Když v roce 1882 sestoupil postilión – česky klasický vozka – ve švýcarském městečku Airolo ze svého kozlíku, skončila na určitý čas éra transalpského dopravního a poštovního spojení. Byla sice obnovena v roce 1909, ale neměla dlouhého trvání. Po projetí prvního automobilu s výkonem asi osmi koňských sil, tedy výkon motocyklu z padesátých let minulého století, byla vysokohorská koněspřežná doprava odsouzena ke spánku Šípkové Růženky.

Celková vzdálenost trasy je necelých 25 a půl kilometru. Vlaku to dnes skrz Gotthardský tunel trvá jen 17 minut. O tom si mohla koňská spřežení jen nechat zdát. Dřívější doba nebyla tak uspěchaná, jako je ta dnešní. Dostavník to zvládal za 5 hodin čistého času.

Dostavníkům je už 400 let

Dostavníková historie začala však mnohem dříve. První anglický dostavník vyjel v roce 1610, francouzský v roce 1664 a německý 1682. Poslední anglický dostavník zakončil svoji jízdu v roce 1905. Slavnou učinili dostavníkovou éru William Fargo a Henry Wells poté, co v roce 1852 založili v Kalifornii Wells Fargo Company, a historie dostavníku byla spojena s historií Divokého západu.

Před několika lety byla dostavníková doprava ve Švýcarsku probuzena k životu skupinou nadšenců. Díky nim, se dnes nechá na vlastní kůži ze švýcarského Andermattu do Airolo, a v téměř originálně napodobeném dostavníku, prožít dobrodružství z předminulého století.

Nestačí být jen ve správnou dobu na správném místě, ale obvykle je rozumné objednat si parádní jízdu včas. Zájem o atrakci tohoto druhu je velký. A navíc, dostavníková doprava není provozována po celý rok.

Jako z jiného světa

Cestující, kteří se sejdou na neobvyklou jízdu, působí jako z jiného světa. Někteří vzali časy dávno minulé doslova. Jejich oděvy jsou tak trochu mimo 21. století. Ovšem právě o to u nostalgické jízdy jde.

Postilión přistaví elegantním obloukem dostavník před cestujícími. Zatroubí historický signál a pánové už pomáhají dámám na sedadla kočáru. Snad mohu podle vžitého výrazu z Divokého západu nadále používat slova dostavník. Po ceremonii v Andermattu vyrazí dostavník do Hospentalu, kde začíná vlastní horská cesta.

S doslova pěti koňskými silami vystoupá vozka s cestujícími na vrchol Gotthardského průsmyku do nadmořské výšky 2061 metrů. Těch pět koňských sil je v tomto případě třeba brát doslova. Vpředu jsou tři a blíže k postiliónovi dva koně. Na šťastnou cestu pasažérům mávají chodci i turisté, jako by to byly hlavy pomazané. Je to stejný obraz, jaký bylo vidět před více než sto padesáti lety.

Osvěžení a oves

Než se cestující stačí seznámit, už je tu první "zastávka", s lehčím osvěžením pro pasažéry a pro koně je samozřejmě připraven oves. Na odpočívacích stanicích platí jedno železné pravidlo. Turisté si přesednou mezi kozlíkem, středním kupé, kabinou a zadními sedadly. Tak se postupně vystřídají a žádný z nich nepřijde o dobré vyhlídkové sedadlo. Pak už příroda nabízí pohledy na vysokohorské velikány. Turistům dokonale vyhládlo a vhod jim přijde opulentní oběd. Sestává z několika chodů a dobrého pití. Koně se opět spokojí s vodou a ovsem.

Pro kulturní zážitek po obědě je do programu zařazena návštěva Gotthardského muzea. Tam se cestující vrátí o několik století zpět do historie.

Postilión zatroubí a především pánové obdivují jeho řidičské umění při četných stoupáních, klesáních i úzkých serpentinách, někde dlážděných kočičími hlavami.

Co se týče dopravního prostředku, není to originálně napodobený dostavník. Ten dnešní z 21. století má místo tehdejších špalkových brzd moderní kotoučové brzdy. Lépe se tak zvládá brždění při klesání, která dosahují až 100 promile. To znamená, že na sto metrech délky silnice, silnice klesne výškově o 10 metrů. Za 7 hodin, za 5 hodin netto jízdy, zastavuje dostavník před nádražím v Airolo. Personál a koně jsou přepraveny zpět moderními transportéry a cestující obvykle používají vlaku. Netrvá to dlouho. Do půl hodiny jsou zpět v Andermattu.

Když si pasažéři dají dobrý pozor, tak si všimnou, že dostavník je diskrétně doprovázen "technickým" dostavníkem. V něm jedou podkováři: Proč? Pro případ, že by bylo třeba spřežení překovat.

Dostavníková historie

Idea dostavníkové dopravy přes Gotthardský průsmyk byla odvážná myšlenka. V roce 1830 bylo v "provozu" obvykle denně v každém směru jedno spřežení. V roce 1837 začala fungovat doprava přes Vierwaldstättersee a zájem cestujících přes Gotthardský průsmyk vzrůstal.

Od roku 1842 začalo jezdit v každém směru pět koňských spřežení. V každém dostavníku bylo osm míst. Průsmyk byl dokonce udržován sjízdný i v zimě, ale místo dostavníku přišly ke slovu saně. O průjezdnost průsmyku se starala na každé straně celá stovka odklízečů sněhu. Přicházeli do práce "na zavolání". Od roku 1864 bylo pro nedočkavé obchodníky zavedeno dokonce noční spojení. Zpočátku počet cestujících rok od roku stoupal. V roce 1871 to bylo 42 tisíc a v roce 1875 už 72 tisíc cestujících. Pak to šlo už jen z kopce. V posledním roce 1882 to bylo necelých 50 tisíc.

Zahájení železniční dopravy skrz Gotthardský tunel dostavníkové spojení úplně zastavilo.

Pro úplnost je třeba dodat, že poslední originální dostavník lze spatřit v muzeu v Zürichu.

Sláva i tragédie

Z análů gotthardské dostavníkové dopravy vyplývá, že doprava neměla jen významné události, ale i nešťastné dny.

Za nejvýznamnější událost z historie spojení se považuje cesta ruské carevny Marie Alexandrovny včetně jejího doprovodu v říjnu 1856 do francouzského města Nice. Požadovala několik šesti spřežení a doprovodných koní. Carevna se dovedla odvděčit. Postilión dostal zlaté hodinky se zlatým řetězem.

Na konci listopadu 1862 přepadli loupežníci dostavník a cestující museli odevzdat peníze i hodinky. Když loupežnici chtěli lup prodat, byli chyceni. O rok později bylo na Monte Ceneri přepadeno noční dostavníkové spojení. Postilión byl zastřelen, cestující museli odevzdat peníze a šperky a hodinky. Jako malá náplast za celým případem bylo chycení šéfa bandy v Miláně.

Udeřila i příroda

V listopadu 1874 zasypala lavina kolonu saní sestávající se z 10 koní a 23 cestujících. Konduktér byl nalezen mrtev a ve sněhu zůstalo i 8 koní. Cestující měli štěstí. Vyvázli bez zranění.

Příjezd dostavníku se stal na mnohých místech událostí dne. Přilákal zvědavce do oken nebo na náměstí. Důvod byl prostý. Lákalo je dozvědět se novinky a ženy přišly obdivovat róby mondénních dam. Dostavník přinesl mnohým rodinám snadnější obživu v zimě. To si však uvědomily teprve až tehdy, když dostavník vytlačila železniční doprava.

Postilión a konduktér

Bylo to jedno z nejdůležitějších dopravních spojení přes evropské velehory. Hrdinou byl vlastně postilión. Byl "řidičem" dostavníku, který musel bezpečně dovést do cíle. Nemusel umět číst ani psát, ale musel znát signály na hornu, kterou ohlašoval příjezd a odjezd dostavníku. Před jízdou musel zkontrolovat okování koní a špalky brzd. Podávat i základní informace.

Služebně byl však podřízen konduktérovi. Ten byl odpovědný za celou cestu a bezpečnost pasažérů. Přijímal a vydával zásilky. V době zavedení telegrafu musel sledovat případná telegrafická sdělení. Při dopravě byl pro pasažéry jakýmsi ombudsmanem.

Posledním konduktérem byl Alois Zgragger. Dostalo se mu cti "nést" první poštu gotthardským tunelem. Slovo nést je na místě. Celý rok předtím, než byla zahájena železniční doprava skrz Gotthardský tunel, hned po jeho proražení, se tunel používal pro "pěší" dopravu pošty.

Pro zájemce

Dostavník je v provozu asi od poloviny června do začátku září. Finanční náklady na cestu jsou 680 švýcarských franků.

Děti do 12 let mají slevu 15 švýcarských franků. V některých měsících jsou slevy. Je třeba se včas informovat. Nejlépe na www.gotthardtpost.ch

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 03/2012.