Budova Opery v australském městě Sydney je jednou ze slavných budov postavených ve 20. století. Je dlouhá 183 a široká 118 metrů a zabírá plochu o rozloze 1,8 hektaru. Její střecha nezaměnitelného tvaru se vypíná do výšky 67 metrů a je pokryta více než milionem keramických dlaždic. Stojí na 580 betonových pilířích, jejichž základy sahají do hloubky 25 metrů a nesou 160 tisíc tun těžkou konstrukci.

V budově Opery je několik divadelních scén s celkovým počtem 5532 sedadel. Jen koncertní sál jich má 2697, opera 1547, dramatické divadlo 544 a studijní divadlo 344. Je zde celkem 1000 uzavřených prostor, z toho 5 zkušebních studií, 60 šaten, 4 restaurace, 6 barů a mnoho prodejen se suvenýry. Zdejší spotřeba elektrické energie se vyrovná spotřebě 25tisícového města. Jen elektrických kabelů tu bylo nataženo 645 kilometrů.

První zmínka o stavbě

V roce 1946 dirigoval Eugene Goossens jako hostující dirigent přední australské hudební těleso Sydney Symphony Orchestra. Byl překvapen, že orchestr nemá vlastní koncertní sál a že se koncerty odehrávají v městské hale. Potom, co byl v roce 1947 jmenován dirigentem australského symfonického orchestru, se o svém návrhu, týkajícím se vlastní budovy pro symfonický orchestr, zmínil svému šéfovi. Bezúspěšně. Ledy se pohnuly až v roce 1954, kdy byl Eugene Goossens přijat premiérem Austrálie, Johnem Josephem Cahillem. Ten projevil údajně okázalý zájem o požadavek hudebního tělesa. Po jejich setkání bylo jisté, že Goossensova myšlenka stavby Opery padla na úrodnou půdu. Zanedlouho bylo vládou Austrálie vypsáno mezinárodní výběrové řízení. Stavební požadavek byl na jeden velký a jeden malý sál. Ten velký asi pro 3500 a ten menší pro 1200 posluchačů. Ve velkém sále se měly konat symfonické koncerty, hromadná vystoupení, opera, balet a divadelní hry. Malý sál byl určen pro menší koncerty, čtení a komorní hudbu.

Zrození Sydney

Město Sydney bylo založeno v zátoce australského pobřeží jako britská trestanecká kolonie. Vyrostlo na místě, kde kapitán první flotily Arthur Philllip prohlásil Austrálii za britskou kolonii. Přivezl s sebou celkem 1023 lidí, z toho 751 trestanců. Britská vláda pak posílala do Austrálie trestance z přeplněných britských věznic loděmi až do poloviny 19. století.

Sydney, hlavní město australského Nového jižního Walesu, je nejlidnatějším městem kontinentu. Hlavním poznávacím znakem města je budova Opery, přístav a most Sydney Harbour. Přístav je považován za nejkrásnější na světě. Město je pozoruhodné klimatem, plážemi, hotely i kulturou. Sydney bylo v roce 2000 pořadatelem Olympijských her. Hustota obyvatelstva zde není rovněž nikterak nízká, v průměru kolem 345 obyvatel na kilometr čtvereční. Sydney má středně vlhké klima se čtyřmi zřetelnými ročními údobími. Protože se město nachází na jižní polokouli, jeho roční období jsou opakem těch na polokouli severní. Vrcholné léto připadá na leden. Průměrné denní teploty se v lednu pohybují kolem 26 stupňů Celsia. V červnu, tedy v zimě, je denní teplota kolem 16 stupňů Celsia. Průměrné roční srážky jsou prakticky rovnoměrně rozloženy po celý rok a dosahují 1222 milimetrů.

Vyhrál outsider

Budova opery v Sydney měla být, a na tom se při návrhu na její stavbu shodli všichni, reprezentativní stavbou celého australského kontinentu. Finanční náklady nehrály zpočátku tu nejpodstatnější roli. Pro reklamní účely a pro pokrytí finančních nákladů byla vypsána peněžní loterie. Pak se však udála jedna nepříjemnost. První cena v loterii – 100 tisíc dolarů – byla tak přitažlivá, že osmiletý syn výherce Grahama Thora byl unesen a bylo za něho požadováno výkupné. V roce 1955 byla vypsána mezinárodní soutěž. Sešlo se neuvěřitelných 233 návrhů. Soutěž vyhrál tehdy zcela neznámý dánský architekt Jorn Utzon. Jeho návrh připomínal napnuté plachty lodě. Tato idea zřejmě vzešla z místa stavby Opery na poloostrově Bennelong Point.

Jorn Utzon spatřil světlo světa v roce 1918 v dánském hlavním městě Kodani. V roce 1942 zakončil "Royal Danish Akademy of Arts". V roce 1950 si otevřel svoji kancelář. Nezahálel ani později. Podle jeho návrhu byla realizována stavba banky v Teheránu v Iránu. Jeho rukopis nese stadion v Jiddachu nebo budova parlamentu v Kuvajtu. Je rovněž autorem bytové čtvrti v Kodani, kostela v Badswaerd nebo obchodního domu s nábytkem v Kodani.

Omyl byl zažehnán

Když se vypisovala architektonická soutěž na konkurz budovy Opery v Sydney, nikdo netušil, jaké turbulence osudu budou stavbu čekat. Už během vyhodnocování předložených návrhů došlo k téměř kardinálnímu omylu. Projekt tehdy neznámého dánského architekta Jorna Utzona byl totiž ze soutěže vyloučen z důvodu nesplnění vstupních technických kritérií už v prvním kole. Člen poroty, známý americký architekt Saarinen se opozdil a nechal si předložit vyřazené projekty. Okamžitě vrátil Utzonův návrh do hry se slovy: "To je obrovská architektura". Během dalšího průběhu byl návrh označen za geniální a nakonec vyhrál na celé čáře. Utzonův návrh byl skutečně originální a odvážný a nechal ostatní návrhy daleko za sebou. Stal se rovněž nejlépe finančně oceněnou architektonickou zakázkou v dějinách Austrálie.

Okolní prostředí

Samo prostředí stavby budovy je velmi lákavé. Zeleň přilehlé botanické zahrady tvoří impozantní pozadí pro bílé skořepiny. Modré vlny vod zálivu na horizontu dokreslují impozantní scenérii. Působivou kompozici umocňuje nevšední konstrukce mostu. Utzon se údajně nechal inspirovat "architekturou" ve světě přírody. Jak sám řekl, jedním z jeho vzorů měla být konstrukce vlašského ořechu. Budova Opery v Sydney stojí na velké platformě. Při hledání motivu měl být autor inspirován návštěvou náhorní plošiny Mayů ve střední Americe. Motivy mayské svatyně zakomponoval do stavby budovy Opery v Sydney. Jeho snahou bylo, aby v turistovi, až uvidí budovu Opery, vzbudil dojem, že vystoupil po monumentálním schodišti na plošinu a spatřil mayskou svatyni. Společně s firmou Ove Arups se Utzon snažil najít řešení pro střechu budovy. Firma se soustřeďovala na betonové stavby. Měla 50 zastoupení v různých zemích a pracovalo pro ni 2600 inženýrů. Později stavěla třeba Centrum Pompidou v Paříži. Konstrukce skořepin se však ukázala jako největší technický problém. Dnes by se vše vyřešilo počítačovým softwarem. Za Utzonových dob však tento problém připravil konstrukčním architektům bezesné noci. Řešení bylo v nedohlednu a bylo třeba předložit návrh. Pak se do všeho vložil Utzon sám. Pozměnil tvar skořepiny a to mu umožnilo odvodit výpočet ze sférické geometrie. Mělo to ještě jednu výhodu, žebra mohla být vyrobena z prefabrikátů.

Zahájení prací

Práce na stavbě Opery byly zahájeny 18. srpna 1958. Nejdříve bylo nutno odstranit strženou železniční stanici. 2. března 1959 položili Jorn Utzon a premiér Cahill základní kámen. Zanedlouho poté premiér naléhal, aby byl co nejdříve zhotoven jeden ze sálů. Utzon se bránil. Argumentoval, že teď je třeba uzavřít konečnou verzi střechy. I u premiéra mušlovitý tvar střechy vzbuzoval představu, jako by se do plachet elegantní obří jachty, která pluje do přístavu, opíral vítr. Dnes celá stavba působí jako zjevení. Pro vzbuzení takového dojmu bylo třeba "hodně" kreativity. Na střechu bylo použito jeden milion a 56 tisíc dlaždic a téměř 6,5 tisíce čtverečních metrů skla. Jedny dlaždice jsou bílé a druhé mají žlutohnědou barvu. Dlaždice objednal Utzon v jižním Švédsku a sklo ve Francii. Hmotnost střechy je 27 229 tun. Na provedení konstrukce "střešních mušlí" pracovalo mnoho chytrých hlav. Problém byl právě v originalitě. Neexistoval žádný vzor, žádná zkušenost s tímto druhem konstrukce. I po zjednodušení byla montáž střechy největším stavebním problémem v dějinách stavby budovy Opery. Veškeré technologické zařízení bylo umístěno v podzemí a na povrchu mohl tak vzniknout čistý architektonický vjem. Utzon chtěl na výzdobu v sálech použít kombinaci zlaté a červené, jakýsi čínský mustr, druhá kombinace měla být stříbrná a modrá. Stavební práce začaly v rove 1959. Ohnuté "segmenty" střechy dělaly velké starosti. To vedlo k tomu, že původně plánované náklady, které počítaly se 7 miliony australských dolarů, se u hrubé stavby vyšplhaly až na 22 milionů.

Výměna vlády

V roce 1965 došlo v Austrálii k výměně vlády a nespokojenost s rostoucími finančními náklady na stavbu se stala zřetelnější. V té době byla již hotová hrubá stavba. Chybělo v podstatě dokončení interiéru. Je pravda, že žádná velká stavba se neobešla bez tahanic, a Opera v Sydney nebyla výjimkou. Naneštěstí byla stavba trnem v oku konzervativní vládní opozici, která se ihned po svém nástupu k moci snažila stavbu vedenou Utzonem zastavit a svěřit místním architektům.

Všechno vyvrcholilo, když Utzon navrhl firmu, která měla dodávat laťovky. Byl australským vedením odmítnut. To byla poslední kapka. Utzon sbalil plány stavby včetně plánů interiéru a odletěl z Austrálie. Zpět se už nikdy nevrátil. Nezúčastnil se ani otevírací ceremonie. Dokončením stavby byli pověřeni australští architekti Peter Halt, Lionel Todd a David Littlemore. Ti změnili původní plány stavby, a dlužno říci, že podstatně. Interiér zpracovali odlišně od Utzonova návrhu. Prakticky došlo ke změnám v celé budově. Dnešní operní sál byl původně určen pro činohru, a proto nemá dostatečně velké orchestřiště. Velký sál nemá zase dostatečné technické vybavení. Velká budova má prostornou koncertní síň, která je však pro operu nevhodná.

Proto navzdory své exteriérové slávě není Opera v Sydney interiérově příliš oceňována operními znalci. Utzonova nepřítomnost degradovala interiér. Jinými slovy, nádherný exteriér byl doplněn všedním interiérem. Je nepřehlédnutelnou skutečností, že odchodem Utzona se ještě více zhoršily finanční náklady na stavbu. Za dalších 7 let, to je doba, kterou trvalo dokončení stavby, se náklady z 22 milionů vyšplhaly na 102 milionů dolarů. Stavba byla 16násobně dražší, než byl původní rozpočet. Utzon byl přesvědčen, že kvůli kompromisům přijatým australskými architekty, se stavba stala jen odvarem toho, co slibovaly originální plány. Slavnostního otevření 20. října 1973 se zúčastnila anglická královna.

Problémy s akustikou

Střecha nad koncertní halou je ve výšce 22 metrů nad jevištěm. Má objem 26 400 metrů kubických a vykazuje dvouvteřinové echo. Přesto zde vystoupil Leonard Bernstein s filharmonií a Ella Fitzerald. Byl zde přijat papež Jan Pavel II. i Madaleine Albrigtová.

Problém s akustikou existoval a bylo třeba s tím něco dělat. Aby se muzikanti vůbec slyšeli, byly nad orchestrem instalovány prstence z umělé hmoty a jejich výška se podle potřeby snižovala, nebo zvyšovala. Nic však nepomáhalo. Mnoho to akustiku neovlivnilo. Bylo rozhodnuto vybudovat nad orchestřištěm věž, ve které se ztrácí zvuky, které jinak dolétají k posluchači a ruší hudební zážitek. Nakonec byla nad pódiem instalována provizorní stěna, což vedlo ke zlepšení akustiky. Inspiraci hledali zvukoví mistři ze Sydney u berlínských koncertních sálů.

Údržba není zadarmo

Nemalé náklady jsou udržovací. Spoje betonových žeber vykazují životnost jen 10 let, ale v projektu se počítalo s dvojnásobnou dobou životnosti. V roce 1989 finanční náklady na údržbu dostoupily výše 86 milionů australských dolarů. Suma sumárum, budova stojí vysoké finanční částky a ještě navíc nesplňuje svůj účel. Přesto v Sydney vystupovala v roce 1976 Nana Mouskouri, v roce 1986 Luciano Pavarotti, anebo v roce 2001 Andrew Boccelli.

Pritzkerova cena Utzonovi

V roce 2003 byla Utzonovi udělena za budovu Opery Pritzkerova cena, která je považována za "Nobelovu cenu" v architektuře. Při udělování Pritzkerovy ceny řekl Utzonovi předseda poroty Lord Jacob Rotschild, že "vytvořil jednu z největších ikon moderní architektury 20. století, přímo ztělesněnou krásu." Zdůraznil, že v architektuře je dosažitelný i zdánlivě nemožný cíl. A dodal: "Utzon vytvořil stavbu překračující náš horizont. Jedním slovem je to technologický zázrak. Vytvořil výjimečnou stavbu, která změnila image celé země." A skutečně. Budova opery v Sydney se netradičním nekonvenčním řešením stala architektonickým symbolem Austrálie. Jednu skutečnost je třeba zmínit. Dánsko vidí ve stavbě Opery v Sydney část svého kulturního dědictví.

Stavbou budovy Opery v Sydney byl nastaven celosvětový trend, podle kterého kulturní instituce představují skutečné perly moderní architektury a stávají se turistickou atrakcí.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v čísle "4/2008".