V podhůří Pyrenejí se na francouzském území v pohoří Corbiére nachází na poměrně malém území pětatřicet hradních zřícenin, nazývaných též katarské hrady. Romantická krajina, úchvatné panorama i upomínka dramatických událostí, jichž byly kdysi tyto pevnosti němým svědkem – to vše znovu ožívá před očima návštěvníků, kteří se rozhodnou vystoupit aspoň na pár okamžiků z dimenze přítomného času a nahlédnout do světa dávné minulosti. Tímto směrem vedlo také naše další putování – z tajemného Rennes-le-Chateau vstříc tajemným katarským hradům…

Toto území bylo již od počátku 10. století jablkem sváru mezi Aragonií a francouzskou královskou doménou a střídavě patřilo jedné i druhé straně. Četné války, jež zde probíhaly, přiměly místní obyvatele k opevňování strategických výšinných bodů, které dnes máme možnost obdivovat jako dochované hradní relikty. Tato fortifikační opatření se uplatnila nejen v době bojů o území mezi Francií a Španělskem, ale rovněž v období křížových výprav severofrancouzských feudálů proti albigenským (katarům). Při pohledu na úžasné hradní stavby, středověká města a vesničky, zasazené v překrásné přírodní scenérii, ožívá znovu myšlenka lidské pýchy a ješitnosti, jež stojí za zkázou kulturně nejvyspělejší evropské civilizace počátku 13. století. A to pouze proto, že disponovala větším bohatstvím než francouzský král. Křížové výpravy, oficiálně konané za účelem potření kacířství, byly pouhou záminkou k hromadným vraždám a rabování. Během pěti desítek let byli kataři z této oblasti vytlačeni, upáleni nebo donuceni konvertovat ke katolické víře. Dvě třetiny obyvatelstva Occitánie, jak se tato oblast také nazývá, byly bez milosti povražděny…

Pevnost Queribus

Říká se, že město Carcassonne má pět synů – obranných katarských hradů: Puilaurens, Queribus, Peyrepertuse, Cucugnan aMontsegur. S naší výpravou jsme navštívili dvě z těchto skalních pevností: hrady Queribus a Puilaurens, jež nejdéle odolávaly nepřátelským nájezdům a které byly vydány až v roce 1255. Údajně kvůli zradě a snad i z únavy a rezignace…

Hrad Queribus se tyčí ve výšce 720 metrů nad půvabnou vesničkou Cucugnan a skýtá jeden z nejúchvatnějších výhledů do okolí. Jeho majestátní vzhled vzbuzuje již zdálky oprávněný respekt. Schodiště vytesané do skály nás dovedlo k prvním hradbám, kopírujícím reliéf horského vrcholu. Krátce nato se objevil masivní donjon (ve Francii nejvyšší opevněné místo hradu, tudíž obyčejně nejvyšší a nejsilnější věž, do které bylo zvenčí možné vstoupit až ve druhém patře, k čemuž bylo zapotřebí žebříku; toto opatření mělo za úkol znemožnit přístup nepříteli; pozn. red.) a čtvercová věž ze 13. století. Vnitřek donjonu nás překvapil výrazným kontrastem se strohým obranným aspektem vnější stavby. Hlavní sál je vybaven centrálním cylindrickým pilířem, z něhož vychází osm žeber a čtyři lomené oblouky podpírající klenbu. Tento gotický pilířový sál se stal podnětem k mnoha otázkám. Podle některých hypotéz plnil donjon v Queribusu funkci velkého slunečního kalendáře. Tato skalní pevnost, pocházející z 11. a 12. století, se stala důležitým útočištěm kacířů během křižáckého tažení proti albigenským. Po kapitulaci hradu Montsegur zorganizoval Pierre d’Auteuil úspěšnou vojenskou výpravu a zmocnil se pevností Queribus a Puilaurens. Tato porážka byla poslední významnou událostí katarského hnutí v Languedocu. Hrad Queribus se stal královskou pevností, jejímž účelem bylo zajišťovat ochranu hranice s Aragonií a později Španělskem až do Pyrenejské dohody v roce 1659, po níž ztratil svůj strategický význam.

Nedobytný Puilaurens

Tato pevnost se nachází v nadmořské výšce 697 metrů nedaleko obce Lapradelle na výrazné vápencové skále, jež jako pomyslná závora uzavírá celé údolí. Nejstarší zmínka o této stavbě pochází z období mezi 10. a 11. stoletím, kdy hrad nesl jméno svatého Vavřince (Saint Laurent). Již z dálky jsme spatřili hradby tvořící obdivuhodný obranný systém. Ke hradu nás dovedla stezka, jež prochází opevněnou branou a končí na rozlehlém nádvoří obklopeném vysokými zdmi. Donjon a hlavní budova jsou chráněny dalším opevněním, z něhož se nejvíce zachovala věž Bílé paní (Tour de Madame Blanche), uvnitř které se nachází zachovalá křížová klenba. Na jihozápadním okraji donjonu byla do skály vyhloubena objemná cisterna, kam se sváděla voda ze všech střech hradního jádra. Velmi zajímavě je řešen přístup k hradu pomocí úzkého koridoru, připomínajícího slalomovou dráhu, v anglosaské literatuře výstižně popisovaný jako "zig zag systém". Jakékoli místo přístupové cesty je dobře přehledné z výše uložených věží a opevnění hradu a umožňuje tak dokonalou obranu před útočníky. Cesta vytvořená ve skalní průrvě je přepažena devíti zídkami, čímž se doba výstupu výrazně prodlužuje a vede navíc velmi prudkým terénem.

Hrad Puilaurens patřil pánům z Fenouillet a odolával nájezdům Simona de Montfort a královskému vojsku až do konce křížových výprav. Pevnost s pověstí nedobytnosti, kde se po celou dobu ukrývala katarská komunita, musela však nakonec kapitulovat. Stalo se tak v roce 1255 nebo 1256. V roce 1258 dává král Ludvík IX. rozkaz přestavět hrad na královskou pevnost, jež bude sloužit k obraně jihofrancouzské hranice. V témže roce zde jmenuje i kapitána s posádkou devětadvaceti pochopů.

Peyrepertuse – obrana proti Španělům

Z ochozů pevnosti Queribus jsme mohli obdivovat siluety rozlehlého katarského hradu Peyrepertuse, který se rozprostírá nad vesničkou Duilhac a zaujímá celý horský hřbet ve výšce 700 metrů. Vápencový blok, na kterém je hrad vybudován, je dlouhý skoro 300 metrů a široký zhruba 60 metrů. Jde o nejkrásnější ukázku vojenské architektury středověkého Languedocu. Stavba je stupňovitá, postavená ve dvou úrovních. V první etapě postavil na zbytcích římského oppida na své severní hranici král Aragonský v 11. století opevněný hrad a založil dolní část Peyrepertuse, jehož obytná věž ukrývá Mariánský kostel, vysvěcený v roce 1115. V polovině 13. století byla kaple zvýšena, vyztužena opěrnou zdí a přeměněna na obrannou součást hradu. Během křížové výpravy proti albigenským odolávala pevnost Peyrepertuse, dlouhá léta považovaná za nedobytnou, až do roku 1240. Křižácké vojsko tehdy pronásledovalo mladého vikomta z Carcassonnu směrem ke hranicím s Aragonií. Při této příležitosti se velitel vojska Jean de Beaumont rozhodl Peyrepertuse dobýt. Překvapený Guillaume de Peyrepertuse byl donucen v krátké době kapitulovat. Od té doby se hrad stal obávanou baštou v obraně hranic s Aragonií, později se Španělskem. Ludvík IX. rozšířil stavbu o horní hrad a dokončil tak nedobytnou pevnost na jižní hranici Francie. Společně s dalšími hrady vytvořil téměř neproniknutelnou síť opevnění.

Záhadný Montsegur

Dalším z míst, jež jsou památkou na odpor katarů z dob křížových výprav vyslaných Římem proti albigenským, je pevnost Montsegur. Ještě dnes působí ve výšce 1207 metrů majestátním a tajemným dojmem. Montsegur byl jako jediný z hradů skutečně postaven k obraně samotnými katary. Stal se jejich svatyní. Jeho výjimečná poloha a legendy, jež kolem něj kolují, budí oprávněnou zvědavost návštěvníků. První opevnění vybudoval Raymond de Péreille v roce 1204. Hrad, často nazývaný "letecká citadela", sloužil pak po celou dobu křížových výprav jako útočiště pro albigenské a jejich stoupence. Král se snažil pevnost dobýt, avšak všechny jeho snahy skončily neúspěchem. Úkladná vražda inkvizitorů v roce 1242, za kterou stáli rytíři z Montseguru, však osud hradu, katolíky přezdívaného "Satanova synagoga", definitivně zpečetila. Po deseti měsících krutých bojů se velitel pevnosti Roger de Mirepoix vzdal. Stéla umístěná na louce připomíná památku více než dvou set heretiků, kteří se odmítli zříci katarské víry a byli upáleni zaživa na obrovské hranici postavené při úpatí hradu. Pověst vypráví, že ani v nejtěžších chvílích neztratili odvahu a hrdost a než by zradili svou víru, raději se sami vrhli do plamenů. V 16. století byla pevnost opuštěna.

Tajemný poklad

Toto bývalé katarské sídlo je opředeno mnoha legendami. Někteří jej pokládali za hrad Svatého grálu, jiní o něm hovořili jako o chrámu slunce. Do dnešních dnů existuje ještě jedna nevysvětlená záhada: během obléhání Montseguru v zimě roku 1243 opustili hrad dva muži, jejichž úkolem bylo zachránit tajemný katarský poklad. Později, při kapitulaci, se dalším čtyřem podařilo uprchnout. Jaký byl jejich úkol? Měli se připojit k prvním dvěma a pomoci jim převézt poklad do bezpečí? Co skutečně skrýval onen katarský poklad a k čemu měl být použit? Jaký byl jeho význam a poselství? Existoval vůbec? Odpověď na tyto otázky dosud neznáme.

Narbonne – město vína a medu

Naše další cesta vedla do města Narbonne, známého letoviska v jihovýchodní Francii v regionu Languedoc Roussillon. Asi padesátitisícové město, nacházející se v těsné blízkosti Středozemního moře, je proslulým vinařským střediskem, oblíbeným turistickým centrem a významnou dopravní křižovatkou. Oblast Aude, v níž Narbonne leží, je známá též výrobou vynikajícího medu. Každým rokem proudí do těchto míst velké množství turistů, aby si užili báječné dny volna v příjemné atmosféře středomořského přístavu – uprostřed romantických kaváren, oblíbených vinoték a nádherných gotických památek.

Již v 1. století př. n. l. za nadvlády Římanů bylo Narbonne předním přístavem a hlavním městem Galie Narbonnské. Od 3. století zde existovalo arcibiskupství, které bylo zrušeno v roce 1801. V roce 413 město ovládli Vizigóti, v roce 719 Arabové a o čtyřicet let později Frankové. Od roku 1507 je Narbonne součástí francouzské královské domény. Z dob jeho největší slávy tu zůstalo mnoho pozoruhodných památek, jako např. arkáda, palác a zvláště pak katedrála Sv. Pastora, jež je považována za jeden z vrcholů jihofrancouzské gotiky.

V době, kdy jsme město navštívili, zde právě probíhal jazzový festival. Náměstí a prostranství před katedrálou se zaplnilo desítkami muzikantů v pestrobarevných kostýmech, kteří nám ochotně a s úsměvem zapózovali před fotoaparátem. Slunce se již pomalu klonilo k západu a v centru města se shromažďovali lidé. Místní i cizinci, mladí i staří, rodiče s dětmi… Přišli sem, aby si poslechli svoji oblíbenou muziku, popovídali si s přáteli, anebo se jen tak posadili a klidně, beze spěchu vychutnávali kouzlo pozdního zářijové večera. Vmísili jsme se mezi přihlížející, kteří s námi co chvíli prohodili s úsměvem pár vlídných slov.

Nad město se tiše snášel soumrak, protkaný veselými zvuky trubek a klarinetů, naplněný laskavou všeobjímající pohodou. V Narbonne končil další sobotní den…

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v čísle "4/2008".