Ještě po své smrti Václav Havel zvyšuje míru svých zásluh o blaho občanů České republiky. Kromě podpisu v politice, bohatého myšlenkového odkazu a svého dramatického díla nám zanechává další, ne příliš známý a zatím zcela nevyužitý, odkaz: svůj zdravotní stav a jeho vývoj. Pokud tento odkaz nenecháme pohřbít s tělesnou schránkou našeho exprezidenta a pokusíme se ho analyzovat, vznikne šance na velkou změnu v péči o zdraví jako posmrtný dar Václava Havla jeho spoluobčanům.

O zdraví Václava Havla pečovaly po sametové revoluci týmy našich špičkových odborníků, doplněné v případě potřeby zahraničními experty. Přes tuto péči nepůsobil Václav Havel v průběhu posledního roku svého života v záběrech televizních kamer dojmem člověka, o jehož zdraví je postaráno opravdu špičkovým způsobem. Naopak televizní dokumentace jeho nedávného setkání s Dalajlamou vyvolávala smutek z náznaku jejich loučení a také obavu, zda se v péči o zdraví této významné osobnosti něco nezanedbalo.

Tuto obavu je třeba potvrdit, nebo vyvrátit a nelze ji ponechat na pospas autorům konspiračních teorií. Lékařská věda ve druhé polovině 20. století hodně pokročila a zdá se, že ne vše, co vyprodukovala, převzalo naše zdravotnictví se snahou zvýšit kvalitu a zlepšit výsledky své práce.

Podívejme se na péči o zdraví pana exprezidenta z jiného úhlu pohledu

To nejpreciznější, k čemu se lékařský výzkum ve výsledcích zkoumání funkcí lidského těla dopracoval, jsou popisy biochemických procesů dovedené až na molekulární úroveň. Tyto poznatky nám objasňují nejen podstatu života, ale i mechanizmy vzniku některých chorob. Je nesmírně důležité, že ukazují přímo na příčiny, které tyto chorobné mechanizmy spouštějí.

Tento medicínský pokrok nám nejen dovoluje, ale přímo nutí se nekompromisně ptát, kde zvolené léčení zasahuje, to znamená, zda zasahuje přímo příčinu nemoci? Tím nastupuje zcela nová možnost klást lékařům otázku, neexistuje-li mimo zvolený léčebný postup ještě nepostižená příčina, která vyvolala zdravotní poruchu, na kterou se léčení soustřeďuje? Tento přístup umožňuje nacházet nejčastější chybu v práci našeho zdravotnictví, které místo příčiny léčí většinou pouze příznaky nemoci.

Pro pacienta není pouhé léčení příznaků nemoci příznivé proto, že použité léky mu sice uleví, ale tím, že nepostihují příčinu nemoci, ho nevedou k vyléčení. Podstatou pokroku v nahlížení na nemoci je chápání rozdílu mezi příčinou vzniku nemoci a mechanizmy, které ji dále rozvíjejí. Nalezení příčiny, která spouští patologické mechanizmy přeměny zdraví v nemoc a přísně vymezuje rozdíly v léčení, má tak zásadní význam, že by si zasloužilo Nobelovu cenu. Společnost dostává možnost hodnotit kvalitu práce lékařů rozlišováním mezi kauzálním léčením (postižení příčiny nemoci) a symptomatickým léčením (léčení příznaků nemoci).

Využili lékaři všechny poznatky medicíny?

Nuže, vraťme se po tomto uvedení do zkoumané problematiky ke zdravotnímu stavu exprezidenta Václava Havla a k jeho vývoji. Nemá jít o dání průchodu lidské zvědavosti a zkoumání intimit, které patří pod lékařské tajemství! Toto zkoumání má dát pouze odpověď na otázku, zda ke zvoleným léčebným postupům, které měly překonat poruchy zdraví pana Václava Havla, využili ošetřující lékaři všechny poznatky lékařské vědy, včetně těch, které umožňují odstranit příčinu vzniku a přetrvávání nemoci?

Tento zvolený úhel pohledu vede u jednotlivých onemocnění pana exprezidenta k těmto otázkám:

1. U operované střevní divertikulitidy (zánětlivé onemocnění střev): Znamenala operace odstranění příčiny nemoci, nebo odstranila jen viditelné zdravotní problémy, které ohrožovaly život pacienta? V daném případě bohužel platí, že vlastní příčinu vzniku nemoci ponechaly operace a následné léčení bez povšimnutí přesto, že ji medicínský výzkum již dříve popsal!

2. U operovaného nádoru plic: Je mimo jakoukoli pochybnost, že na vzniku tohoto onemocnění se podílelo silné kouření a při zevrubném zkoumání by biochemik jistě našel další rizikové faktory, které medicína započítává mezi příčiny vzniku těchto onemocnění. Ale to není úplné obecné vyhodnocení příčin vzniku této nemoci. Medicínský výzkum popsal biochemické změny v našich tělesných buňkách, ke kterým dochází v důsledku hlubokého chronického deficitu skupiny vitamínů a jejichž konečným důsledkem ve vztahu k nádorům je zesílení sklonu normálních buněk zvrhnout se v nádorově rostoucí buňky. Přetrvávání tohoto stavu, bez specifického zásahu k jeho odstranění, je po vyléčení z rakoviny příčinou opakovaného vzniku tohoto onemocnění a nezáleží na tom, zda vznikne ve stejném, nebo v jiném orgánu. Je známo, že tyto biochemické změny neznamenají rizikový faktor, ale vlastní příčinu jeho vzniku. Pokud se tuto příčinu podaří odstranit, pak kouření samo a ani ve spojení s ostatními známými rizikovými faktory, většinou nestačí k iniciaci nádorového onemocnění.

3. Opakované záněty v dýchacích cestách: Mohly vznikat díky hluboké dlouhodobé poruše imunity. Dispozici k zánětu zvyšovaly u Václava Havla deformity dýchacích cest po operaci plicního nádoru. Tím více proto bylo třeba tuto dispozici léčebně kompenzovat maximálním možným posilováním imunity. V této souvislosti je třeba se u léčení zánětu dýchacích cest a plic znovu ptát, stejně jako v prvním a druhém případě, zda léčení Václava Havla postihovalo jen nemocné plíce a dýchací cesty, nebo i příčinu, která oslabila imunitu a vznik zánětu umožnila, nebo vyprovokovala?

Lékaře příčina onemocnění nezajímala

U každého ze zmíněných tří onemocnění exprezidenta Havla existují procesy, které vedly k jejich vzniku a u nichž jsou známé příčiny jejich spuštění. Ty ale zůstaly mimo rozvahu ošetřujících lékařů, kteří je nezahrnuli do léčebného plánu. Důsledky mohli pozorovat všichni posluchači ČT1 a asi i dalších televizí. Takové zhoršení zdraví posuzuje medicínské právo v případě podané žaloby jako zanedbání péče, u kterého není polehčující okolností, že lékař nevěděl. Podle právního výkladu platí, že vědět mohl! Každý lékař totiž měl a má možnost se seznámit s popisy biochemických dějů, které lékařská věda poskytla a které ošetřujícím lékařům umožňovaly vytvořit si u každého popsaného onemocnění přesný obraz příčiny jeho vzniku. Jiná věc potom je velké překvapení lékařů, kteří porovnají mezi sebou tři nalezené příčiny tří různých nemocí.

Při takovém srovnávání totiž zjistí, že nejde o tři různé příčiny, ale o jednu jedinou společnou biochemickou příčinu vzniku tří tak odlišných civilizačních onemocnění. Ujistí-li se, že tomu skutečně tak je nahlédnutím do publikací světové lékařské literatury za posledních cca 40 let, podiví se, jak neuvěřitelně jednoduchý problém k řešení představuje vznik civilizačních chorob. Tato jednoduchost je přenosná jak na jejich kauzální léčení, tak i na jejich prevenci.

A nyní se ještě jednou podívejme, zda vyšetřování a léčení Václava Havla bylo namířeno k určení podílu právě zmíněné společné příčiny vzniku jeho zdravotních potíží a k jejímu odstranění. Na první pohled televizní kamery je jasné, že nebylo. Záběry televizních kamer zcela jasně ukázaly čtvrté civilizační onemocnění, které Václava Havla postihlo: předčasné a zrychlené stárnutí.

Tato patologie je u některých lidí jediným viditelným důsledkem neléčené metabolické poruchy, která se projevuje v jednom typu biochemických procesů ve všech tělesných buňkách současně. U Václava Havla jde tedy o čtvrtý projev důsledků jedné a té samé příčiny, která spočívá v porušené souhře biochemických procesů v buňkách. Projevem této poruchy je známé stoupání hladiny aminokyseliny – homocysteinu a projevy jeho toxicity. K výčtu obvyklých projevů toxicity u V. H. chybí pouze poškození mentálních funkcí, které u V. H. naštěstí nenastalo. Pokud lékaři, kteří V. H. léčili, nesouhlasí s těmito závěry, nechť se ozvou a vstoupí do přímé diskuse k právě otevíranému tématu: "Byl Václav Havel léčen kauzálně, nebo převážně jen symptomaticky?" Tato otázka je zároveň dotazem, zda byl léčen dostatečně účinně? Tato otázka předchází spekulativní otázce: zda při skutečně kauzálním léčení by se mezi námi dnes nepohyboval jako křepký senior, svižně a bez hůlky? Tato otázka přestane být spekulativní v případě příznivého výsledku léčení pacientky, u které měl vývoj zdravotního stavu mnoho podobného s vývojem zdravotního stavu pana exprezidenta. Postupem fyzického chřadnutí bez mentální poruchy a jeho stupněm jsou si oba případy velmi podobné.

Naše zdraví a zájmy farmaceutických firem nelze nikdy sladit!

Tuto kritiku práce lékařů, nejen těch, kteří V. H. ošetřovali, si mohu dovolit napsat, protože jsem měl příležitost dosti podrobně se seznámit s mechanizmy, jejichž neznalost tu lékařům vyčítám. Musím ji napsat i proto, že Václav Havel byl nějakou dobu můj spolužák na gymnáziu v Poděbradech a také proto, že ho považuji za hlavní osobnost sametové revoluce, která se velmi pozitivně pokoušela usměrňovat vývoj naší společnosti.

Tuto kritiku musím napsat i kvůli morálnímu apelu, který po Václavu Havlovi zůstává. Význam jeho výroku: "Pravda a láska musejí zvítězit ….", není jen v samotném obsahu každého z těchto slov pro oblast sociálních vztahů a politiky. Síla Havlova morálního apelu, která se odvíjí od tohoto textu, směřuje do zdravotnictví jako volání po změně morálky celého zdravotnictví a všech, kteří jeho morální úroveň mohou kladně ovlivnit.

Ve zdravotnictví je příliš často patrné, že honba za ziskem dostala přednost před hledáním způsobu, jak nejlépe pomoci nemocným. Tento morální škraloup zdravotnictví má více projevů, ale nejzřetelněji vystoupí upozorněním na fakt, že medicínský výzkum dospěl až k objevení příčiny vzniku civilizačních chorob, ale naše zdravotnictví ho nepřevzalo k využití ve své praxi.

To, že ani nejvýznamnější poznatky z tohoto objevu nejsou uvedeny v lékařských učebnicích a že kabinet ministra Hegera odmítá připustit, aby pan ministr jednal o podnětu vyřešit tento problém, nelze vysvětlit jinak, než jako nedostatek dobrého vztahu kabinetu ministra k lidem a zejména k pacientům. Počínají si jako by dávali přednost podpoře zájmu výrobců léků před zlepšováním zdraví obyvatelstva. Berme to jako jejich distancování se od první části Havlova odkazu k pravdě, která má zvítězit.

Každý podnikatel usiluje o co nejvyšší zisk a je logické, že farmaceutické firmy k jeho dosažení využívají všechny prostředky, které mají k dispozici. S touto logikou souvisí, že farmaceutický průmysl potřebuje mít v populaci co nejvíce nemocných, kteří jsou zárukou odbytu vyrobených léků. Na druhou stranu této logické mince patří uvědomění si, že farmaceutické firmy nemohou potřebovat zdravé lidi, protože ti jim nevytvoří zisk. Taková je logicky podnikatelská morálka výrobců léků. Na první pohled je patrné, že pacientský a občanský zájem těšit se dobrému zdraví nelze sladit se zájmem farmaceutického průmyslu mít co nejvíce nemocných. Tyto dva zájmy jsou tak protichůdné, že si mezi nimi lze představit barikádu. Na které její straně máme hledat lékaře? Záleží jen na nich, co si zvolí: Přidají se k těm, kteří si osobují právo chtít, aby kvůli jejich zisku onemocněli a také umírali lidé? Nebo v nich zvítězí Hippokrates a jeho přísaha pomáhat bližním za všech okolností?

Bylo by krásné a veřejnost by jistě uvítala s jásotem, kdyby se lékaři přiklonili k odkazu V.H. ctít pravdu a lásku také ve zdravotnictví. Pokud by se k němu lékaři přiklonili, získali by občané obrovský dar lepšího zdraví. Pan exprezident Havel by potom jistě dodatečně odpustil svým ošetřujícím lékařům, že při jeho léčení neuplatnili všechny vědecké výdobytky, které pro zlepšování zdraví medicína připravila.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 02/2012.