Potřeba útočit vychází ze strachu, který v nás vzbuzuje pocit neustálého ohrožení. Každý je považován za potenciálního nepřítele a představuje nebezpečí. Plýtvá se pak energií na útoky proti těm, kdo nás ve skutečnosti neohrožují, ale vystrašená mysl předpokládá, že by nás ohrozit mohli. V momentě, kdy bychom se měli opravdu bránit, už nemáme dost síly a bojíme se ozvat. Na takových základech vznikají války a boje mezi etnickými a náboženskými skupinami i celými národy.

Opravdu neplatí rčení, že nejlepší obrana je útok, to je právě příčina mnoha omylů. Obrana totiž vychází z lásky k sobě a znamená, že jsme schopni se bránit v jakékoliv situaci, která nás poškozuje. Naučit se bránit a zároveň stát vždy za sebou, to je základ lásky k sobě. Je to naše právo i jediná šance, jak se vyhnout zklamání. Přestaneme očekávat pomoc od druhých a poskytneme si ji sami. Platí, že každý má vždy dost sil na svou záchranu, pokud se skutečně zachránit chce.

Útoky

Příčinou neustálých útoků je chybějící důvěra v sebe a člověk se nedokáže cítit v bezpečí. Důvodem tohoto stavu je narušení harmonické funkce 1. čakry – čakry kořenové, která se formuje už v prenatálním období a v prvním roce života. Lidská duše se v tomto období "zakořeňuje" do fyzické reality, buduje si vztah k hmotnému světu a ke svému fyzickému tělu. Obnovuje se tzv. "pradůvěra" ve spojení s matkou Zemí, která je součástí instinktivní výbavy všech živých tvorů. Právě u člověka, vlivem jeho rozumového vývoje na úkor citu, vznikla nerovnováha mezi mužskou a ženskou energií, což mělo za následek potlačování a jakési postupné znevažování ženské energie a jejích vlastností. S tím je spojená ztráta možnosti naplno využívat pravou mozkovou hemisféru, která představuje schopnost citu, intuice, vnitřní vhled, klid, přijetí, moudrost, jemnost, slabost. Ženská energie je ovládána touto mozkovou hemisférou a také jí přísluší všechny tři spodní čakry (kořenová, křížová a solární), které patří k hmotnému principu. V počátečním období života je lidská duše umístěna v ženském těle a vzniká její vztah k hmotě, k matce i k ženské energii. Promítnou se do ní i všechny strachy a nerovnováhy, které prožívá matka, neboť nové lidské tělíčko se vytváří z jejího těla a přebírá tedy i informace zakódované na buněčné úrovni.

Pokud se matka bojí a nevěří si, pak se v ní dítě necítí bezpečné a s tímto pocitem přichází na svět. Zde mu má matka poskytovat láskyplnou péči, výživu, teplo a hlavně bezpečí své ochranné náruče. Pokud matka není schopna to svému dítěti plně poskytnout, vytváří se u něj v dané oblasti strach a nejistota. Tím se určuje, zda se člověk cítí v životě klidně a spokojeně a Země je pro něho bezpečným domovem. Dle zákona přitažlivosti platí, že to, co je obsahem našeho nitra, k sobě přitahujeme i z vnějšího světa. Můžeme tedy prožít klidný naplněný život bez ohledu na pohnuté dějinné události a živelné pohromy a nebo prožívat hrůzu a utrpení i v optimálních vnějších podmínkách. Protože je ženská energie vůči mužské v nerovnováze a je ovlivněna strachem a nedůvěrou v sebe samu, rodí se děti s pocitem trvalého ohrožení. Matky se o své děti bojí a tím je programují na všechny takové situace. Člověk pak v sobě své stálé ohrožení prožívá jako stálé útěky nebo útočení. Cestou a řešením je vědomé budování sebedůvěry a lásky k sobě, které přináší i vyrovnání ženské a mužské energie. S tím je spojené i přijetí a poznání vlastních strachů a pochybností.

Útěk

Nedostatek sebedůvěry, lásky k sobě, spojený s představou vlastní slabosti a neschopnosti cokoliv zvládnout vede k tomu, že člověk utíká od vlastní zodpovědnosti za sebe a hledá si různé únikové cesty a tzv. berličky. Nejznámější forma útěku je nemoc, další následují: léky, drogy, alkohol, závislosti na pomoci ostatních, sebepoškozování, sebevražda.

Mnoho lidí se pokouší utíkat před problémy a snaží se je přehodit na někoho jiného. Platí však, že to, co se týká nás, našeho života, můžeme stejně řešit jen my sami. Neřešené věci pak stejně nemohou z našeho života zmizet, jen se přesunují a hromadí, až na ně beztak jednou dojde. Jednotlivé překážky jsou zvládnutelné, protože každý vždy dostává takové úkoly, které je schopen zvládnout. Protože má ale strach a nevěří si, snaží se jim vyhnout, což je vždy jen odložením nepříjemné záležitosti. Věci neřešené v pravý čas většinou narůstají, komplikují se, a tak vznikají velké průšvihy. Lze to přirovnat k děravé střeše, kterou se někomu nechce opravit. Díry se zvětšují, až se zničí celá střecha i dům.

Časté je také utíkání před konfrontací s druhými lidmi. Jde o strach z reakce ostatních – z hádek, výčitek, výměny názorů. Ze strachu se někteří snaží s každým vyjít tzv. "po dobrém", což je zhola nemožné a nereálné. Nekonečné ustupování vede k potlačování sebe a svých emocí, které se hromadí. Mohou pak zablokovat životní funkce a způsobit nemoc a smrt toho, kdo stále ustupuje. A nebo povedou k výbuchu emocí, zejména potlačeného hněvu, a pak dojde k rozbíjení věcí a nebo fyzickému napadení i zabití někoho, kdo přidal poslední kapku do "plného kotle". A přitom někde na začátku stačilo říci, že se nám něco nelíbí a že s něčím nesouhlasíme.

V podstatě jde o útěk ze života, který je chápán jako neúnosné břemeno, které se nedá unést, pokud se člověk cítí bezmocný, neschopný a ohrožený. Proto všechny útěky vedou k ukončení života. Pokud je přání odejít jasnou volbou duše, patří i k důležitým zkušenostem jako prožitek. Nakonec stejně každá duše dospěje k poznání, že sám před sebou stejně nikdo neuteče a naše úkoly si na nás prostě počkají.

Úkol

Každá bytost ve svém fyzickém životě plní svůj úkol, který odpovídá poslání její duše. Základní je tzv. karmický úkol, který představuje nezvládnuté záležitosti z minulosti jako předměty, ze kterých jsme propadli. Znamená to, že každý se má něco naučit a tomuto učení se říká škola života. Jde o to, určitou situaci prožít, získat tím zkušenost, pochopit příčiny a následky a poučit se. Pokud některý bod schází, je třeba, aby se podobná situace opakovala. Určitě jste se setkali s lidmi, kteří stále dělají stejné chyby a jsou nepoučitelní. Nakonec každý jednou pochopí, které cesty k cíli nevedou, jen to někomu trvá déle, protože jde o staré programy, otázku víry, dogmat i zatvrzelost. Karmický úkol je součástí našeho poslání a tak je důležité se na jeho splnění zaměřit. Ostatní úkoly, které nám dávají naši blízcí nebo společnost, je třeba od něho odlišit, neboť jsme se nenarodili proto, abychom plnili požadavky ostatních, ale abychom se naučili sami sebe poznat a milovat se.

Úděl

Údělem lze nazvat soubor situací, které má duše v dané inkarnaci zvládnout, a proto jde většinou o nevyhnutelné záležitosti, které souvisí s naším karmickým úkolem. Souvisí s osudem, tedy s tím, co nám bylo dáno a co nelze změnit. Připomeňme si, že v našich životech je zhruba polovina podmínek, situací i setkání určena a nemůžeme se jim vyhnout. Zde je třeba se naučit přijmout to, co je dané a naučit se žít s tím, že jsme právě takoví, jací jsme. Druhou polovinu života ovlivňujeme svou vlastní svobodnou vůlí. Záleží tedy jen na nás, jak s touto výbavou naložíme, neboť v každém okamžiku svého života se rozhodujeme, jak budeme myslet, mluvit, jednat, a zda se při svém rozhodování necháme vést láskou, nebo strachem. Hlavní je, přestat se vymlouvat na svůj těžký osud, neboť to, co je dáno, stačí přijmout, a další průběh svého života máme plně ve svých rukou. Je zbytečné bojovat s tím, jací jsme a s tím, co se nám nelíbí, neboť se můžeme rozhodnout to změnit. Láska k sobě a poznání svých neomezených možností nám umožní být sami sebou a stát za sebou v každé situaci. Znamená to i naučit se bránit. Pokud se máme rádi, naše láska nám vždy dodá dostatek síly na to, abychom se ubránili v jakékoliv situaci. Tak se zbavíme potřeby utíkat i útočit.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 11/2011.