Je známým faktem, že rozvoj moderních technologií s sebou – kromě jiného – nese také nebezpečí závislosti na věcech, které člověk vytvořil. Proto jsme dnes stále častěji svědky smutného paradoxu, kdy se lidé stávají otroky svých vlastních vynálezů. Ty měly původně sloužit k tomu, aby náš život učinily snadnějším a příjemnějším, ale postupem času se naše role vzájemně vyměnily. Nejsme to my, kdo bezpečně a suverénně vládne důmyslnými přístroji. Naopak, zdá se, že ony ovládly nás, a to velmi rafinovaně – vstříc náruči novodobého otroctví kráčíme zcela dobrovolně…

Nomofóbie – strach z nedostupnosti mobilu

Sňatek, změna zaměstnání či obávaná návštěva u zubaře – to byly donedávna uznávané příčiny velkého stresu. Jak to ale vypadá, nyní se jim začíná vyrovnávat nový, zcela specifický druh strachu, kterým trpí člověk 21. století – strach ze ztráty kontaktu prostřednictvím mobilního telefonu. Také jste si zvykli nosit u sebe mobilní telefon? Mít ho stále při ruce a co chvíli mluvit, nebo aspoň odesílat textové zprávy?

A pokud jej čirou náhodou necháte ráno ležet v kuchyni na stole, cítíte během dne napětí a nervozitu? Vždyť přece můžete prošvihnout něco velmi důležitého, budete nuceni zůstat déle v práci, ujede vám autobus, nebo si, nedej bože, přivodíte nějaký úraz. Jak o tom zpravíte své nejbližší? Co se pak stane? Pokud vás často deptají podobné pocity, patříte zřejmě mezi miliony lidí, kteří trpí tzv. nomofóbií (ze zkráceného spojení "no mobile phobia"). Ti jsou natolik závislí na svých mobilních telefonech, že pro ně představa ztráty sítě, vybití baterie či jednoduše zapomenutí mobilu znamená okamžité zvýšení hladiny stresu. Vyplývá to z výsledků britské studie, o níž informovala agentura AFP. Průzkumu, který byl prováděn v listopadu loňského roku prostřednictvím internetu, se zúčastnilo dva tisíce osob.

Závislý je každý druhý

Z průzkumů a dotazování uživatelů mobilních telefonů vyplývá, že strachem ze ztráty mobilního kontaktu trpí více než 13 milionů Britů. Jako hlavní důvod, proč jsou tito jedinci nerozlučně spojeni s mobilem, uvádějí potřebu zůstat v kontaktu s přáteli či rodinou. Každý druhý dotázaný potvrdil, že kvůli tomu mobil nikdy nevypíná. Každý desátý nevypíná mobil z pracovních důvodů a každý devátý přiznal, že když ho vypne, je velmi nervózní.

Odborníci odhadují, že nomofóbie může postihovat až 53 % uživatelů mobilních telefonů. V průzkumu 58 % mužů a 43 % žen uvádělo, že cítí stres a úzkost, pokud se jim vybije baterie či dojde kredit, když ztratí telefon nebo se dostanou mimo dosah sítě. Celých 90 % účastníků ankety připustilo, že podobné pocity zažívají, jestliže nepoužijí svůj mobil alespoň jednou za hodinu. Nespokojenost pociťuje 80 % respondentů také v případě, je-li mobilní síť delší dobu nedosažitelná, a 84 % lidí potřebuje mít svůj telefon neustále na dohled. Ztrátu mobilu pak považuje 60 % dotázaných osob za větší tragédii než ztrátu peněženky či klíčů od bytu.

Můj miláček mobil…

"Lidé začínají považovat svůj mobilní telefon za lidskou bytost, protože pro ně symbolizuje kontakt, přátelství a pozornost," konstatuje doktor David Nott, který se na klinice v jihoanglickém Southamptonu specializuje na sledování osob závislých na návykových látkách. To není tak nadnesené tvrzení, jak se může na první pohled zdát. Spousta lidí svému mobilnímu "mazlíčkovi" věnuje nebývalou péči. Stahují si oblíbené polyfonní melodie, shánějí originální tapety na displej, zdobí svůj mobil třpytivými kamínky, šetrně ho přenášejí v sametových pouzdrech a někteří s ním dokonce i spí; znám pár jedinců, kteří si svůj telefon v noci něžně ukládají pod polštář… Odborníci radí těm, kdo jsou na svém mobilu závislí, aby neustále udržovali svůj kredit v bezpečné výši, stále s sebou nosili nabíječku, dali přátelům a příbuzným alternativní kontaktní číslo a nosili s sebou předplacenou telefonní kartu, aby si mohli zavolat, pokud by se jejich mobil rozbil, ztratil nebo jim byl ukraden. A opatrně k tomu dodávají, že by se všichni závislí mohli zkusit osvobodit tím, že tu a tam svůj mobil jednoduše vypnou.

Nenápadní vrazi

Tato poslední rada je více než na místě. Zvláště uvážímeli, že kromě nepříjemností, jež s sebou každá závislost obecně přináší, je intenzivní používání mobilního telefonu pomalou a jistou sebevraždou. Každý den se doslova topíme v moři elektromagnetického záření produkovaného elektrickými spotřebiči, elektrickým vedením, elektrickou instalací v budovách a spoustou dalších technologií, které jsou součástí moderního způsobu života. Od myčky na nádobí přes mikrovlnku v kuchyni a radiobudík vedle postele až po mobilní telefon přidržovaný u ucha – často až několik hodin denně – ozařování přibývá, takže se stává reálnou hrozbou pro naše zdraví.

O zhoubných účincích mobilního telefonu na lidský organizmus jsme již ve Phoenixu dříve podrobně informovali. Závěrem tedy jen pár údajů pro osvěžení paměti: pouhých deset minut může stačit mobilnímu telefonu k tomu, aby v našem mozku vyvolal změny spojené s rozvojem rakovinotvorných procesů. Jak vědci zjistili, už slabá radiace z přístroje interferuje s dělením mozkových buněk, což podněcuje vznik tumorů. Ačkoli badatelé nepřinesli zatím dostatek přímých důkazů, nejnovější zjištění jejich předpoklad potvrzují.

Sejdeme se v jiném světě

Další z novodobých závislostí získává již téměř folklórní charakter díky své nesmírné oblibě a širokému spektru těch, kdo jí propadli. Známe to asi všichni. Dospívající potomek najde pod stromečkem počítačovou online hru. Je nadšený a okamžitě se ponoří do hlubin virtuálního světa. Zdánlivě běžná rodinná situace.

Závislost na hraní počítačových her po internetu však některé evropské země pokládají za šířící se nemoc, kterou zatím neumí úspěšně léčit. Podle německo-britské studie z roku 2007 přes 10 % lidí hrajících pravidelně počítačové hry jeví známky závislosti. Výrazným fenoménem dneška jsou hromadné online hry (MMOG), které umožňují hrát na počítači nikoli o samotě, ale společně s desítkami, stovkami i tisíci dalších zájemců připojených přes internet. Hráči mohou vcházet vzájemně do kontaktu a sdílejí jeden virtuální prostor, kter ý se nikdy nevypíná.

Život on-line

Nadměrně jim holdují především lidé v Asii. Ale i ve Francii a Německu je podle odborníků mezi milovníky počítačových her jedno až dvě procenta těch, kteří se k online hrám připojují chorobně často. Podle odhadů tráví notoričtí hráči ve vir tuálním světě 35 až 40 hodin týdně. Ve Francii skoro 60 % hráčů přiznává, že už nejméně jednou hráli deset hodin bez přestávky.

To je ještě poměrně málo ve srovnání s osmadvacetiletým jihokorejským patologickým hráčem, který v roce 2005 zemřel na následky toho, že byl připojen k online hře nepřetržitě po dobu padesáti hodin. Odborníci se však domnívají, že kritériem chorobného online hráčství není počet hodin strávených na internetu, ale spíše ztráta sociálních vztahů ve skutečném světě. "Na rozdíl od drogových závislostí je závislost na počítačových online hrách ve společnosti považována spíše za charakterový nedostatek než za nemoc," říká Jakob Hein, vedoucí centra závislostí v Berlíně. Je však stejně nebezpečná pro rodinné vztahy jako závislosti "klasické". Hein by proto chtěl, aby ji preventivní programy neopomíjely jako dosud.

PC místo marihuany

V Německu zdravotní pojišťovny takovou diagnózu neznají a centra, kde se věnují léčení této závislosti, by bylo možné spočítat na prstech jedné ruky. Jakob Hein se ve své ordinaci často setkává s rodiči, kteří podle svých slov raději vidí své dítě hrát počítačové hry, než kdyby kouřilo marihuanu. "Většina specialistů se domnívá, že je načase začít brát kyberzávislost vážně," poznamenává Jean-Luc Vénisse, ředitel oddělení adiktologie z nemocnice ve francouzském městě Nantes. Největší riziko vzniku nutkavé potřeby hrát podle něj nevyvolávají akční ani strategické hry, nýbrž již zmíněné MMORPG – masové internetové hry "na hrdiny", kde se zúčastnění vžívají do různých rolí. Ty se totiž vyvíjejí, i když účastník není právě připojen. Ten pak trpí pocitem, že o něco přichází, nebo že ho ostatní "postavy" fiktivního světa vylučují ze svého středu. Za online hru nejčastěji vyvolávající závislost je považován World of Warcraft (Svět válečnictví), který má po celém světě předplaceno 9,3 milionu lidí.

Hurá na síť!

Většina školáků den co den spěchá ze školy domů, aby v předsíni odhodili tašku a ještě oblečení rychle zapnuli počítač. Nedávno jsem se na toto téma bavila se synem jedné své kamarádky – velmi inteligentním sedmnáctiletým gymnazistou. "Onlajnovky" hraje denně několik hodin, a to ihned po příchodu ze školy. Ke svým studijním povinnostem se pak dostává až pozdě večer. "Když přiběhnu domů, ze všeho nejdřív se musím připojit na síť. Každé zdržení mě hrozně vystresuje. Ztrácím pak tempo vůči ostatním, a to je konec," popsal své pocity chlapec, který si i navzdory každodenním megadávkám internetové zábavy stále ještě drží slušný prospěch. Alespoň prozatím. Hraje teprve druhým rokem. U chronických hráčů lze však pozorovat efekt zcela opačný.

Dospívající, kteří masovým internetovým simulátorům propadli, bývají velmi roztěkaní a nesoustředění, což vede k rychlému zhoršení školního prospěchu. Velmi často jde také o jedince trpící nedostatkem sebevědomí, anebo o ty, kteří se ve skutečném světě potýkají s určitým chaosem. V paralelní realitě se jim líbí proto, že zde nacházejí prostředí s pevnými pravidly, systémem odměn a trestů, což jim v běžném životě chybí.

Kliká celá rodina

Nový fenomén podle Laurenta Baupa z francouzské organizace Fórum internetových práv překvapivě nezasahuje pouze adolescenty, ale i rodiče a starší lidi. Někdy si dospělí po příchodu z práce počínají stejně jako jejich děti: sotva za sebou zaklapnou dveře, pospíchají k počítači – dychtiví a nedočkaví proklikat se co nejrychleji do vysněného virtuálního ráje. Občas se tak na síti sejde celá rodina – vymýšlí nové strategie, poráží vesmírné příšery, obchoduje na burze s virtuálními nemovitostmi. Všichni mají na sebe najednou dost času a báječně si spolu rozumí – téměř dokonalá rodinná pohoda. Škoda, že jen on-line. Že v těchto úžasných hrách přece jen "něco nehraje", si často uvědomíme bohužel až ve chvíli, kdy se hráčská vášeň zvrhne v opravdovou nemoc. Teprve tehdy začínáme hledat pomoc. Ironií je, že rodiče zoufající si nad svými "kyberzávislými" ratolestmi hledají radu a podporu nejčastěji zase právě na internetu…

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 02/2012.