Incest. Už slovo samotné v člověku vyvolá děs, představu dospělého, který znásilní důvěru dítěte, které je s ním pokrevně spřízněno. Avšak incest je v mnoha svých projevech mnohem častější, než si vůbec dokážeme představit. Otcové vlastní i nevlastní, strýci, bratři – ba dokonce matky, tety a sestry – jsou pachateli duševně zhoubných forem sexuálního zneužití. Výzkum i klinická praxe dokazují obrovské citové a psychické změny u dítěte, které bylo poznamenáno incestem v jakékoli podobě. Pocit viny a sebeobviňování jsou obvykle nedílnou součástí psychické zátěže a bolesti, s níž oběť musí žít.

Pozorný strýček

Joannin strýc, bratr jejího otce, trávil s rodinou každé léto. Když bylo Joanne šest, začal ji svádět. Nejdříve ji jen tak choval na klíně. Pak ji chodil ukládat ke spánku a vždycky se v ložnici dlouho zdržel a příjemně a dlouze ji hladil po zádech. Joanne, nejstarší ze čtyř dětí, byla pozornost jejího strýce velmi příjemná. Byl to mladý pohledný muž a ona se do něj dokonce trochu zamilovala. Jednou večer, když Joanne zase hladil záda, ji požádal, aby se svlékla. Joanne ráda souhlasila. Tehdy jí začal její strýc osahávat přirození. Joanne byla zmatená a nevěděla, co si má myslet o svých pocitech. Na druhé straně byl po citové stránce pro Joanne strýcův zájem více než příjemný. Žádný dospělý se k ní nikdy nechoval s takovou pozorností. A čistě z fyzického hlediska bylo to hlazení po zádech také úžasné. Svému strýci otevřela své srdce. Naprosto mu důvěřovala. On pak tuto důvěru zneužil tím, že ji začal bez ostychu osahávat. Avšak Joanne potlačila přirozený úlek a úzkost, kterou v ní tyto dotyky vyvolaly, a soustředila se pouze na příjemné fyzické vjemy. Byla vzrušená, i když měla sevřený žaludek, protože cítila, že to, co se děje, není v pořádku. Přitom ji strýc ujišťoval, že ji miluje a že je jeho největší princezna. Každé léto se tak jejich incestní vztah stupňoval. Když bylo Joanne 11 let, měla se strýcem pravidelný sexuální styk. Na jedné straně toužila po jeho lásce a pozornosti, avšak vynucené utajení jejich vztahu, zpečetěné strýcovým varováním "Ne, abys o nás někomu řekla!" jí neustále připomínalo, že to, čeho se dopouštějí, je velmi špatné. Joanne se začala tajně přejídat, protože se od své rodiny cítila být čím dál tím víc izolovaná. Neměla se komu svěřit, a tak začala hledat společnost a útěchu v jídle. Tolik přibrala, že ji nakonec v létě, kdy jí bylo 13 let, strýc odmítl s tím, že je moc tlustá. Díky tomu se Joanne začal přejídat ještě víc.

Kdo je zodpovědný?

Je samozřejmé, že tento incestní vztah Joanne hluboce ovlivnil obraz sebe samé, přesto však Doreen všechno převyprávěla, jako by vyprávěla o tom, že byla dnes nakupovat. Taková reakce všech obětí incestu je skutečně běžná. Naneštěstí si zvyknou žít s bolestí.

Joanne byla v hloubi duše přesvědčená, že incestu sama napomohla: "Mohla jsem to zastavit, kdybych chtěla," opakovala neustále. "Ale neudělala jsem to, protože určité části mého Já se to líbilo. Proto to musí být moje chyba. Za to, co se stalo, nemohu obviňovat svého strýce." Mnoho obětí incestu říká přesně totéž, co Joanne: "Je to moje chyba, protože… jsem neřekla ne; jsem ho provokovala; se mi to líbilo; jsem to nikomu neřekla; jsme měli zvláštní vztah."

Každý dospělý člověk musí přijmout za své chování a činy vlastní zodpovědnost. Otázka však zní: když jsme dětmi, jsme zodpovědní za vzájemnou interakci s dospělými my? Není to ve skutečnosti dospělá osoba, kdo je naprosto a zcela zodpovědný za výsledek, do nějž vyústila jakákoli situace mezi dospělým a dítětem? Dospělý přece určuje tón, tempo i atmosféru situace, má moc dítě jakýmkoli způsobem k čemukoli přinutit a jednoduše je manipulovat, takže dítě je pak ochotno učinit cokoli. Dospělý také může vytvořit iluzi, že dítě je dobrovolným partnerem. Oběť incestu se obviňuje a izoluje. Připadá si jiná než ostatní děti, cítí se být poznamenaná, nebo defektní. Podezřívá okolí, že ví, že s ní není něco v pořádku. Očekává, že bude odmítána, že jí bude upírána láska a že se k ní ostatní budou chovat špatně. Nezná význam důvěryhodného intimního vztahu, kde může přestat být ve střehu.

Zrádný společník

Obrovská sebeizolace, obrovská sebenenávist. Aby se jako dospělá osoba mohla soustředit na plnění svých povinností, musí potlačit všechny vzpomínky a emoce s nimi spojené. To je jeden ze základních důvodů, proč se přejídá. Jídlo se tak stává jejím společníkem a "naplněním", v abstraktním i fyzickém slova smyslu. Její bolest je taková, že jí přestane záležet na tom, zda přibere. Všechno vzdá, jen aby se jí aspoň trochu ulevilo. Ví přesně, co jí onu úlevu poskytne: jídlo. Jakmile uklidňující účinek jídla opadne, zase se nají. Podívejme se na další příběh z praxe doktorky Virtue. "Když Cheryl nastoupila na ženskou psychiatrickou kliniku, kde jsem tehdy byla programovou ředitelkou, trpěla depresí a měla potíže se zhubnutím. Byla to inteligentní a vzdělaná žena. Jejích 25 kilogramů nadváhy bylo výsledkem závislosti na Coca-Cole. Každý den jí vypila kartón. Skoro vždycky měla v ruce plechovku a neustále z ní upíjela. Zajímalo mě, k čemu jí cola opravdu slouží. Když mi řekla, že se nepamatuje na své dětství do dvanácti let věku, bylo mi jasné, že touto ztrátou paměti potlačuje nějaké otřesné vzpomínky. Dohodly jsme se, že hypnóza bude nejvhodnější cestou k těmto vytěsněným vzpomínkám. Při prvním sezení jsem Cheryl požádala, aby mi popsala dům, ve kterém vyrůstala. Popis byl dokonalý, se všemi detaily, jako bych se domem sama procházela. Když jsem ji požádala, abych ji zavedla do své ložnice, zastavila se. Další záchytný bod. Nemohla si vzpomenout, kde měla ložnici. Při dalším sezení jsme se sice k ložnici propracovaly, ale Cheryl byla stále zablokovaná. Začala jsem podezřívat Coca-Colu z toho, že pomáhá umlčovat její vzpomínky a pocity, a tak Cheryl souhlasila, že se po dobu terapie coly vzdá.

Tělo si zneužití pamatuje

Při dalším sezení byla Cheryl bez coly už dva dny. Její paměť se začala pozvolna otvírat. Slova z ní plynula, aniž bych do toho musela nějak zasahovat. Plnila jsem roli neutrálního terapeuta, tj. nevyjadřovala jsem ani souhlas, ani nesouhlas s tím, co Cheryl říká. Takovým přístupem má klient menší potřebu terapeuta potěšit tím, že by řekl něco, o čem se domnívá, že to terapeut chce slyšet. Cheryl pokračovala ve svém vyprávění. Vzpomněla si, že její otec za ní přišel do ložnice, když matka byla v práci. Byl opilý, měl divný, vzdálený pohled a oči podlité krví. Neztrácel čas, povolil si kalhoty a donutil Cheryl, aby ho orálně uspokojila. Hned na to odešel. Cheryl se poté vyzvracela do polštáře. Byla tak vyděšená tím hrůzostrašným zážitkem, že nebyla schopna se s tím někomu svěřit. Byla jedináček, neměla žádné další příbuzné a nevěděla, na koho se obrátit. A tak se rozhodla zapomenout. Už se to víckrát nestalo a její otec se o tom nikdy nezmínil. Zemřel, když bylo Cheryl 45 let. Podle ní byl tehdy tak opilý, že si na to možná ani sám nepamatoval. Dospěla jsem k závěru, že nutkavá závislost Cheryl na pití perlivých nápojů je reakcí na vynucený orální styk a na ten odporný pocit v ústech. Konzumace Coca-Coly otupovala paměť jejího těla – všechny ty hrozné vzpomínky, které chtěla pitím coly ze svých úst jednou provždy smýt."

Připraveni na bolest

Během práce s oběťmi zneužití Doreen velmi překvapilo, že si všechny vzpomněly na své zneužití, až když byly připraveny. Pracovala s klientkami, kterým bylo od čtyřiceti do šedesáti let věku a které od oné traumatizující události prožily celý život. Chodily do práce, vychovávaly děti, aniž by si na svá zneužití vzpomněly.

A pak se najednou v jejich životě stala překvapivá věc. Takové ženě se najednou objevil záblesk vzpomínky, prchavý obraz oné osudné chvíle. Nepatrný střípek paměti, který však byl napojen na obrovsky citlivé emoce strachu či vzteku, který najednou uvolnil záplavu zbývajících potlačených vzpomínek. Avšak stejně jako člověk nemá v moci násilně rozvinout okvětní lístky růže, ale musí počkat, až se sama rozvine, není moudré nutit oběť zneužití, aby si na událost vzpomněla, dokud na to není dostatečně připravena. Sama pak vyhledá pomoc a nastoupí terapii ve chvíli, kdy pociťovaná vnitřní bolest přesáhne hranici, kterou dokáže sama zvládnout.

Symptomy zneužití

Těm, kteří se v dětství sami stali obětí sexuálního zneužití, jen si tím nejsou zcela jisti, nabízí Doreen seznam vodítek a stop, které sexuální zneužití doprovázejí. Je však třeba mít zároveň na paměti, že mnohé z uvedených bodů jsou charakteristické i pro jiný typ traumat prožitých v dětství. Proto je dobré používat následující seznam pouze jako všeobecnou informaci.

Poruchy stravovacího návyku: nutkavé přejídání, chronické držení diety, jo-jo efekt, anorexie, bulimie; Závislost na návykových látkách: nadměrné pité nebo alkoholizmus, drogová a léková závislost; Potíže v sexuální oblasti: promiskuita, nebo naprostá sexuální abstinence, či vyhýbání se sexu, bolest při souloži, potíže s dosažením orgasmu; Poruchy spánku: chronické noční můry, nespavost, zaspávání, letargie; Potíže v životě: neschopnost udržet si práci, chronické finanční problémy nebo potíže se zákonem, prostituce, nezodpovědnost, dezorganizovanost; Potíže ve vztahu: extrémní emoce, nejčastěji hněv nebo vztek vůči jednomu z rodičů, neschopnost důvěřovat druhým, iracionální strach, že bude člověk opuštěn a zanechán sám sobě, neukojitelná potřeba ujišťování, žárlivost, podezřívání, pohrdání opačným pohlavím; Obraz těla: nutkavé cvičení a sledování váhy, ale i vyhýbání se tělesným aktivitám, posedlost plastickou chirurgií, perfekcionizmus ve vztahu k oblékání a zevnějšku; Společenské chování: snaha zavděčit se všem, nebo naprostá izolace od okolního světa, velmi opatrnické, úzkostné rozpoložení, potřeba mít stále nad vším kontrolu, chronické pozdní příchody, nebo naopak nutkavé dodržování přesnosti, sebestřednost, velikášství spojené s nízkým sebehodnocením, problém se smíchem či s vyjadřováním emocí, anebo přehnaně častý smích, který slouží jako úhybná taktika. Zdravotní potíže: chronické gynekologické problémy, nemoci tlustého střeva nebo konečníku.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 02/2012.