbec nevnímají, nebo ho vnímat odmítnou.

Ten stupeň ovlivnění je takového druhu, že bohužel téměř každý (ne-li úplně každý) z nás má svoji oblast, kde je ovlivněn panujícími dogmaty, předsudky a dezinformacemi.

Jednou z velmi důležitých dezinformací, která je stále přiživována (bohužel z obou stran pomyslné barikády) je to, že my, obyčejní lidé (občané) se stavem společnosti nemůžeme v podstatě nic dělat, nemůžeme vlastními aktivitami nic změnit. Většinou je předkládaný názor (sice nenápadně, ale o to usilovněji oficiálními médii), že globální elity jsou natolik mocné a natolik mají vše dopředu připravené a naplánované, že nemáme žádnou šanci.

Příklady Islandu, ale i menších měst a obcí v ČR však ukazují, že tomu tak není.

Úloha médií

Tak jako nemá dle mého názoru smysl obracet se na farmaceutické koncerny s jakýmikoliv morálními výzvami ke zlepšení léčení lidí, tak nemá smysl se obracet na politiky, korporace a bankéře s morálními výzvami a peticemi. Myslím, že je to zcela zbytečné. Slovo morálka pro ně má význam jen v tom případě, že je mohou použít ke znectění protivníka, ať už jím jsou jiné politické strany, odbory či určitá skupina občanů.

Zájmy politiků a prostých občanů jsou vždy v rozporu velmi podobně jako zájmy nemocných a farmaceutických koncernů.

Otázka dnes nezní, zda dojde k transformaci společnosti. Otázka zní, kdy k ní dojde a jakým směrem se bude ubírat. O to, kterým směrem se bude ubírat, se vede zcela regulérní informační válka a tato válka se vede všemi (obávám se, že nejen mediálními) prostředky. V ní mají zatím převahu ti, kteří ovládají velkou většinu médií.

Osobně vidím pro budoucí vývoj tento informační faktor jako velmi důležitý, ne-li dokonce rozhodující. Jedna strana už to ví dávno a také se podle toho zařídila svým takřka monopolem na všechna média s výjimkou internetu. Druhé straně to teprve začíná postupně docházet. Dle mého názoru bychom se měli v současné době více zaměřit na působení na mediální pracovníky a média obecně, než na politiky a jejich státní orgány. Velká většina těchto pracovníků celkem logicky pracuje zatím ve prospěch vlastníků médií (a svůj momentální prospěch), ale obávám se, že si mnozí z nich neuvědomují, že z dlouhodobějšího hlediska jednají ve svůj neprospěch.

Správné zacílení léku

Když nemocný nemá správné a pravdivé informace, nemůže si svobodně zvolit nejvhodnější způsob své léčby. To samé se týká i společnosti a jejích členů. Klasická ukázka je dělení na pravici a levici. Někdo říká, že levičáctví je nemoc, a jiný totéž prohlašuje o pravičáctví. Přitom tou skutečnou primární nemocí je uměle vytvořené dělení na levici a pravici, do kterého jsme se (a často ochotně) nechali vlákat či vtáhnout.

Při určité míře zjednodušení se dá říct, že funkcí léku (alopatického i homeopatického) je doručit vhodnou (léčebnou) informaci na místo, kde této informace může být využito k léčení.

Při léčení společnosti je podobenství funkce léku poměrně zřejmé. Hlavním principem léčení společnosti je dodání informací tam, kde mohou být využity k léčení společnosti. Zrovna tak, jak je tomu u léčení člověka, tak i v případě léčení společnosti je důležité, aby informace byly předávány adekvátní formou lidem, kteří jsou vhodní pro jejich příjem.

Myslím, že není dobré tento princip podceňovat. Sebelepší informace nemá žádný význam, pokud ji lidé nepochopí a z toho důvodu ji i často odmítnou. Někomu je vhodné věci vysvětlovat na úrovni trojčlenky, jinému na úrovni teorie relativity. Obávám se, že mnoho článků a diskuzních příspěvků na alternativních webech by prostý člověk nechápal. V této oblasti je převaha hlavních médií, i těch internetových, markantní. Účinnost takových "úderných" argumentů jako "To tady chcete mít Řecko?", či dokonce "To zase chcete stát frontu na banány?" nelze podceňovat.

Téměř každý, kdo o to má zájem, může předávat informace, které mohou léčit tuto společnost, subjektům k tomu vhodným. Většina z nás se může podílet na nějaké formě součinnosti s médii a vyžadování podávání objektivních a pravdivých informací. Mnozí z nás mohou předávat médiím významné informace ke zveřejnění.

Soustřeďme se na to, co nás spojuje

Tak jako je základem léčení člověka detoxikace organizmu, tak je i základem léčení společnosti detoxikace myslí jednotlivců od informačních jedů. Tyto toxiny máme již pod kůží a geneticky zakódované, protože intoxikace našich myslí probíhá již stovky a možná tisíce let. Tato intoxikace se děje prostřednictvím lidí, kteří buďto záměrně lžou nebo dezinformacím sami uvěřili a šíří je dál jako jedinou možnou pravdu.

Pokud budeme chtít něco změnit k lepšímu, nemáme jinou variantu, než být jednotní. Naše ochota k jednotě je právě součástí tohoto našeho léčení. Naučit se podřídit svůj zájem ve prospěch celku a hledat společnou cestu schůdnou pro všechny bez ohledu na své ego a jeho touhu po prosazení té své jediné správné cesty. Důležité je, abychom se koncentrovali na to, co nás spojuje, a ne na to, co nás rozděluje, tak jak je to zpravidla možno zaznamenat v diskuzích všeho druhu.

Myslím, že není pochyb, že dojde ke změně, a dokonce k podstatné změně, a tato změna se dá nazvat transformací společnosti. Velmi důležité je, kterým směrem se změny budou ubírat a kdo se dostane do čela transformačního procesu. Nenávist nemůže nikdy být emocí, která by nás mohla vést k vytváření pozitivních hodnot. Násilné řešení konfliktu (rozporu, rozdílných názorů) může vést k zániku konkrétního konfliktu, ale vždy zároveň vytváří konflikt nový. Násilná revoluce nikdy nevytvořila harmonický systém sloužící většině lidí. To by si měli uvědomit všichni, kteří volají po násilném řešení a v podstatě po pom - stě. To ovšem neznamená, že by nemělo dojít k nápravě narušených společenských vztahů včetně povolání k odpovědnosti lidí, kteří toto narušení zavinili.

Na závěr uvádím to, co jsem si zvolil již před lety jako své základní motto, protože si myslím, že se to k danému tématu hodí.

Nekoncentrujme své vědomí na získávání informací o tom, jaká nás čeká budoucnost, abychom podle toho tvořili přítomnost, ale koncentrujme své vědomí na tvoření přítomnosti podle toho, jakou budoucnost chceme.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 01/2012