Na počátku bylo slovo
-
Vytvořenopondělí 2. srpen 2021 11:10
-
Autordr. Jarmila Gričová
-
Oblíbené1280 Na počátku bylo slovo /propozice/item/1280-na-pocatku-bylo-slovo.htmlKlikněte pro přidání
…jak lze přečíst hned v prvním verší první kapitoly evangelia svatého Jana. Jde o vysoce spirituální text, který se dá různě rozebírat, ale který podle mého názoru pochopíme až na věčnosti, protože tady k tomu nemáme tu správnou hlavu.
Když si však po přečtení uvědomíme, že se slovem by se mělo zacházet odpovědně, bude to pro začátek stačit. Sama jsem si to, jak je slovo důležité, uvědomila poměrně nedávno. Sešla jsem se s člověkem, s nímž jsme si kdysi byli velice blízcí. Zatímco já dělám to, co dělám, a jsem spokojená, z něj se během posledních dvaceti let stal majitel vysoce prosperující firmy a spokojený je taky. Seděli jsme u kávy, vzpomínali na staré časy, načež dotyčný praví: "Víš, že za moje úspěchy můžeš vlastně ty?" Zprkeněla jsem, protože jsem si něčeho takového opravdu nebyla vědoma. "Víš, ty jsi mi kdysi řekla, že jsem tak ctižádostivý, že tě to až děsí a že jednou určitě dosáhnu všeho, co budu chtít. A já jsem si na to vždycky vzpomněl, když jsem si myslel, že už to nezvládnu… a pokaždé to nakonec dopadlo dobře." Přiznám se, že jsem si na chvíli, kdy jsem mu něco podobného řekla, vůbec nevzpomínala, ale naštěstí jsem měla dost rozumu, abych to neříkala nahlas. Jenom jsem si říkala, kolik toho člověk za mých padesát plus něco let navrch napleská a vůbec netuší, jak silně může slovo, kterým celkem nic nemyslí, ovlivnit životy těch ostatních.
Další díl poučení k práci se slovem následoval nedávno. Zavolal mi klient, ze kterého se stal kamarád (vím, že teď všichni pracovníci pomáhajících profesí zvednou káravě obočí, ale u mě to tak prostě funguje). Pracuje ve státním úřadě na poměrně vysokém postu. V rámci porady, na které seděl s několika stejně vysoce postavenými kolegy a kterou vedl ještě trochu vyšší šéf, padlo z úst tohoto šéfa: "Někteří z vás by se měli zamyslet nad kvalitou své práce." Padla věta a šéf dále hovořil o fialkách, aniž by specifikoval, koho se jeho výtka? poznámka? pokyn? vlastně týká. Dotyčný, který je opravdu pracovitý a svědomitý (dle mého občas až moc), mi zavolal, abych se podívala, jak se jeho pracovní dráha bude vyvíjet v případě, kdyby šéf svými zaobaleným vyjádřením mínil jeho. Mezitím mu však volali ostatní kolegové s tím, že šéf myslel určitě je. Suma sumárum – čtyři lidé, které platíme z našich daní, místo toho, aby pracovali, řeší myšlenky svého šéfa, který nemá dost odvahy nebo vychování nebo důkazů, aby řekl, co mu vlastně konkrétně vadí. Stejně tak začínám být alergická na to, když někdo prohlásí: "On mi to naznačil." V Písmu, které jsem už jednou citovala, je mimo jiné napsáno, že naše řeč má být ano, ano a ne, ne. Nemyslím si, že bychom měli mluvit jednoslabičně, ale že bychom měli mluvit jasně a hlavně tak, aby bylo zřejmé, že si to, co říkáme, taky myslíme. Když budou naši bližní trávit volný čas tím, že budou luštit, co jsme svými slovy vlastně mysleli, a zda dobře pochopili naše zašifrované vzkazy, které jsme se neodvážili říct přímo, a my budeme totéž provádět s větami, které adresovali oni nám, můžeme mít časem spoustu dobře vycvičených špiónů, kteří pro jistotu nevěří nikomu a ničemu, ale taky plné psychiatrické léčebny a po strop našlapané ordinace nejrůznějších psychoterapeutů. Opravdu je nutné naznačovat, když se dá jasně říct, co si myslíme a co chceme? A nakonec popíšu, jak mě slovo naštvalo (to je slabé slovo, ale vzhledem k tomu, že to jde do tisku, jinak to napsat nemůžu).
V sobotu 18. června jsem měla puštěnou televizi, stanici Prima a na té VIP zprávy. Mluvilo se o dobročinném bazaru, kterého se zúčastnila Tereza Maxová, která na podzim čeká miminko. I pravila moderátorka – podle hlasu mladá a prudce inteligentní: "A půjdeme se jí zeptat, jak se žije s bubnem." Kdo mě zná, rozhodně ví, že nejsem žádná křehká kytička, která se bojí ostřejšího slova. Když jsem ale slyšela tento termín, zježil se mi na hřbetě každý chlup. Paradoxně jsem si uvědomila, že ho pronesla jedna z generace mladých dam, které zaplňují všemožné ženské časopisy stesky na to, jak je dnes kumšt sehnat spolehlivého a pořádného chlapa, se kterým se dá žít. Jak těžko se vychovávají děti, jak musí bojovat o své místo na slunci a jak obtížně zaměstnavatelé akceptují mateřství při opětovném návratu do práce. Většinou ještě následuje komentář o tom, že ženy a její práce si nikdo neváží. Ale – ruku na srdce – jak si jí má kdo vážit, když sama příslušnice ženského rodu označuje to, čemu se dříve s úctou říkalo "požehnaný stav" jako buben? Osobně si myslím, že pravé a skutečné duchovno spočívá v takovýchto maličkostech, které se jednou přeslechnou, podruhé se nad nimi mávne rukou a následně se člověk přichytí, jak nahlas říká to, co mu ještě nedávno bylo z duše odporné, jenom proto, že se nechce lišit.
Prázdniny jsou v plném proudu, s blízkými budete trávit podstatně více času než jindy. Je to samozřejmě pozitivní, ale taky to znamená, že bude podstatně více prostoru pro různá nedorozumění. Kdybychom si však včas uvědomili, že lidská řeč je nástroj, který byl vymyšlen proto, aby se komunikace ujasnila a nekomplikovala, mohlo by jich být podstatně méně. Kdybychom navíc uznali, že slovo, kterým my nic zvláštního nemyslíme, může v duši toho druhého nechat buď nezajizvitelnou ránu, nebo ho může přesvědčit o jeho hodnotě, bylo by to ještě lepší. Takže – krásné prázdniny a mnoho zdaru v zacházení se slovem.
Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 08/2011.