Profesor Chopra se domnívá, že hlavním důvodem, proč naše tělo stárne, je entropie, jejíž trvalá tendence směřuje k tomu měnit uspořádané formy (jako třeba naše tělo) na neuspořádané. Protikladem rozkladné činnosti entropie je "inteligence", která "vdechuje život mrtvým molekulám a z chaosu vytváří opět krásné symetrie".

V boji proti entropii pracuje Chopra s pěti "fakty", jež nám mohou poskytnout náhled na svět a život "ve stavu sjednocení". V tomto stavu vědomí veškeré dění, ať je v tu chvíli vnímáme jako bolestné nebo obtížné, výsledně slouží jedinému, "jež je inteligentní, milující a uspořádané". Kdybychom to chtěli hodně zjednodušit, podobá se tento postoj přístupu některých starých, moudrých lidí, od nichž jsme slýchali, že "co Bůh činí, dobře činí" nebo "když je nouze nejvyšší, pomoc Boží nebližší". Chopra sám přiznává, že tento přístup nelze nikomu vnutit a že vědomí musí být na takovou "sjednocenou perspektivu" připravené. Nicméně doporučuje vzít za své zmíněných pět "uvědomění". To nás uvádí na stezku, která naši mysl vyvede z utrpení i stárnutí.

1. Jsem Duch – i když je naše fyzická existence spojena s časem a prostorem, naše vědomí tím omezeno není. Duch prožívá a zakouší hmotný svět prostřednictvím smyslového vnímání, ale i tehdy, když nic nevidím a neslyším, jsem stále sám sebou. Všechno dění je uspořádáváno inteligencí, která proniká vším, co existuje, a jejímž jsem aspektem. Můj hlas vnitřní pravdy říká: "Nesu vědomí nesmrtelnosti uprostřed smrtelnosti."

2. Tento okamžik je takový, jaký má být – tento moment, stejně jako všechny ostatní, je částí celku, který Chopra nazývá "věčné kontinuum", a součástí této části jsme imy. Každá buňka v našem těle odráží procesy, které se v něm odehrávají a odehrávaly. Stejně tak každý současný okamžik odráží i to, co se stalo vminulosti a přetváří to, co teprve přijde. Přesto však stín minulosti nemůže zničit "plnost" uskutečnitelnou jen v přítomnosti. Měli bychom nahlížet na přítomný okamžik jako čisté okno a přijmout radost a štěstí, které jím mohou procházet. Hlas vnitřní pravdy praví: "Mé touhy jsou součástí tohoto okamžiku a právě teď se mi dostává to, co potřebuji."

3. Nejistota patří k celkovému uspořádání věcí – na jedné úrovni našeho života existuje jistota, aby "byl pořádek", na jiné však panuje nejistota, jinak by nevznikalo nic nového. Nebojme se nejistoty. Chopra doporučuje uvědomit si, že "neznámé" je jen jiný výraz pro tvoření. Ve stavu jednoty pochopím moudrost nejistoty. Protiklady mohou a musí existovat pospolu. Tak jako "kvantové pole sjednocuje dva obrovské protiklady, entropii a vývoj, tak imy v sobě sjednocujeme různé protiklady". Hlas vnitřní pravdy praví: "Vítám vše neznámé, neboť mi to umožňuje poznat nové aspekty sebe sama."

4. Změna je živena neměnností – život je přirovnáván k tanci, v němž choreografem je naše vědomí. V tomto tanci máme svobodnou vůli, ale nemůžeme využít všechny možnosti, pokud nás svírá strach či obavy. Člověk žijící v jednotě přijímá bez vzpurnosti každou událost. Proplouvá-li hladce v tomto tanci života, pole se mu přizpůsobí, ať jsou jeho drobná rozhodnutí "taková či maková", protože "pole je stavem, v němž existují všechny možnosti". Hlas pravdy: "Učím se poznávat Absolutno tím, že si hraji zde, v relativním."

5. Entropie není nebezpečí, neboť je ovládána organizující mocí – i naše tělo je důkazem souběžné existence pořádku a chaosu. Věci se zdají chaotické jen z určité perspektivy, rozšířené vědomí však ví, že vše podléhá určitému jednotnému řízení. Jsme-li schopni poznat zrození vyrůstající ze zániku, hlas pravdy nám řekne: "Moje kroky vedoucí k úbytku i nabývání, tichu i vřavě, ke zrození i ke smrti vedou po cestě nesmrtelnosti."

Chopra pokládá tato slova za velmi užitečná, protože skrývají odpovědi na otázky, kdo jsme, a vypovídají o smyslu naší existence. Pokud nedokážeme přijmout za své odpovědi na tyto otázky, Chopra tento stav nazývá seberealizací, nezbavíme se napětí a nepohody, jaké jsou běžné při nahromadění stresu. Naproti tomu seberealizace je tím nejpřirozenějším prostředkem k zamezení stresu, který má za následek stárnutí.

Žít jen v přítomnosti

Mnoho věcí vedoucích ke stárnutí známe, ale nevíme, jak jim čelit. Tak třeba mnoho lidí trpí emocionálním hladem. Chopra zde varuje před návraty do minulosti. Jen ne stýskání jako: "Kdepak jsou ty časy, to už se nikdy nevrátí, ať dělám, co dělám" nebo "jak jsem tenkrát trpěl, není divu, že mne to poznamenalo na celý život" apod. Známý americký psychiatr David Viscott, který se také zabýval stárnutím, píše v jedné ze svých knih, že naším domovem je místo a čas, v němž se právě nacházíme, a důrazně radí žít v přítomnosti, neboť právě ona slouží k tomu, abychom konali a rostli.

Moudrost nejistoty

Naše tělo neví, co nastane příští vteřinu či hodinu, nezná svou budoucnost, ale disponuje flexibilitou, která je vlastní každé buňce a každému orgánu. Nejistota "mu jaksi nevadí". Každou minutu umírá 300 milionů buněk, které se už nikdy neoživí, ale tento proud smrti je asimilován do širšího proudu života, který udržuje naše tělo funkční. Jinak je tomu s myslí. Ta, na rozdíl od těla, nemá ráda nejistotu, obává se změn, ztrát a smrti. Máme snahu být pány situace a podržet si kontrolu nad vývojem událostí za každou cenu. Podle profesora Chopry není špatné usilovat o kontrolu, rozhodující je však jakým způsobem. Je dobré vědět, že vnější okolnosti nemohou ohrozit naši schopnost čelit nejrůznějším událostem. Musíme být přesvědčeni, že jsme ostatním světem dobře přijímáni a že máme schopnost i možnost dosáhnout vlastního cíle. K tomu je ovšem třeba, abychom byli k sobě poctiví, abychom znali hranice svých možností a dokázali vidět a připustit si své chyby. To vše patří k tzv. "zdravému" způsobu kontroly, zatímco nezdravý je křečovitý, násilný a manipulativní. Věnujme se spíše tomu prvnímu.

Každá situace v sobě skrývá poučení

Buďme skromní a vděční za to, co máme, aniž bychom pošilhávali po tom, čeho se nám (třeba zatím) nedostalo. Mějme rádi lidi a vnímejme, že oni mají rádi nás. Důvěřujme, že dosáhneme svých cílů, pokud nejsou přehnané, nebo dokonce zcela nesmyslné. Nepokoušejme se manipulovat druhé a prosazovat svou vůli za každou cenu. Říkáme-li, že každý má vmošně maršálskou hůl, rozhodně nesmíme touto holí mlátit kolem sebe hlava nehlava. Situaci na bitevním poli života je třeba vnímat s nadhledem a rozvinout rozumnou strategii. Jeden moudrý člověk pravil, že pokud se mu něco nedaří přes jeho nejlepší snahu, věří, že se má z takové situace něčemu naučit. Hodně mu při tom pomáhá, když pokorně připustí, že jeho přístup není možná práv ten nejlepší. Často pomůže nejvíce, když věci necháme volně plynout. "Je zvláštním požitkem ponechat životu, aby věci jednoduše proudily skrze nás a okolo nás."

Chceme-li se však vyvarovat destruktivních účinků stresu, je tu pro nás další návod, nač je třeba při každém konfliktu pamatovat.

1. Nepředpokládat a priori, že náš protivník nám chce uškodit.

2. Nedomnívat se, že mi můj soupeř šlape "na kuří oko" záměrně.

3. Zásadně odmítat být ve sporu "obětí". Oběť předpokládá "viníka", ale jak často se stává, že oba vidí viníka v tom druhém.

4. Zamysleme se, jak konflikt vznikl. Nepřispěli jsme k tomu vlastní tvrdohlavostí nebo přecitlivělostí či vztahovačností?

5. Použijme situaci jako příležitost ke kontrole vlastních pocitů. Co mne vyvádí z míry a proč? Pokud mne to něčemu naučilo, mohu být druhému jen vděčný, takže mu snáze odpustím.

Proto se v buddhismu za zkoušky děkuje. Když se snažíme o nezaujatý přístup, dostane se nám za odměnu záblesk skutečného vhledu. "S tímto zábleskem přichází i pochopení, protože při něm nahlížíme do samotné reality … Ty nejhodnotnější věci v životě – láska, soucit, odpuštění, inspirace – k nám musí přijít spontánně." My jim jen můžeme připravit cestu. Jeden přítel profesora Chopry tomu říká "vyvrtání díry do čtvrtého rozměru". Ten, kdo již cosi podobného zažil, ví, co znamená konstatování, že "vhled sebou nese velkou svobodu".

Místo klidu a svatosti

Hermann Hess píše v knize Siddharta, která zde již byla zmíněna: "Uvnitř ve vás existuje místo klidu a svatosti, do něhož se můžete v každém okamžiku uchýlit a být sebou samými." Takový mentální prostor nacházejí lidé při meditaci. Podle profesora Chopry se tam lze dostat i jinak, na příklad takto: Napište na papír tato slova: "Jsem dokonalý takový, jaký jsem. Všechno vmém životě se děje k mému dobru. Jsem milován a sám jsem láskou." Poté, co jste napsali tohle prohlášení, nerozebírejte ho, zavřete oči a zaznamenejte svou první reakci. Bude plna námitek, možná i hněvu. Zejména skeptikové, jejichž myšlení stojí na kritice a pochybnostech, vyhrknou možná "to je ale blbost". Rada pokračuje: Po malé chvíli napište ta slova znovu a opět si dopřejte chvíli ticha se spontánní reakcí. Opakujte celý proces dvanáctkrát. Budeteli mít dost trpělivosti a pokory, zjistíte, že váš počáteční odpor je menší, a že jste stále více schopni se s napsaným textem ztotožnit. Je to prý tím, že cvičení nám umožní sestoupit do hlubších vrstev našeho vědomí. U většiny lidí je zvykový odpor umístěn v mysli na povrchu, protože na této úrovni se odehrává většina "veřejných" reakcí. Jsme vycvičení k tomu, abychom bez velkých spekulací a rozmýšlení vzbuzovali dobrý dojem a příliš toho o sobě neprozradili. Hlouběji, kde jsou uloženy naše frustrace a skryté emoce, nacházejí se i zlobné reakce. Prohlášení "Jsem láska" může vzbudit i vlnu hněvu, protože třeba nedávno jste pocítili, podle vlastního mínění zcela oprávněně, zlost nebo vztek, prostě opak ztotožnění se samou láskou. A přece můžete vytrvalostí a pokorou proniknout k cítění lásky jako součásti samotné lidské podstaty. Nejde to automaticky a zaplacená cena není malá, ale výsledek stojí za to. Když oloupeme své slabosti, pochybnosti a úzkosti jako slupky cibule, vynoří se zprvu nesmělé prohlášení "Jsem láska" z hlubin podvědomí a jasně zazáří v našem vědomí.

Nejvhodnější čas: nyní

Podle profesora Chopry je jedním z prostředků, jak dosáhnout spokojenosti, život v přítomnosti. Naší snahou by nemělo být za každou cenu se vyhnout jakémukoli utrpení, to ostatně ani není možné, nýbrž svá trápení pochopit amožná i využít. Většina psychických bolestí vzniká prožíváním vazby na podobná trápení, jaká známe zminulosti. Podobně je třeba uvolnit emoce a především zbavit se jak obviňování druhých, tak i pocitů vlastní viny. Ne ovšem se jich zbavovat popíráním a zametáním pod koberec. Naopak, doporučuje se dát pocitu ublížení či křivdy zelenou, ale neponořovat se jednostranně do něj, nýbrž sledovat ho z postavení pozorovatele. Za vítěze lze pokládat toho, kdo "dokáže žít v přítomném stavu čistého, nedotknutelného vědomí, které je naším skutečným já".

Takové nahlížení situace z hlediska pozorovatele bychom měli cvičit co nejčastěji. Zdůrazňuje se, že toto cvičení zabraňuje stárnutí, protože se jím dostáváme do přítomnosti a "vědomí přítomného okamžiku nikdy nestárne". Kromě toho objev svobody, jehož se nám může podařit dosáhnout, je sám o sobě nadčasový. A tak nám zbývá než se pokusit o doporučovaný nácvik uvolnění v přítomnosti, v níž je nám slibován i záblesk Skutečnosti, kde se zdá realita našich dní vminulosti, přítomnosti i budoucnosti jako pouhá iluze.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 03/2012.