Podle reinkarnační teorie žije každá lidská duše několik životů v různých historických obdobích, někdy i na různých kontinentech, pod vlivem rozličných životních okolností, přičemž jednotlivé specifické charakteristiky člověka se prý často přenášejí z jednoho života do druhého. Proč však člověk žije několikrát a nepostačí mu pouze jedna návštěva v našem pozemském slzavém údolí?

Podle východních filozofických nauk se totiž musí každá lidská duše zdokonalit natolik, aby dosáhla takzvané nirvány a osvobodila se od povinnosti dalšího převtělování, k čemuž prožití jednoho, dvou či tří životů málokdy postačí. Pokud se pak člověk proviní v některém životě smrtelnými hříchy, musí si je odčinit v příštím životě dokonce na nižším stupni cesty kupředu, než na kterém se nacházel v životě minulém, což znamená, že může dosáhnout nirvány a konečného osvobození se značným zdržením.

Jedním z takových hříchů může být například neurovnaný partnerský život, v němž muž opustí životní družku, která mu byla osudem souzena. Takový muž je pak nucen v dalším životě najít tutéž, rovněž už převtělenou partnerku, prožít s ní harmonický citový život, a teprve v dalším fyzickém životě může pokračovat v cestě vpřed na vyšším stupni. Osud mu sice na této cestě napomáhá, ale k odčinění hříchu se musí člověk odhodlat zcela sám za přispění karmických mechanizmů, tedy prostřednictvím příčiny a následku. Hřích obecně znamená tedy natolik závažné individuální provinění, které je nutno vždycky a třeba i se značným zpožděním důkladně napravit, což ovšem znamená nemalé zdržení na cestě k definitivní nirváně. Pokud provinilec v dalším životě odčiní hříchy minulé existence, může pokračovat v příznivějším a poněkud snadnějším životě. Nikde však není psáno, že by ve snadnějších životech nemohl znovu klopýtnout, dokonce ani při posledním fyzickém převtělení neplatí žádné pardony, ale uplatňují se vždy stejně přísná mravní kritéria. Člověk může ošálit své bližní, případně i sám sebe, svůj osud však rozhodně neošidí nikdy...

Vyznavači buddhizmu jsou v drtivé většině přesvědčeni například o tom, že sebevrazi prožijí příští život jako duševně méněcenní lidé či mrzáci. Ze života se totiž nemá utíkat, protože důvod útěku (sebevraždy) je s ohledem na povinnou cestu nesmrtelné duše téměř vždy nesmírně malicherný. Vrazi a vražedkyně se pak znovu narodí, aby posloužili příštímu pozemskému životu svých obětí. Naopak lidé, kteří ve svých předchozích životech dobře obstáli, žijí příští životy v příjemnějších životních kulisách. Jsou většinou šťastni, často mají tvořivé schopnosti, slouží ostatním jako osobnostní příklady, jsou případně také bohatí.

Vyléčení z patologické lakoty

Je znám případ pětatřicetiletého pana W. Leitha z New Yorku, jenž se v roce 1994 léčil u dr. Andersona z takzvané kořistnické neurózy, prostěji řečeno z patologické lakoty. Leith nutil svoje děti zcela nelogicky chodit v rozedraných šatech, ač měl jako obchodník s nemovitostmi vcelku mimořádné příjmy. Odměřoval manželce tak nízké částky na provoz domácnosti, že si jeho velice vzdělaná žena byla nucena tajně přivydělávat přepisováním textů. Leith se svou lakotou bojoval, avšak nechápal její původ, a snad proto nebyl ve svém souboji s ní nijak úspěšný. Navíc lakota, o níž se dozvěděli i jeho obchodní partneři, pochopitelně poškozovala jinak poměrně kvetoucí Leithův obchod. On sám však svou lakotou trpěl ještě více než jeho nejbližší okolí. Snažil se ji přemoci například milodary, jenže finanční ztráta způsobená takovým činem mu přinášela nové traumatizující situace. Začal si proto uvědomovat, že kdyby neměl vůbec žádné peníze, žil by si nepoměrně klidněji než v soudobých poměrech. Jenže než by se majetku dokázal zbavit, zřejmě by se úzkostí zbláznil. Jak se tedy vymanit z traumatizující situace, když ho nesmírně drásalo nejen narůstající bohatství, ale i myšlenka, že by o ně mohl jednoho dne přijít? Leithův psychoterapeut dr. Anderson se dostal do úzkých.

Diagnostika kořistnické neurózy byla sice pro Leithův případ nejpřijatelnější, rozhodně se však nezdála být zcela přesná. V pozadí všech neuróz lze totiž obecně vystopovat poruchu sebehodnocení, jež se většinou rodí ze sociálních traumat nezralé osobnosti. Jenomže taková traumata dr. Anderson u Leitha ani po zevrubném zkoumání nezjistil, ač hledal co nejdůkladněji. Navíc pojem neurózy, onoho nejlehčího duševního onemocnění, nešel nikterak dohromady s nesmírným osobním utrpením, které Leith objektivně a trvale prožíval. Dr. Anderson se proto pojem neuróza pokusil nahradit pojmem psychopatická osobnost, jenže psychopat si ve svých osobnostních výstřelcích většinou libuje, což se o panu Leithovi tvrdit nedalo. Zbývala ještě možnost označit pacienta, s ohledem na intenzitu a patologičnost jeho kořistnických projevů, za psychotika, jenže pro psychózu, ať už jakéhokoli typu, chybělo v klinickém obraze příliš mnoho příznaků.

Reinkarnační psychoterapie

Když už dr. Anderson ztrácel víru v úspěšnost psychoterapeutického zásahu, podrobil společně s dr. Youngem, specialistou na reinkarnační psychoterapii, W. Leitha takzvané regresi, při níž se pacient v mrákotném stavu vskutku rozpomněl na svoje minulé životy. Některé z nich popisoval pan Leith až do nesmírně překvapujících detailů, na jiné si vzpomínal spíše jen rámcově, někdy se mu vybavovaly pouze osobnostní stíny oněch lidí, v jejichž tělesných schránkách pravděpodobně v předchozích životech pobýval. V jednom dávném životě byl do konce ženou. Na předposlední život se však Leith upamatoval velice dobře. Řekl totiž dr. Andersonovi a dr. Youngovi, že v předchozím životě žil v předválečné Varšavě jako židovský lichvář, jmenoval se David Silberstein a půjčoval hotovost za nehorázné úroky a na základě přemrštěně vysokých hypotéčních zástav. Když v roce 1939 obsadili Varšavu Němci, byl jako žid záhy brutálně zavražděn i s celou svou ro dinou. Dr. Hanse Frank do stal od Hitlera úkol dopravit z Polska do Říše zlaté mince, šperky a valuty z kapes polských Židů, aby se tak aspoň částečně zaplatilo polské tažení. Poláci si tedy měli paradoxně zaplatit svoje převálcování německými tanky a Silberstein na to doplatil svým majetkem i životem. Leith si při regresi vzpomněl, že ho esesáci utloukli železnými tyčemi...

Pokud však Silberstein předtím žil v mírových polských poměrech, neměl se svými dlužníky žádné slitování. Obstavoval jim majetky, vystěhovával je z domů a z bytů, neváhal jim zabavit dokonce osobní předměty a hračky dětí... Potom se však narodil v roce 1959 znovu, tento krát v USA, v rodině pastora Leitha. Už od dětství projevoval překvapivý smysl pro obchod a pro výhodné úvěry. Celá Leithova rodina, která se oddávala především duchovnímu životu, doslova žasla nad počínáním malého Williama, jehož nikdo neučil, co je finančně výhodné a co naopak nevýhodné, a on to přesto dokonale ovládal. "Je to židák", řekl o něm vlastní otec opovržlivě ještě předtím, než synek začal chodit do školy. "Nepamatuji v naší rodině ani do třetího kolena, že by si někdo tak potrpěl na peníze...” Osud zřejmě rozhodl, aby se někdejší Silbersteinova duše střetla v dalším americkém životě se zásadní povahovou nectností, lakotou, podlehla jí, či nad ní zvítězila a mohla po této mravní očistě pokračovat dál na své pouti k věčné nirváně. Silbersteinova hamižnost a bezohlednost k bližním, kteří se dostali do úzkých, se tedy přenesla do Leithova života možná jako osudový trest a zároveň těžká zkouška, s čímž se tento mladý a dravý muž v nových životních kulisách nedokázal sám vyrovnat, a proto se obrátil na psychoterapeuta. Když potom po absolvované regresi pacient a oba psychoterapeuti společně s odstupem analyzovali poznatky z minulého Silbersteinova života, vyjádřil se Leith naprosto spontánně, že nyní pociťuje nesmírné osobní provinění za někdejší Silbersteinovy skutky – prožíval takové palčivé pocity provinění, s jakými se nikdy předtím nesetkal. Dr. Young při těchto slovech málem zajásal, protože intenzivní prožití pocitu viny je prvním krokem, který obecně vede k nápravě každého provinění. Asi za deset dnů přišel Leith ke svým psychoterapeutům na další konzultaci. To už vyjádřil pevnou víru ve své vyléčení. Sám naprosto dostatečně rozpoznával, proč trpí lakotou, což mu záhy velice napomohlo při překonávání psychické nemoci, kterou kořistnická neuróza nepochybně je. Dnes už je Leith vyléčen a žije v naprostém duchovním poklidu s celou svou rodinou. Věnuje se sice nadále svému obchodu s nemovitostmi, protože nic jiného vlastně neumí, ale neustále rozšiřuje svůj duchovní obzor. Svým poznáním vyhrál hned dvakrát. Jednak se "zázračně" vyléčil, jednak přestal mít současně strach ze smrti. "Za ideálních podmínek", říká dnes s oblibou, "je smrt pouhou cestou k lepšímu…"

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v čísle "4/2008".