Zaujal mě příběh mé klientky, která měla před osmi lety autonehodu, jejímž následkem byla těžká poranění a malá naděje na přežití. Přesto se dostala z nejhoršího a díky své píli a velké péči rodičů udělala značné pokroky. Myslím si, že její příběh může posloužit jako možná naděje pro ostatní, kteří prožívají podobné těžké chvíle a pro nás ostatní, abychom si vážili zdraví, které máme.

Šestnáctiletá Veronika seděla na zadní sedačce v autě a při nárazu přepadla a uhodila se do hlavy. Náraz byl velký, způsobil poranění mozku a celá pravá část těla byla spastická a značně poškozená. Veronika byla deset měsíců v komatu a lékaři jí nedávali naději na probuzení. Předpokládali, že pokud by se probrala, byla by ve stavu jako dvouleté dítě, k tomu na hadičkách a přístrojích.

Celou dobu, co byla Veronika v bezvědomí, za ní denně jezdila maminka do nemocnice a komunikovala s ní. Zpívala jí a povídala, aby ji vnímala alespoň podvědomě. Chodila i na kineziologii, kde probíhala pravidelná odblokování a cvičení. Maminka pravidelně a poctivě mentálně působila na svoji dceru za pomoci terapeutky. Potom jí v nemocnici pouštěla nahrané pozitivní afirmace k uzdravení. Po deseti měsících se Veronika probrala, bylo to na sv. Valentýna. Maminka ji do úst vložila kousek čokolády a Veronika ho rozžvýkala, z čehož byli všichni překvapeni. Pomalu začínala komunikovat, zpočátku pomocí pohybů až později přes psaní. Postupně začínala i jíst, a tak mohla odejít domů. Při odchodu vážila pouhých třicet kilo, byla spastická po celém těle, ruce přitisknuté na hrudník, nohy nemohla dát k sobě, nemluvila a v té době komunikovala jen pomocí očí. Lékaři rodičům nabídli ústavní péči, ale ti ji odmítli a rozhodli se pro péči domácí a pro rehabilitaci. Tak se Veronika dostala do Kladrub, kde se naučila sedět a pohybovat rukama. Nohy ale stále zůstávaly od sebe i přesto, že se svazovaly k sobě, a tak vozík musel být bez postranic. Veronika prošla řadou rehabilitačních zařízení, ale ke zlepšení docházelo jen velmi pomalu a naději na věší posun lékaři nedávali. Maminka Veroniky je čtenářkou časopisu Phoenix, kde ji zaujal článek pana Bělova, který se zabývá fyzioterapií a léčitelstvím. Převážně pracuje s dětmi, ale Veroniky se ujal a pracoval s ní individuálně. Díky jeho péči a velké snaze Veroniky i jejích rodičů, docházelo ke stále většímu zlepšení, až se po třech letech Veronika postavila opět na vlastní nohy. Sice jen na chvíli, ale byl to skutečně velký úspěch. V té době jsem už Veroniku i její rodiče znala osobně, neboť si její maminka našla ve Phoenixu i můj článek o metodě EFT a přijeli na terapii. Veronika je mojí klientkou už dva roky, pracujeme společně na pohybovém zlepšení a hlavně na psychice, která je pro ni velmi důležitá. Snažím se, aby vnímala své úspěchy a motivuji ji k dalším "krůčkům" nejen jejích nohou, ale i v celkové pohyblivosti. Velký posun vidím i v komunikaci. Když jsme s terapiemi začínaly, někdy jsem Veronice těžko rozuměla a musela jsem postup terapie pozměnit a přizpůsobit jejím možnostem. Dnes nemá Veronika v terapii žádné úlevy, komunikuje zcela plynule a bez problémů. Pokaždé, když se vidíme, jsou znát další a další pokroky. Je vidět, že když člověk chce a má okolo sebe lidi, kteří ho podpoří, jde i zdánlivě nemožné. Mám z Veroniky a jejích úspěchů velkou radost.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 02/2012.