Lucky byl obrovitý pes – vlastně, skoro až nepřirozeně. Měl kostnatou lebku a oči měl až příliš blízko sebe, což mu dodávalo trochu přihlouplý výraz. Našla jsem tohoto obrovitého tuláka u krajnice, a navzdory jeho vzhledu, jsem ho přivedla k nám domů, aby se stal členem naší rodiny.

Jednou jsem se pozdě večer vracela domů. Projela jsem polní cestu k našemu domu a zajela jsem s autem na stranu a otočila ho, abych ráno mohla rovnou vyrazit. A Lucky, jako obvykle, sledoval můj manévr, mocně mával ocasem a čekal, až otevřu dveře auta. Jenže dnes večer, když jsem chtěla vystoupit, Lucky výhružně zavrčel, vyštěkl a vrhl se ke mně. Couvla jsem, padla jsem zpět na sedadlo a zavřela dveře. Lucky se začal chovat agresivně. Nešlo mi to do hlavy.

Ale když jsem se trochu uklidnila, sebrala jsem odvahu, sama sebe přesvědčila, že pes si se mnou prostě jen hraje a že se chovám hloupě, když se schovávám v autě, ve tmě a vyjukaná jako zajíc.

Rázně jsem otevřela dveře. Lucky se na ně vrhnul jako vlkodlak. Celou vahou svého těla se vrhnul na dveře auta a opět je zabouchnul. Chladno zvolna přecházelo v zimu. Zrovna, když jsem začínala prochládat, přijel můj muž. "Proboha, proč tu trčíš v této zimě?" houkl na mě užasle. Otevřela jsem okénko a vysvětlila, že Lucky zešílel a já asi zůstanu na zbytek života uvězněná v autě. "Tak se podíváme, co toho obříka tak rozhodilo."

Teď, když se dostavil i pán domu, Lucky dovolil, abych taky vystoupila a zamířila s nimi k domu. Když jsme se s rozsvícenou baterkou přiblížili ke schodům, pes se vrhl dopředu a předvedl nám dokonalou imitaci žirafy. A pak jsem to zaslechla, přesněji, vycítila bzučivý zvuk zpod hromady listí.

To mohlo znamenat jen jedinou věc, a sice přítomnost chřestýše. Z neznámého důvodu zůstal had stočený na místě až do chvíle, než dorazil šerif se svými zástupci a s brokovnicemi. Když jsme hromadu listí rozhrnuli hráběmi, zjistili jsme, že ten chřestýš je tak obrovský, že člověk by ho nedokázal obejmout ani prsty dvou rukou. A současně jsme pochopili, proč zůstal tak dlouho na jednom místě a neprchal. Kolem se všemi směry hemžila asi desítka háďat. Šerifovi zástupci, vyzbrojení hráběmi a lopatami, shrábli háďata do vysokého kontejneru, zatímco mohutný pes běhal sem a tam, štěkal, tančil na místě a "pomáhal".

Jakmile jsme háďata i velkého hada bezpečně pochytali a pes se uklidnil, vyčerpaný šerif přiznal, že tady v horách působí mnoho let, ale ještě nikdy neviděl "takového macka". A potom se obrátil ke mně: "Paní, měla jste pořádný štěstí, že jste do hnízda těch malých ďáblíků a jejich mámy v té tmě nešlápla. Ten váš velký hafan vám dnes večer zachránil život. Dlužíte mu pořádně velký biftek."

Všichni jsme se podívali na Lucka, který se mezitím začal chovat zase úplně normálně, byl to zase přítulný a velmi kamarádský obr s maličko přihlouplým výrazem, který vrtěl ocasem na všechny strany, členy i nečleny své smečky. Na první pohled na hrdinu nevypadal, nicméně hrdina to byl.

Šerif pak složil Luckymu tu největší poklonu, jaké se venkovský pes kdy může dožít: "Namouduši, paní, máte moc šikovného a chytrého psa!" S tím se nedalo nic než nesouhlasit.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 02/2012.