V létě, kdy jsou dlouhé večery a kdy se tak krásně sedí venku pod hruškou, se mluví o lecčems. Jednou, když u nás byli na návštěvě přátelé, se řeč stočila na teologii – potažmo na zázraky. Od velkých zázraků, které se ději třeba v Lourdech (a tam se opravdu dějí, protože jsem viděla člověka, který před cestou do Lourd neušel souvisle ani sto metrů a po návratu mu to šlapalo tak, že chodil na houby), přešla řeč k těm malým a ještě menším.

Když se zeptali mě, zda jsem u nějakého zázraku byla, nebo zda se mi nějaký stal, věděla jsem spolehlivě o dvou. Jedním z nich byla chvíle, kdy jsem skládala atestaci z hygieny potravin. Byli jsme první specializovaná atestace, kolegové byli tehdy (v roce 1985) posbíraní z celé republiky od Košic po Aš. Bylo jasné, že každá chyba, kterou člověk v takové společnosti pronese, se záhy roznese od Šumavy k Tatrám a stane se pro kolegy zdrojem veselí ještě po letech. Zkouška se sestávala z asi devíti dílčích podzkoušek, na které se chodilo k jednotlivým examinátorům. Můžu místopřísežně prohlásit, že jsem se učila opravdu zodpovědně. Jediné, co jsem nezvládla až do konce, byla hygiena mléka a mléčných výrobků. S mlékem jsem nepracovala, moc mě to nebavilo, a proto jsem si tyto otázky nechala až na konec. Čtyři poslední jsem už nezvládla – a tiše jsem doufala, že je nedostanu. Když jsem čekala na chodbě před pracov nou onoho zkoušejícího, uviděla jsem na okně nějaký sešit s poznámkami. S tím, že patří kolegovi, který ho tam zapomněl, jsem ho vstrčila do kabelky a čekala, až mě zavolají. Zavolali, dali otázky – a já jsem si vytáhla jednu z těch čtyř, o kterých jsem měla ponětí víc než mlhavé. Zkoušející si otázku protokolárně zapsal, řekl mi, ať se připravím – a v tu chvíli ho volali k telefonu. Nevěděla jsem, co dělat. Následně jsem začala tahat z tašky kapesník, abych si utřela pot z čela a předešla slzám z očí. Jak jsem ho tak rvala, vypadl onen sešit a otevřel se na stránce, kde byla má otázka pečlivě zpracovaná. Během chvíle opravdu bleskové jsem opsala všechno, co se jen dalo a sešit schovala hluboko do tašky. Když se pak zkoušející vrátili, podala jsem výkon víc než slušný. V duchu jsem se strašně bála, že bude mít doplňující otázky, které ukážou, že mé vědomosti jsou jenom předstírané, ale nestalo se. Na chodbě čekala spousta dalších, takže jsem vypadla jako cukrář. Kolega, který své výpisky sháněl, mi byl nakonec vděčný, že jsem je zachránila, protože měl už strach, že je z toho okna ukradl někdo, komu by byly stejně na houby.

Následně jsem si vzpomněla na ještě jeden zázrak

Stal se mi asi o deset let později. Chodila jsem sice do práce, ale zároveň jsem se věnovala astrologii, která se postarala, aby do mého života vstoupili i klienti. Narazila jsem na sympatickou mladou dámu, která měla značné potíže s alkoholem. Je sice pravda, že horoskop takové potíže naznačoval, ale to, co prováděla, bylo nad veškerou představivost. Pila totiž způsobem, který se dá označit jako sebedestruktivní. Až později, kdy mi začala věřit, jsem se dozvěděla, že její alkoholické excesy spustila smrt její maminky – tedy spíše nedostatek pochopení, které se jí v té době dostalo od širšího, užšího i úplně nejbližšího okolí. Později jsme měly dohodu, že ve chvíli, kdy bude mít chuť pít, zavolá. Mobily tehdy nebyly zdaleka tak běžné, ale ona mi střídavě volala do práce a domů. Většinou jsme si povídaly o úplně obyčejných věcech, což ji mělo zadržet před sáhnutím po sklenici. Jednou v pátek to však bylo opravdu zlé. Zavolala mi s tím, že už má všeho dost, že na ni celý svět kašle, že už nemá proč žít. Z hlasu bylo jasné, že je "pod vlivem". Ani nevím, jak mě napadlo zmínit Boha. Ona o mně věděla, že jsem věřící, já jsem věděla, že ona sama neví. I dozvěděla jsem se, že Boha nezajímá, protože jinak by ji nenechal tak trpět. Namítla jsem, že mu nedala šanci, a navrhla, abychom se spolu pomodlily. V tu chvíli se stalo něco, co nemá logické vysvětlení: hala, ve které jsem v práci seděla, byla vždycky plná lidí. V tu chvíli byla prázdná, což se nikdy předtím ani potom nestalo. Začala jsem se do telefonu modlit Otčenáš a Zdrávas Maria. Na těle jsem měla zježený každý chlup (to mám i teď, kdy o tom jenom píšu). Zpočátku mi odpovídala, pak bylo ticho. Položila jsem sluchátko a ve značném stresu vyčkala konce pracovní doby. Dovolat jsem se nemohla, protože bylo obsazeno. Rovnou z práce jsem letěla k ní. Když jsem zazvonila, otevřela – a vypadala naprosto jinak než předtím. Na rozdíl od předešlých setkání měla jasné oči a ve tváři vepsanou pohodu. Když jsem začala nenápadně sondovat, jak je, vysvětlila, že někdy v půlce Zdrávas usnula tak rychle, že nestačila ani zavěsit telefon. Spala asi tři hodiny a probudila se – jak sama říkala – jako někdo naprosto jiný. Měla chuť na kafe, ale ne na alkohol. Teď je od oné události více než patnáct let, ale pokud vím, pít znovu nezačala. Naše vztahy se sice trochu rozvolnily, ale jedna o druhé víme, že jsme, což stačí.

Když jsem tento příběh kdysi vyprávěla člověku, který je renomovaným bojovníkem se závislostmi všeho druhu a zároveň i hluboce duchovním člověkem, pravil, že to, čeho jsem byla účastna, byl zázrak. Zázrak ale bohužel není medicínská kategorie, takže nezbude, než ostatní závislé léčit klasicky.

Třetí a poslední zázrak

Ten mě potkal 23. července, kdy se ženil syn a já jsem potřebovala šaty, abych mohla důstojně vést ženicha velehradskou bazilikou k oltáři. Kdo mě zná, ví, že se na mě šaty nakupují dost těžko. Navíc potřebuju barvy tzv. podzimní, protože v jiných vypadám jako utopenec, hrající do zelena. Navštívila jsem tedy polský Těšín, kde vždycky něco seženu – a nebylo tam nic. Můj muž si vybral oblek, košili a všechno potřebné ve druhém krámě. Já jsem prolezla obchodů snad deset a úspěch se nekonal. Pak jsme seděli u kávy a já jsem přemýšlet, zda by nešlo slavnostní oblečení nakombinovat z toho, co mám doma. Usoudila jsem, že to by fakt nešlo. Když jsme pak prošli další tři krámy, v nichž bylo stejně málo jako v těch předchozích, byla jsem už na dně. Noha bolela, nálada pod bodem mrazu. Do malého františkánského kostelíka jsme vlezli spíše pro to, abychom si sedli v chládku, než abychom si dopřáli chvilku duchovna. Seděli jsme pod sochou Madony a já jsem usoudila, že se podělím o své stresy. I začala jsem vysvětlovat, že žením syna. Že chci vypadat hezky, abych mu nedělala ostudu. Ujistila jsem, že vím, že je to skoro hřích, když se modlím za hadr, ale že ji přesto prosím, aby pomohla.

Po chvíli jsme vstala a vyšla na prohřátou ulici. Naproti byl obchod. Když jsem se zeptala, zda by něco neměli, vytáhli komplet se zelenkavým sakem, posléze stejný komplet se sakem fialovým. Nakonec zapátrali v hlubinách a vytáhli něco, o čem říkali, že jsou to barvy, které aktuálně nejsou v módě. V tu chvíli mi bylo jasné, že mě Matka Boží vyslyšela. Na ramínku byl komplet sukně a topu v podzimních barvách a k němu zlaté sako.

Svatba byla skvělá.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 10/2011.