Můj nejlepší přítel Cocoa se mnou bydlí v penzionu pro seniory v jednom roztomilém městečku. Cocoa je desetiletý pudl a já jsem devětašedesátiletá paní, takže mi jistě dáte za pravdu, že mezi seniory oba skutečně patříme.

Před lety jsem sama sobě slibovala, že v důchodu si opatřím pudla, abych s ním prožila svá zlatá léta. Od samého začátku se Cocoa choval nesmírně způsobně. Nikdy nebylo třeba mu nic opakovat, stačilo říct jednou. Během tří týdnů se naučil čistotnosti a nikdy nevyvedl žádnou rošťárnu. Je nadmíru pořádkumilovný – když si vezme ze své krabice hračku, zase ji vrátí na své místo. Lidé mě často plísní, že jsem až puntičkářka na pořádek, a já si někdy říkám, jestli mě Cocoa nenapodobuje, nebo se také takový narodil.

Je skvělý společník. Když mu hodím balonek, vezme si ho do mordy a hodí mi ho zpátky. Někdy si s ním hraji jako v dětství – jenže tehdy to nebylo se psem. Dá i packu na ruku, já na ni druhou ruku a on zase pacičku, já vyndám ruku zespodu a dám ji nahoru, a on totéž udělá s packou, tak pořád dokola. Dělá spoustu legračních věcí, až se kolikrát rozesměji, a když se mu to podaří, je strašně rád. Jeho společnost mi dělá velmi dobře.

Ale skoro před dvěma lety Cocoa udělal něco, co se naprosto vymyká mému chápání. Byl to zázrak, nebo náhoda? V každém případě je to záhada.

Jednou odpoledne se začal chovat divně. Hráli jsme si spolu na zemi, když mi začal najednou hrabat packou a čichat na pravou stranu hrudníku. Nikdy nic takového neudělal a já ho okřikla. Obvykle stačilo říct "ne" a bylo to vyřízeno. Jenomže tentokrát to nezabralo. Na chvilku toho nechal, ale potom ke mně přiběhl z druhé strany pokoje a celou vahou svých devíti kilogramů mi narazil do pravé půlky hrudníku. Vyjekla jsem bolestí. Jenomže mě to bolelo nějak moc. Zanedlouho jsem si nahmatala bouličku. Šla jsem k lékaři a po rentgenu, testech a laboratorních zkouškách vyšlo najevo, že mám rakovinu.

Když se rakovina začne rozvíjet, z nějakého neznámého důvodu se začne tvořit vápníková stěna. Na ni se potom přichytí boulička nebo rakovina. Když na mě tehdy Cocoa skočil, ten náraz uvolnil bouličku od vápníkové stěny, takže jsem si jí potom všimla. Předtím jsem neviděla ani necítila nic, takže bych se nijak nemohla dozvědět, kde to je.

Absolvovala jsem kompletní mastektomii a rakovina se nikam dál nerozšířila. Lékaři mi sdělili, že pokud by rakovinu neodhalili během půl roku, bylo by pak už pozdě.

Uvědomoval si Cocoa, co dělá? To se nikdy nedozvíme. Co ale vím s jistotou – je dobře, že jsem si slíbila strávit svá zlatá léta s tímhle úžasným pudlem – neboť nejenže se mnou Cocoa sdílí život, ale zařídil všechno tak, abych i já sdílela svůj život s ním!

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 10/2011.