Největším omylem, kterého se dopouštíme, je přesvědčení, že můžeme obětováním vlastního štěstí zajistit štěstí těm, na kterých nám záleží. Jsme naučeni a naprogramováni na to, abychom se starali jen o zájmy druhých a nemysleli na sebe. To, že se snažíme dávat vše jen druhým, přináší očekávání, že nám to budou vracet. Tato skutečnost ale nenastane podle našich představ a přinese nám zklamání. Sice cítíme, že něco není v pořádku, ale někdy jsme dokonce přesvědčeni, že jsme se o ty druhé starali příliš málo.

Často se setkávám s přesvědčením, že myslet na sebe je považováno za nepřípustné a je velmi odsuzováno. Bývá z pouhé neznalosti nazýváno sobectvím, které vlastně je jen opačný extrém oběti, která se snaží všem vyhovět. Sobec zase nutí ostatní, aby vyhověli jemu. Oba extrémy se často prolínají a oběti bývají sobecké, neboť nutí své blízké, aby na ně brali ohledy a litovali je, protože trpí. Mít se rád znamená být uprostřed mezi extrémy a lásku pak není třeba si vynucovat ani vysloužit, protože člověk je sám pro sebe jejím zdrojem. A to je skutečné štěstí, které můžeme prožívat nezávisle na okolním světě, který nám ho nemůže stejně ani dát, ani vzít.

Štěstí je v nás

Obvykle teprve ve zklidněném stavu při terapii jsme schopni rozlišit hlas vlastní duše, který volá po lásce a svobodě. Můžeme tak vypnout kontrolu rozumu a odhalit programy, které řídí náš život, například – buď hodná, všem musíš vyhovět, na sebe nemysli, hlavně ať je rodina spokojená. Pak teprve pochopíme, že jediný, komu můžeme zajistit štěstí, nebo utrpení, jsme my sami. Nad druhými nemáme v tomto smyslu žádnou moc, protože každý se může rozhodnout pouze sám za sebe. Ten, kdo se obětuje pro druhé, ztrácí vlastní energii, strádá, je nespokojený, trpí a nakonec onemocní. Vyčítá, vzbuzuje lítost, vydírá, nebo se mlčky trápí. Výsledkem každé oběti tak není štěstí všech zúčastněných, ale pravý opak. Platí, že sebeobětování je největší projev nenávisti k sobě.

Ten, kdo se však rozhodne, že udělá šťastným sám sebe, začne pracovat na tom, aby byl zdravý a spokojený. Přestane svou pozornost věnovat druhým a soustředí se na sebe. Jedině tak se mu podaří naplnit se láskou a být spokojený. To, co má člověk uvnitř, vyzařuje i navenek. Z takto rozzářeného člověka mají pak prospěch všichni, neboť mohou být ve společnosti šťastného člověka. Ten pak se nemusí o nic snažit, nic pro nikoho dělat ani rozdávat, stačí "být" a zářit. A stačí pak připomenout, že co děláme pro sebe, děláme pro druhé. Chce-li mít matka šťastné děti, nedocílí toho tím, že se jim obětuje, ale tím, že bude sama šťastná a děti se to od ní naučí. Šťastný a spokojený člověk dokáže obohatit druhé svou přítomností, šíří vysoké vibrace lásky ve formě pohody, úsměvu, radosti a tím inspiruje druhé, aby ho následovali. Není třeba se pak o nic snažit, stačí vyzařovat. Štěstí nemůže vyrůstat z obětí, z nenávisti a pomsty. Nedá se vynutit, vyprosit ani koupit. Můžeme je pouze sami v sobě pěstovat a prožívat.

Štěstí je květina, jejíž semínko je ukryto v srdci. Může tam dlouho spát, dokud na něho nedopadnou paprsky lásky, které ho probudí k životu. Pak začne klíčit a potřebuje být živeno vírou, zaléváno upřímností. Aby vykvetlo, potřebuje být prozářeno radostí. Každý má toto semínko v sobě a jen on sám mu může dodat vše, co potřebuje, aby vykvetlo. Je marné čekat, že přijde někdo jako statečný princ, nebo krásná princezna z pohádky a mávnutím kouzelného proutku nás učiní šťastnými. Kouzelný proutek máme v rukách jen my sami. Zdá se jen, že ho zatím neumíme správně použít.

Šťastní lidé

Často dostávám otázku: kde jsou ti, kdo jsou opravdu šťastní? Sama jsem si ji často pokládala a teprve nedávno jsem pochopila, jaká je odpověď. Vlivem sdělovacích prostředků jsme všichni zavalováni spoustou informací o lidském utrpení a neštěstí, o katastrofách, zločinech, válkách. Bulvár dodává neustále zaručené zprávy o problémech, nemocech a průšvizích těch slavných, bohatých a krásných, kteří mají být podle mínění "obyčejných" lidí šťastní, protože mají to, co běžnému člověku chybí. Když přidáme většinu uměleckých děl, nabudeme dojmu, že život je trnitá cesta utrpení.

Teprve když jsem sama pochopila, co je prožitek štěstí a spokojenosti, došlo mi, že jde vlastně o tichý klid a radost, což je člověk schopen prožít sám se sebou. Ten, kdo to prožívá, nepotřebuje o tom hlasitě hovořit a je spíše nenápadný. Vnitřní stav štěstí přitahuje pouze situace, které jsou na stejné vibraci a život je pohodové plynutí, které není pro bulvár, ani pro senzacechtivé spoluobčany vůbec zajímavé.

Namítnete, že celebrity prožívají bouřlivé svatby, vítězství, dostávají Oskary. Ano, to je ta světská sláva, o níž se také říká, že je polní tráva. Mysleli jsme si, že být slavný znamená být šťastný. Spíše opak je pravdou. Sláva je totiž ohlas zvenku, uznání a obdiv davu. A kdosi moudrý řekl, že dav nemá paměť, což se projeví, jakmile vítěz prohraje, na oblíbence vyplave něco hanlivého, pak ho dav zahrne opovržením a je po ovacích. Být slavný znamená, že se život takového jedince či skupiny stává jakýmsi majetkem ostatních, kteří si berou právo ho hodnotit a kritizovat a chtějí, aby se choval podle jejich představ. Protože protikladné energie se vždy vyrovnávají, má slavný člověk stejný počet přívrženců i odpůrců, a tak není divu, že může být terčem útoků, atentátů a pomluv. Nevyhýbají se jim proto deprese a jiné choroby, utíkají k alkoholu a drogám. Není na světě člověk ten, aby se zachoval lidem všem a toto známé přísloví platí stále.

Člověk, který pochopí, že štěstí a spokojenost je vnitřní záležitostí každého a že je to stav zcela nezávislý na okolních situacích a na mínění druhých lidí, ten je v ústraní a ke svému klidnému životu nikoho nepotřebuje. Neznamená to, že je osamělý, ale že umí žít sám se sebou a má kolem sebe pár skutečně blízkých lidí, kteří jsou na stejné vlně.

Já sama mám to velké štěstí, že mohu při svých terapiích umožnit klientům, aby prožili lásku k sobě a procítili z ní plynoucí spokojenost a klid. Nejdříve dojde k poznání strachů, vypuštění souvisejících emocí a odpuštění. V následující úlevě je pak možné naučit se sám sebe obejmout a uvědomit si, že si lásku můžeme dát jen my sami. Tím se naplníme světlem, radostí a procítíme štěstí uvnitř sebe, ve svém srdci. Ano, šťastní lidé si potichu prožívají sami sebe a užívají si život naplno. Nepotřebují o tom nikoho přesvědčovat, nepotřebují od někoho potvrdit, že je to ono. Oni to vědí a žijí to.

A někteří tak dovrší učení své duše, jejímž cílem je prožívat vibrace bezpodmínečné lásky a získají přístup do Šambally.

Šamballa

(Psáno též Šambhala nebo Shambhala). Podle tibetské buddhistické mytologie jde o mytické království, z něhož vzejde spása lidstva. Podle indického bájesloví je takto nazýváno místo, kde žijí tajní mistři. Podle spisovatele Jamese Redfielda jde o duchovně vyspělou komunitu, střežící tajemné legendy, moudrosti, instrukce a znalosti, které popisují vnitřní změny, jež má uskutečnit ten, kdo chce vstoupit. Toto tajné učení může mít nesmírný vliv na náš život, a proto se postupně odtajňuje.

Místo, kde se Šamballa nachází, je uváděno různě – je to v horách Tibetu, na severovýchodě Indie, v Číně, na severním pólu, v poušti Gobi. Podle některých zdrojů se nachází na více místech současně a jedním z nich je i Český ráj.

Já si představuji Šamballu jako místo, kam postoupí ti, kdo završí cyklus vývoje své duše a dosáhnou nesmrtelnosti. Dokáží zvýšit vibrace vlastního těla natolik, že přestane podléhat fyzikálním zákonům. Stanou se tedy mistry vlastního života, dosáhnou osvícení. To, že málokdo o Šamballe ví a téměř nikdo pořádně netuší, kde se nachází, má ten důvod, že pouze malý počet lidí je schopen vnímat její vysoké vibrace a lidé ovládaní strachem jsou její energií odpuzováni.

Jsem přesvědčena, že Šamballa je všude, neboť není omezována zákony hmoty. Stejně jako andělé a archandělé, kteří jsou tam, kde je někdo zavolá a věří v jejich existenci, tak i Šamballa může být všude, kde je jí potřeba, aby svou energií podpořila vzestup planety a lidstva do nové dimenze.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 08/2011.