Žárlivost je jedním z projevů závislosti na jiných lidech, nejčastěji na sexuálních partnerech. Postihuje v určité míře úplně každého, záleží na tom, zda jsme schopni si ji uvědomit a tím ji odzbrojit, nebo zda se jí necháme ovládat a odmítáme si ji přiznat. Vychází z přesvědčení, že dotyčný člověk je pro nás zdrojem lásky a štěstí a bez něho nemůžeme žít. Projevuje se jako potřeba někoho vlastnit, ovládat a mít ho pouze pro sebe. Je většinou spojena se strachem ze samoty. Největším strašákem je nevěra, která v podstatě představuje situaci, kdy si někdo jiný dovolil použít "náš majetek". Pokud je někdo žárlivostí ovládán, nepotřebuje mít skutečné důvody, stačí představy, co všechno by se mohlo dít, a tak vzniká trvalé podezření. Nejde je vyvrátit, neboť věrnost se nedá dokázat, pouze její opak. Protože platí, že člověk si přitahuje všechno, čeho se bojí, žárlivec se nejvíce bojí, že objekt své vášně ztratí, a tak se nakonec stane.

Příčinou žárlivosti je nedostatečné sebevědomí a sebedůvěra, hlavně chybí láska k sobě. Ten, kdo nemá rád sám sebe, nemůže mít rád ani nikoho jiného. A tak také platí, že žárlivost skutečně nepatří lásce, ale naopak je formou strachu a je zdrojem velkého utrpení těch, které ovládá i těch, kdo s nimi žijí. Je příčinou mnoha vražd i sebevražd, jak už známe i z klasických děl a dramat, z nichž je nejznámější Othelo.

Žárlivost lze považovat za psychickou "nemoc" a jako taková je léčitelná pouze tehdy, když postižený chce a rozhodne se uzdravit. V první řadě je nutné si svůj problém přiznat a přestat si namlouvat, že je to způsobeno "nevhodným chováním" těch druhých. Důsledná práce na nalezení vlastní hodnoty a vytvoření láskyplného vztahu k sobě pak přináší výsledky.

Žárlivost je v rozporu s vesmírnými zákony a snaží se popřít svobodu každé lidské bytosti i zodpovědnost za sebe sama. Protože vše lze napravit pouze u nás samých, k osvobození vede právě pochopení vlastní zodpovědnosti a skutečnosti, že nelze vlastnit druhé lidi. Místo pout, vytvořených ze strachu, se naučíme vyzařovat přirozenou přitažlivost lásky.

Život nebo hra

Mezi skutečným životem a hrou na život je obrovský rozdíl. Je třeba nejprve rozlišit, co je co. Hra, to znamená hrát určité role pro diváky, pro kritiky, pro uznání a slávu, pro úspěch a potlesk. Záleží nám na tom, abychom se líbili, abychom si zasloužili potlesk. Používáme pro své role kostýmy, masky a různé rekvizity, abychom byli co nejlepší ve své roli. Takhle vyhráváme a máme úspěch, sklidíme potlesk, a to nás potěší a cítíme se výborně. Ovšem také prohráváme a pak jsme strháni kritikou, pomlouváním, odsouzením a sklidíme posměch. Pak se cítíme mizerně. A jak se cítíme, je závislé na uznání a ocenění ostatních. Snažíme se všem vyhovět, hrát lépe, zavděčit se, vysloužit si pochvalu a uznání. Vždycky se najde někdo, komu se nelíbíme a kdo nezatleská. Tak se sami odsoudíme ke strachu z neúspěchu a kritiky.

Když hrajeme pro obecenstvo, je to namáhavá činnost – trefit se do jeho požadavků, nasadit si správ - nou masku, mít vhodný kostým, make-up, volit správná slova, tvářit se podle role. To vše stojí spoustu energie a je neustále poznamenáno strachem z neúspěchu a prohry.

Důležité je, že se nakonec ztotožňujeme s rolemi a už ani nevíme, kdo skutečně jsme. Pro samou hru už nám nezbývá energie ani odvaha se někdy odmaskovat a být sami sebou. Pak už nám to připadá i zbytečné a jsme přesvědčeni, že naše skutečná tvář už nikoho nezajímá. Ani nás. Nakonec nás to hraní vyčerpá – a buď to vzdáme a přestaneme hrát a nebo už nemáme další sílu na "hru", a tak už ani dál nemůžeme. Někdo dohraje až do úplného konce. To je hra – hra na život, plná falše a přetvářky, plná výher a proher. Plná strachu z odmítání a vypískání.

A co je skutečný život?

Skutečný život je věčný a jeho základní jednotkou je jedinečná a nesmrtelná lidská duše. Život probíhá v přítomnosti a nikoliv podle vnějších režisérů, ani podle přání obecenstva. Probíhá uvnitř každého člověka a vychází z jeho božské podstaty. Je přírodní a přirozený a je opravdový. Opravdový je smích i slzy, opravdové jsou city a emoce a ten, kdo opravdu žije a prožívá sám sebe, ten nic neukrývá a nepotlačuje. Prostě je takový, jaký je a odvážný člověk žije sám sebe a je mu jedno, jak se líbí či nelíbí svému okolí. Skutečný život je vlastně prožíváním lásky k sobě a svobodné volby v každém okamžiku. Není řízen strachem a vnějším světem. Skutečný život tvoří stále sám sebe a svou vlastní realitu. Není namáhavý a všechna životní energie je beze zbytku využita s láskou k sobě. V opravdovém životě nelze vyhrávat ani prohrávat. Výhra je totiž vždy zároveň i prohrou, neboť když hrajeme, vyhrajeme vždy jen nad sebou, a tak zároveň i prohrajeme.

Ve skutečném životě se nehraje, ale tvoří se vlastní realita. Žít znamená činit a realizovat svá rozhodnutí, poučit se z následků a podle toho učinit další svobodná rozhodnutí a potřebné změny. Skutečný život se neustále mění a vyvíjí, žádný okamžik není stejný.

Vyvíjí se v souladu s přírodními zákony a vychází z nitra každé bytosti. Provází ho radost i smutek a podobá se vlnám, které jdou mírně nahoru i dolu. Občas se rozbouří a vlny se zvednou, přijde razantní změna, která nás někam posune a něco se zase naučíme a pak jsou zase vlny mírnější.

Skutečný život stále plyne a nekončí, jen mění své formy. Skutečný život je věčný, zatímco každá hra má začátek i konec. Život vychází zevnitř a každý žije tak, jak to cítí, bez přetvářky a lží. Hra je lží a přetvářkou ve slovech, činech i v citech a pocitech. To skutečné je potlačeno a to, co se předvádí, je hrané a falešné.

Hra stojí spoustu energie a život plyne sám od sebe a čerpá energii ze své vlastní podstaty a spotřebovává ji zase sám pro sebe a člověk je svobodný! Při hře se vynaloží energie na hraní a když chybí, je nutno ji vytahovat z ostatních lidí – z diváků. Vznikají tak závislosti a spousta strachů, které ovládají "diváky i herce".

Lásku lze prožívat pouze ve skutečném životě. Stejně tak štěstí, zdraví i spokojenost. Pokud se hrají role, dá se hrát, že někoho milujeme a že jsme šťastní. Ale je to jen předstírání.

Každý nechť se rozhodne – zda chce žít, nebo si na život hrát. Být sám sebou a žít svůj vlastní život podle sebe, to vyžaduje upřímnost a odvahu. Odložit kostýmy, masky, vypadnout z role, odložit scénáře a předepsané texty dialogů. Znamená to i přijít o diváky a jejich případný potlesk, ale taky se přestaneme bát jejich kritiky. Přestat žít cizí hrané životy a zvolit si ten svůj vlastní, to nelze, pokud se člověk sám neodhodlá. Jakmile se ale rozhodne, dojde k postupnému odmaskování a odkládání falešných vrstev. Pod nimi najdeme skutečnou jedinečnost a božskou podstatu, která byla dána každému jako dar od samého Stvořitele. K tomu všemu je třeba jediné – láska k sobě i ke svému životu a svobodné rozhodnutí.

Žena a ženská energie

Ženská energie je jedním z protikladů a spolu s mužskou energií tvoří nerozdílný celek, který má být harmonický, aby obě energie v nás i v okolním světě byly zastoupeny rovnoměrně a každá měla stejný prostor.

Připomeňme si, že náš mozek má dvě poloviny – hemisféry. Levá ovládá naši vnější část a soustředí se na povrch a okolní svět, obsahuje naši vůli, charakter, schopnost dávat, prosadit se, projevit se, je zde sídlo rozumu, vědomí, analytického a logického myšlení, je zde síla, aktivita, bojovnost a obrana. Levá hemisféra představuje naši mužskou část, odráží emoční vazby k otci a k mužům obecně. Řídí pravou polovinu těla (forma energie JANG)

Pravá hemisféra ovládá naši vnitřní část a soustředí se na naše nitro, je zde citlivost, nevědomí, pasivita, je zde schopnost přijímat, vyživovat, vychovávat, je sídlem empatie, intuice, obrazotvornosti, představivosti a vnímání věcí za hranicemi rozumového chápání, soustředí se pod povrch, do hloubky. Pravá hemisféra představuje naši ženskou část, odráží emoční vazby k matce a k ženám. Řídí levou polovinu těla (forma energie JIN).

Každý z nás má v nitru mužskou i ženskou energii v podobě vnitřního muže a vnitřní ženy. Po tisíce let byla ženská energie záměrně potlačována a označována za horší, méně kvalitní a podřadnou a mužská energie se chopila vlády. V praxi to znamenalo omezení schopnosti využívat vlastní pravou hemisféru a vše, co je v ní obsaženo.

Ženská část představuje také přirozené magické schopnosti a víru v neviditelné síly, se kterými umí nakládat tak, aby jí sloužily. Je v ní schopnost cítit a používat životní energii ve smyslu lásky. Žena uvnitř nás je schopna přijímat energii z Matky Země, a tak je vnitřním zdrojem energie pro naši mužskou aktivní část, která ji svou činností spotřebovává. Potlačením své ženské části se tak každý dostává do energetického deficitu, který se projevuje jako únava, stres, nespokojenost, vyčerpání a nemoc.

Tak nastal mezi mužem a ženou spor o to, kdo je lepší a bylo zapomenuto, že jsou si rovni, že jsou každý jiný a že jeden bez druhého nemohou vytvořit jednotu. Místo lásky se mezi ně dostal rozdělující strach, a tak spolupráce byla vystřídána věčným bojem, obviňováním, křivdami a nenávistí. Boj mezi těmito dvěma energiemi je příčinou válek a utrpení, které lidstvo bude prožívat, dokud jednotlivci nesmíří tyto dva protiklady v sobě. Abychom mohli obě energie rovnoměrně používat, je třeba umožnit jejich odzbrojení, smíření, uzdravení a nastolení spolupráce místo boje. Nejde o to, kdo je lepší a kdo bude komu vládnout. Jde o to, že každý je jiný a nikdo není lepší ani horší, že jsou si rovni a nepotřebují vládnout jeden druhému, ale že mohou vládnout spolu.

Nechť každá žena je skutečnou ženou a přestane si hrát na muže, a tak umožní mužům, aby se stali sami sebou. Pak teprve mohou být rovnocennými partnery. Jejich energie se přestanou vypotřebovávat vzájemným bojem, ale spojí se a vytvoří obrovský potenciál tvořivé síly spojený s něhou a citlivostí k životu. Spolu mohou vytvořit nebe na zemi, a to vystřídá peklo bojů a nenávisti.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 02/2012.