Mnoho lidí dnes hledá ticho a vydává se z těsné ulity současné civilizace za jeho hledáním na poušť. Znám dvě dokonalé pouště, které člověku pomohou objevovat klid, mír a vyrovnanost. Jsou to horká poušť africká a ledová poušť polární. Mají něco společného a mně připadá, že je to především ticho. Vydejme se tentokrát na sever, na cestu za klidem polární krajiny.

Naším cílem budou Špicberky, souostroví v Severním ledovém oceánu, které leží mezi 74. až 81. stupněm severní šířky a 10. až 35. stupněm východní délky. Je to řada ostrovů o rozloze jen o málo menší než Česká republika, vzdálených zhruba 1000 km od severního pólu. Jen tři z nich jsou obydlené – největší Špicberky daly jméno celému souostroví, dále Medvědí ostrov, nazvaný podle symbolu země ledních medvědů a ostrov Hopen. I když jsou ze dvou třetin pokryty ledovcem, žije tu trvale 2500 obyvatel. Od roku 1920 patří toto území, nazývané též Svalbard (země studených břehů) pod správu Norska.

Tromso – brána Arktidy

Letadlo společnost SAS nás jednoho červencového dne dopraví za dvě hodiny z hlavního města Norska Osla do Tromso, padesátitisícové metropole severního Norska, která je považována za bránu k dobývání Arktidy. Město leží z velké části na ostrově, spojeném s pevninou směle klenutým betonovým mostem. Na jeho konci se skví Polární katedrála, jejíž stěny připomínají praskající ledovou kru. Nad městem se zvedá kopec Storsteinen (420m), kam se dá vyjet lanovkou. Naskýtají se úchvatné pohledy, mořské fjordy a město zalité sluncem v kotli ještě z části zasněžených hor.

Ačkoli jsme 400 km na sever od severního polárního kruhu, polední teplota se blíží 18 stupňům Celsia. Těším se na návštěvu Polárie, moderního muzea umístěného v budově se všemi vymoženostmi současné techniky. Přibližuje přírodu a lidské osídlení polárních krajin. Hlavní atrakcí je mořské akvárium s polárními rybami a pěti tuleni vousatými. Denně ve 13 hodin je krmí jejich ošetřovatelé rybami. Tuleni slyší na jména a návštěvníci, hlavně děti, přihlížející z balkonu a ochozů, jsou nadšeni. Je neděle a v místním římskokatolickém kostele, který je dřevěný a pochází z 19. století stejně jako řada historických budov v centru, právě probíhá bohoslužba vedená polským knězem. Lavice jsou plné Poláků a kněz káže o křesťanské lásce a porozumění. Ve městě lze spatřit i další přistěhovalce zejména z Ukrajiny, Srí Lanky a některých afrických zemí. V samém středu se vypíná dřevěná stavba Domkirke, patřící k největším protestantským kostelům v zemi. Město se také chlubí dvěma památníky, které jsou věnované snad nejslavnějšímu Noru Roaldu Amunsenovi, průkopníku polárních výprav. Byl první, kdo přeletěl ve vzducholodi severní ledový pól a první člověk, který stanul na jižním pólu, nešťastně pak zahynul při hledání trosečníků vzducholodi Itália. Tradiční Polární muzeum, umístěné ve starém přístavu, mapuje Amunsenovy expedice, jejichž výchozím bodem bylo právě Tromso. Jeho socha v nad životní velikosti je směrována na sever a mně připomíná směr dalšího putování.

Longyearbyen – správní středisko a centrum arktického turizmu

Trvá to další necelé dvě hodiny letu, než se pod námi objeví letiště v Longyearbyenu. Je třicet minut po půlnoci, a přitom je světlo "jako za bílého dne". Jsme v kraji půlnočního slunce, kdy slunce v letních měsících nezapadá a polární den trvá od 20. dubna do 23. srpna. Teplota vzduchu je 5 stupňů Celsia. A díky teplému Golfskému proudu, který omývá břehy Špicberků, zůstane těch 4 až 8 stupňů prakticky po celou dobu našeho pobytu.

Longyearbyen je střediskem obchodu i správy souostroví se sídlem guvernéra. Míří sem výzkumníci, rybářské lodě, obchodníci s kožešinami a v poslední době stále častěji i turisté. Donedávna ještě hornické město s těžbou uhlí žije z přílivu návštěvníků, kteří přijíždějí za všech končin světa, aby zakusili klid i pustou krásu polárních krajů. V současné době má toto jediné město na ostrovech asi 2000 obyvatel, převážně Norů a Rusů. Úředními jazyky jsou norština a ruština, ale domluvíme se poměrně snadno anglicky. Naše ubytovna leží v nové horní části, nazývané Nybyen (Nové město). Je prostá a čistá, s třemi kamarády sdílím pokojík s dvěma palandami nad sebou. K dispozici je kuchyňka i společenská místnost, kde navečer sedáme a kujeme plány na další den. Pod okny sledují svou pravidelnou denní trasu dva divocí sobi. Pasou se a ani jim příliš nevadí přihlížející osadníci. Po krátkém odpočinku vyrážíme na prohlídku městečka. Je tu jeden supermarket, pizzerie, několik butiků se sportovními potřebami, vlněnými norskými svetry a výrobky z tulení i sobí kůže, dva předražené hotely. Nemocnice, bazén, umělecká galerie a kolonie dřevěných domků se sněžnými skútry před každým z nich svědčí o dobré vybavenosti stálých usedlíků. Nesmíme vynechat nejsevernější hospodu světa, její vývěsní tabule se jménem KROA hlásá, že nás zvou k posezení "na samom kraju světa". Usedáme za stůl zdobeným tulení kůží místo ubrusu a pochutnáváme si na sobích žebírkách, zatímco tmavočervený velrybí steak příliš nelahodí našemu apetitu. Na stěnách jsou rozvěšeny staré fotografie, z nich mne nejvíce zaujme obrázek s turisty z roku 1930 v pozadí se dvěma ulovenými velrybami. Jak plyne z jídelníčku, "úspěšný" lov těchto jinde chráněných živočichů probíhá dodnes.

Univerzitní budova nabízí zájemcům kromě studia i zajímavou expozici o přírodě a životě v polárních krajích. Někoho zaujmou exponáty ledních medvědů, sobů, tuleňů, polárních lišek a mrožů, já však zvědavě nahlížím prostřednictvím fotografie do pozoruhodné tváře muže jménem Harald, který žije v úplném osamění v pusté tundře a návštěvy odmítá. Zřejmě mu stačí právě jen to ticho severu. U fotografií významných expedic k severnímu pólu si připomínám českého výzkumníka Běhounka, jednoho z přeživších ztroskotání vzducholodi Italia, vedené A. Nobilem, která startovala právě ze Špicberků.

Evangelicko-luteránský kostel je otevřen pro každého, kdo si ve městě chce na chvíli odpočinout, osvěžit se volně dostupnou kávou či čajem. Je to ale především místo ke spočinutí v Bohu. Líbí se mi takové zastavení a zřejmě nejsem sama. Přicházejí další a další návštěvníci. Potom mne ještě čeká vskutku unikátní setkání, prohlížím si pozoruhodnou červeně natřenou budovu s velrybím skeletem v popředí, uvnitř starožitný nábytek a lustry. Ptám se právě příchozího muže, kdo bydlí v tom domě. Hodnou chvíli si vyprávíme o Špicberkách, o Praze, kde několikrát byl a také o tom, jak je pro našince v této severní zemi draho. Až při loučení se dovídám, že jsem měla tu čest hovořit se Siselmanem, jak se zde říká guvernérovi a zároveň představiteli moci celého souostroví, které nemá ani policii.

Výlet expediční lodí do Isfjordu

S velkým očekáváním nastupuji na expediční loď Polar girl (Polární děvče), která nás po celý den poveze zálivy a fjody Barentsova moře. Opustíme úžinu Adventfjordu, na jehož jižním břehu leží Longyearbyen a budeme brázdit otevřenější Isfjord. Na palubě je asi dvacet lidí, převážně Češi, Slováci a Švédové. Míjíme pusté pobřeží, jen kopce, sníh, led, mlha a vítr. Je to kraj lidské opuštěnosti. A přece náhle spatřujeme na bílém břehu červený stan. Na palubě nastává neklid. Na moře se spouští gumový nafukovací motorový člun v závěsu s třemi kajaky, kam nastupují dvě dívky a jeden muž. Odvážná trojice bude po tři dny prozkoumávat okolí nedalekého ledovce, než je vysvobodí další příjezd "Polárního děvčete". Dva muži se z takového experimentu vracejí, trochu pojí a celý zbytek cesty leží v zabahněných kombinézách na lavici a spí. Jaképak to tam asi bylo?

Loď se přibližuje k ledovci v zátoce Ymerbukta na vzdálenost pouhých dvou set metrů. Kolem plují modravé kry, ze kterých je vidět jen nepatrná část, zbytek masy, snad devět desetin je pod vodou. Proti nám stojí rozpukaná ledová stěna. Je to pohled, o kterém jsem často snila. Síla čisté přírody. Občas se ozve zvuk nárazu lodě na míjející kru, ale my plujeme dál, máme zkušeného lodivoda.

Po zahřátí výbornou polévkou z lososa, kterou připravila posádka, jedeme objevovat Barentsburg. Je to ruská hornická osada, kde se dosud těží uhlí. Žije v ní asi 300 obyvatel, převážně horníci z Ruska a Ukrajiny, kteří podepisují dvouleté smlouvy s jedinou dosud fungující těžařskou společností na ostrovech Arcticugol Trust. Musíme vystoupat dvě stě schodů od pobřeží, než se dostaneme k domkům horníků. Mávají na nás a zdraví. Pak procházíme jedinou hlavní uličkou s obchodem, školou, v níž se učí 12 žáků, sportovní halou, často využívaným centrem aktivního odpočinku, hotelem, který prý je v zimním období plně obsazen, a poštou. V muzeu Pomorů, věnovaném dávným ruským objevitelům, lze spatřit navíc i stopy dinosaurů, kteří před dlouhými věky v této oblasti žili.

Na malém náměstí nemůže chybět busta ruského vůdce V. I. Lenina, patřící k nejsevernějším na světě (podobná snad je dnes umístěna i na severním pólu). Pohled na osadu vylepšuje silueta dřevěného ruského kostelíka, postaveného v roce 1996 po tragické nehodě letadla, které přiváželo novou směnu horníků. Všichni včetně posádky zahynuli, bylo jich 140. Vícebokou kapli zdobí tradiční ikony, modlím se k Bohorodičce za šťastný život lidí, kteří zde žijí. Na vedlejší budově s vyobrazením ruského polárníka čtu veršovaný nápis asi tohoto znění: "Kdo jednou navštíví polární kraje, bude se sem vždy vracet, alespoň ve svých snech".

Výstup na horu Nordenskiöldfjellet

Ve snaze poznat horské výstupy v Arktidě naplánujeme si výstup na nejvyšší horu v okolí Longyearbyenu. Je to Nordenskiöldfjellet, vysoká 1050 metrů. Říká se, že arktické výstupy jsou podstatně těžší než podobné túry v našich zeměpisných šířkách a nás čeká převýšení více než 1000 metrů. Dříve, než vyjdeme, je třeba se řádně vybavit proti intenzivnímu slunečnímu svitu, chladu, větru i mokru a vzít také něco pro posilnění. Na nějakou horskou chatu či malý bar během cesty, můžeme tady v opravdové divočině zapomenout. Nezbytným doplňkem je puška, kterou náš vůdce nabíjí ještě na úpatí. A že jde o důležitou součást vybavení, o tom svědčí zpráva, která proběhla tiskem měsíc po našem návratu. Na okraji Longyearbyenu, zabil v kempu hladový lední medvěd mladého anglického turistu a dalším několika poranil hlavu. Je to zvíře nebezpečné, ale také chráněné.

Nejprve stoupáme prudkým skalnatým svahem, brodíme se potokem vytvářejícím vodopád a procházíme kluzkým mokrým sněhem. Na plató ve výšce 700 metrů pozorujeme skupinu sobů. V dálce lze spatřit vojenské radary NATO. Jinak jsou kolem dokola hory a hluboko pod námi se modrá moře. Čeká nás výstup zasněženým hřebenem, za kterým následuje další ostrý hřeben, vrchol se zdá být v nedohlednu. Žádná slast. Ještě že mám teleskopickou hůlku. Teď chápu, proč se Špicberky jmenují v překladu Špičaté hory. Po čtyř a půl hodinách výstupu jsme konečně na vrcholu. Svítí slunce, které prorazilo valící se mraky, a tak si dáváme odpočinek. Chvíli pozoruji osamělou krásu nekonečné polární krajiny. Pak zkoumám okolí. Je tu dřevěná útulna, budka první pomoci a meteostanice. Čekají nás tři hodiny nelehkého klouzavého sestupu. Chvilku zpestření obstarají další zástupci severské fauny. Dvě polární lišky, jedna celá bílá, druhá žluto-stříbřitě pruhovaná pobíhají ve svahu a vybírají ptačí hnízda. S uvolněním a radostným pocitem, že jsme bez úhony v celé desetičlenné skupině přečkali jedno severské dobrodružství, objevujeme až úplně dole u řeky Longyearelva místní květenu. Jsou to drobounké bílé, žluté i modré kvítečky, třesoucí se v honícím se větru, které jako by vyrůstaly z kamení. A nikde žádný strom.

Motorovým člunem k padajícímu ledovci

Tentokrát zamíříme do Tempefjordu, který má jméno po skalním útvaru v podobě templu, zvedajícím se na jeho severním břehu. Naším dopravním prostředkem je motorový člun s dvanácti pozvednutými sedadly, takže je dobře vidět na všechny strany. Je větrno a drobně mží. Člun letí po hladině a rozráží vodu na všechny strany. Ještěže nám v místní cestovní agentuře půjčili ochranné brýle a speciální nepromokavé kombinézy, které chrání nejen před vlhkem, ale také větrem a zimou. Obtížně ji navlékám přes svou bundu a oteplovací kalhoty. Připadám si trochu jako kosmonaut, ale díky za ni, osvědčila se.

Nejprve míříme na samý kraj fjordu k jeho ústí do mnohem širšího Sassenfjordu. Místo, kde se jejich vody spojují, vyznačuje v moři "čára" dvou různých odstínů šedomodré barvy mořské hladiny. V ohbí pobřeží se objevuje kamenitá pláž a nad ní vystupuje skalní útvar Templet. Je opravdu podoben klášterní stavbě. Právě tady opouštíme po více než hodinové dramatické plavbě náš člun. Vůkol je podivuhodný klid. Celá atmosféra pláže vybízí k meditaci. Usedám na kamení a sleduji obzor. V dáli přitahuje oči světlo sluncem nasvíceného ledovce. Při procházce nacházím fosílie, staré milióny let, i shozy sobích parohů. Tady bych chtěla pobýt alespoň den dva. Někdo z našinců prý už tady stanoval. Je to ale nebezpečné, nacházíme se v místech tahu ledních medvědů.

V touze spatřit "telící se" ledovec nasedáme opět na člun, abychom se přiblížili ledovci Tunabreen. Spatřujeme kry, obsazené skupinkami polárního ptactva. Blížíme se k masivu ledovce. Náhle se ozve rachot, během chvilky se odlamuje obrovský kus ledové hmoty, roztříští se na bezpočet kousků a padá do moře. Následuje vzedmutí a velká vlna. Každý z nás stačí vykřiknou pouze Ach! nebo Nádhera! Máme štěstí, ne každé výpravě je tahle podívaná dopřána. Přichází čas k návratu. V šedi pobřežních skal se sněžnými poli se po čase objeví zelené skalní stěny poseté ptačími hnízdy. Jsou to ptačí skály. Svou barvu získávají z rostlin, kterým se daří v prostředí pohnojeném ptačím trusem. Hejna ptáků se s námi loučí. Ještě pohled na pustou pobřežní krajinu, kde stojí osamělé stavení. Snad lovcova chatrč. Nebo tu žije někdo, koho omrzel vnější svět a chce být jenom sám uprostřed ticha. V mé mysli se rodí touha k dalšímu návratu. Chtěla bych se na Špicberkách octnout v zimních měsících v období polární noci, kdy tmavomodrou oblohu posetou hvězdami osvítí zázrak světla polární záře. Snad se vrátím.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 10/2011.