"Je zřejmé, že pocitu těla můžeme dosáhnout i bez přítomnosti těla. Nepotřebujeme tělo, abychom tělo cítili." Dr. Ronald Melzack

Už v "Dějinách přírody" římského historika Plinia staršího najdeme následující větu: "Když byl Servius Tullius chlapcem, vyšlehoval mu ve spánku z hlavy plamen, podobně jako L. Marciovi, když na sněmu pobízel vojáky k pomstě za zabití Scipionů." Možná je tato Pliniova zmínka jedním z nejstarších písemných záznamů o pozorování velice zvláštního fenoménu, který dnes nazýváme aurou. V moderní "Encyklopedii hraničních jevů" záhadologů V. Patrovského a J. Kellera je pak aura popsána takto: "Aura – záře, světélkování, vyzařování, viz. též luminiscence, obklopuje některá radioaktivní tělesa, nebo elektricky nabitá, a to buď v celém obrysu, nebo jen na některé části. Může mít různou barvu, velmi slabé záření, které je vnímáno již jen očními čípky, jež nejsou na světlo citlivé, a záření se jeví jako bělavé nebo šedavé. V polovině 19. století si těchto jevů všímal K. Reichenbach (rakouský chemik, žijící v letech 1788 až1869 – pozn. aut.), ovšem šlo o velmi slabou auru, kterou vnímali jen někteří citliví lidé, a to ještě po adaptaci oka na tmu. Lidské tělo je obklopeno aurou, která má na pravé straně zářit modravě, na levé oranžově. Podle Puhariche je aura směs elektricky nabitých i neutrálních částic vznikajících metabolickou činností, pocením aj…" Už na počátku 20. století lékař Walter Kilner z nemocnice sv. Tomáše v Londýně zjistil, že dívá-li se někdo skrze sklo natřené dicyaninovou barvou, může spatřit podivnou záři, linoucí se kolem lidského těla. Tenkrát ještě převažoval názor, že jde o oblak neznámé radiace, šířící se pět až šest palců (v průměru kolem 0,4 m) od lidského těla, vykazující odstíny různých barev. Kilner také zároveň zjistil, že únava, stres, nemoc a dokonce i nálada člověka mohou výrazně měnit velikost i barevnost tohoto jevu.

Aura v moderní psychotronice

Aura se považuje za viditelnou zónu biopole, respektive bioenergetického pole každého živého organizmu. Toto viditelné biopole mohou někteří senzibilové pozorovat očima a jsou dokonce schopni ho podrobně popsat (velikost, tvar, barevnost aj.). A poněvadž aura je jakýmsi bioenergetickým otiskem, či obrazcem organizmu, znamená každá odchylka od normálu indikaci, že v daném místě není s organizmem cosi v pořádku. Jde o určování trhlin, výběžků, ba dokonce děr, kde je toto bioenergetické vyzařování narušeno, a na základě těchto zjištění je možné určovat i poškození organizmu, respektive možný druh onemocnění.

Tento způsob určování odchylek v bioenergetickém vyzařování lidského těla se odborně nazývá biodiagnostika a jedná se o pomocnou metodu určování medicínských diagnóz.

Jedná se o metodu rychlou, poměrně jednoduchou, nicméně, nemusí být vždy přesná.

Průkopníkem v objevu Aury je Kirlian

Biodiagnostiku nelze považovat za zcela objektivní diagnostickou metodu a je třeba dalších lékařských vyšetření k objektivizaci příslušné diagnózy. Přesto může biodiagnostika lékaře upozorňovat na to, kam vyšetření jinými metodami zaměřit a na jakou část těla se soustředit. Ale obecně vzato, poznání podstaty aury dnes přispívá k léčbě mnohých druhů onemocnění.

Není pochyb o tom, že ještě před nějakými sto lety byla aura považována za jakýsi paranormální jev. V roce 1939 se však jednomu z nejvyhlášenějších sovětských elektroniků Kirlianovi dostalo do rukou vysokofrekvenční zařízení pro elektroterapii. Kirlian byl velice vnímavý, a tak mu neušlo, že mezi elektrodami přístroje a kůží pacientů vznikají podivné záblesky. Tehdy ho napadlo si ten zvláštní jev vyfotografovat. Byl to pokus sice dost nebezpečný, ale Kirlian ho nejprve vyzkoušel sám na sobě.

Výsledkem byly jeho popálené prsty, ale také pozoruhodný fotosnímek. Kolem kontur Kirlianových prstů se na fotografiích objevila podivná záře. Tak byl nevědomky nalezen způsob fotografování lidské aury, metoda, jíž se dnes užívá za pomoci mnohem modernější techniky i v klasické medicíně. Fotografie, vzniklá působením vysokofrekvenčního elektrického pole vyžaduje speciálně konstruovaný generátor nebo oscilátor s vysokofrekvenčním napětím. Generátor může být připojen k různým svorkám, plátům, optickým přístrojům apod. Živý organizmus, jenž má být zkoumán (např. list) může být vložen například mezi svorky společně s fotoaparátem. Mezi svorkami vzniká vysokofrekvenční pole a na fotografii je pak zachycena příslušná bioluminiscence.

V roce 1949, po sériích nových experimentů, měl Kirlian už svůj vlastní výzkumný tým, který zjistil, že bioluminiscence slábne a vykazuje abnormální odchylky v místech, kde není s živým organizmem něco v pořádku. A odtud už byl jen krůček k praktickému využití jeho objevu v medicíně a diagnostika nemocí Kirlianovou metodou se stala už jen otázkou času.

Kirlianovy pokusy

Pokusy jednoznačně dokázaly, že vysokofrekvenční pole nemá na vyzařování aury žádný vliv a že se tak děje zcela samovolně. Toto pole však přispívá k jejímu zachycení na fotografii. Nakonec vyvinul i speciální optický přístroj, kterým bylo možné pozorovat auru i v pohybu. "Vybuchovalo to jako nějaký zářící ohňostroj. Mnohobarevné zášlehy vystřelovaly vzhůru a rozpadaly se v jiskrách, mihotání i světelných záblescích. Tu a tam se světla zvětšovala a byla jasnější, jinde zase temněla. Byly to signály vnitřních procesů. Ano, vnitřní životní aktivity lidské bytosti jsou vepsány v těchto světelných hieroglyfech," vzpomínal Kirlian později na svůj objev. Tento ruský vědec tak vynalezl způsob, jak spatřit i lidskému zraku neviditelné věci. Avšak co vlastně znamená to bludiště barevné energie v každém z nás? Při hledání odpovědi na tuto otázku bylo brzy jasné, že Kirlian objevil něco mnohem více, než auru…

Zejména v západních zemích se začalo mezi vědci hovořit o "astrálním těle", nebo také energetickém těle, které je prý jakýmsi doplňkem těla fyzického. Podle tohoto názoru je prý energetické astrální tělo reálné a aura je pouze jeho vnějším projevem.

V roce 1968 skupina vědců na Kirovově státní univerzitě v Alma Atě zveřejnila svůj nový objev. Podařilo se jim pomocí nově upraveného optického Kirlianova přístroje s elektronkovým mikroskopem spatřit skutečného, živého energetického dvojníka lidského organizmu v pohybu. Posléze tento fenomén popsali jako elementární plazmatickou konstelaci, vytvořenou ionizovanými a velmi živými elektrony, protony a možná i jinými částicemi. Ale současně toto energetické tělo nebylo jen částicemi, ale chovalo se jako jednotný a harmonicky sladěný energetický organizmus. Tak došlo k objevu biologického plazmatického těla… Vědecký tým z Alma Aty později zveřejnil o svém objevu obsáhlou zprávu, kde se pravilo, že "tato bioplazmatická podstata fyzického těla má svou specifickou prostorovou organizaci i svůj tvar. Uvnitř bioplazmatického těla mají všechny procesy vlastní labyrint pohybů, absolutně nepodobný vzorcům energie ve fyzickém těle.

Bioplazmatické tělo je tak specifické pro každý živý organizmus, tkáň a možná i biomolekuly." Skvělý český psychotronik Břetislav Kafka se ve svém nejvýznamnějším díle "Nové základy experimentální psychologie" už ve 40. letech minulého století rovněž zabýval fenoménem lidské aury. Nazval ji "fluidem oduší" a v této souvislosti napsal: "Fluid oduší se uvolňuje ze všech buněk, samotných jader buněčných, které ze sebe vydávají výboje jednotlivých částic zářivé energie, fluid oduší tvořící a plně vyhovuje schopnostem duše." I on byl hluboce přesvědčen že jde o fenomén, související s procesy, probíhajícími uvnitř buněčné protoplazmy. Dnes už mnoho vědců předpokládá, že aura je jakýsi druh energetické matrice, neviditelného organizovaného vzorce, vlastního každému živému organizmu. Bylo prokázáno, že mnoho chorob vzniká, zmenší-li se v těle zásoba bioplazmy. Experimenty se ukázalo, že například pouhé postříkání rány ionizovaným vzduchem urychluje proces hojení a obnovuje rovnováhu bioplazmatického těla. Přišlo se i na to, že slabé magnetické pole stabilizuje luminiscenci bioplazmy. Pozoruhodných výsledků bylo dosaženo i v experimentech Institutu živočišné morfologie v Moskvě. K pokusům bylo použito salamandrů s chybějícími údy. Zdokonalenou Kirlianovou metodou se také přišlo na to, že těla salamandrů vykazovala příslušnou energetickou matrici údů i v místech, kde už fyzicky neexistovaly. Tím se například vysvětlovalo, proč lidé, kterým byla amputována nějaká končetina, pociťují při pohybech svalů amputované části, jako by byla oddělená končetina stále na svém místě. Fyziologové to sice vysvětlují klasicky nervovými zakončeními, která nadále registrují chybějící část svaloviny a dávají o tom příslušné informace mozku. Objev bio-plazmatického těla však takové vysvětlení podstatným způsobem doplňuje. Vědecké výzkumy aury jednoznačně potvrdily, že jde o objektivně existující fenomén, dříve považovaný za paranormální jev. Také český záhadolog Ludvík Souček se svého času touto problematikou zabýval, a tak lze připomenout závěrem jeho slova, obsažená v jediné dochované kapitole jeho záhadně zmizelého rukopisu "Tušení světla", kde prohlásil: "Bude bezpochyby nutné zcela nerozporně prokázat existenci biologického energetického pole, existujícího v souvislosti s emisí biologické plazmy. Díky mimořádnému úsilí a důvtipu pracovníků řady laboratoří dnes již není pochyby, že se v okamžicích psychického vzrušení nebo podráždění v okolí zkoumaného organizmu něco fyzikálně měřitelného děje. Myslím, že by měl být i v tomto případě zachován klasický gnozeologický postup, pronikající například dílo G. Galileiho, a že by základní otázkou mělo být, co se děje a po jejím zodpovězení, jak se to děje. Je to výzva, která je aktuální i dnes."

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v čísle "4/2008".