Pavel Půta, textař, hudebník, herec, scénárista, je také nejbližším spolupracovníkem výtvarnice, spisovatelky, zakladatelky stálé expozice Pohádkové země v Pičíně, Vítězslavy Klimtové. Patří k těm šťastlivcům, kteří mají svou práci jako hobby a kteří ještě navíc dovedou potěšit i druhé. Skládá písničky, vystupoval v pořadech s Miroslavem Horníčkem, Stellou Zázvorkovou, vystupuje s paní Květou Fialovou, Naďou Konvalinkovou. S paní Klimtovou, Pohádkovou zemí a hravým projektem Malované písničky si splnil dlouholetý sen o propojení výtvarného kumštu s hudbou, která je od jeho života neoddělitelná. Je potulným muzikantem Strunkou, generálním ředitelem skřítčích oděvních závodů bez nároku na dovolenou, průvodcem ve světě dětské fantazie.

Co pokládáte za nejdůležitější?

To se nedá dělit, protože jedno přechází do druhého, protože se všechno vzájemně doplňuje.

Ale ta provázanost bývá vždycky v něčem silnější, v něčem slabší.

Nedá se mluvit o prioritách, protože jedno inspiruje další.

Myslíte, že děti ztrácí fantazii?

To si nemyslím, vím, že dětská fantazie se neztrácí, jenom jí nenecháváme moc velký prostor.

V čem děláme chybu?

Asi v tom, že oddělujeme svět dětí od světa dospělých.

V jakém smyslu?

Především v tom, že si už neumíme hrát, že se neumíme dívat, že neumíme naslouchat.

Umíme se vůbec radovat?

Někdy mám pocit, že jsme to zapomněli. Ono všechno souvisí s fantazií. Věříme jen tomu, co si můžeme ohmatat, co věda prokáže, ale to nejde do nekonečna..

Možná, že i proto je v nás tolik agresivity. Mluvíte stejně jako paní Klimtová.

Moje spřízněná duše.

Je pravda, že vás seznámila Helena Růžičková?

Helenka byla vědma. Řekla: "Vy si budete rozumět." A vyšlo jí to.

S čím jste začínali?

Začali jsme komponovanými pořady pro děti.

Ale pokud vím, s dětmi jste pracoval už dlouho předtím...

Dal jsem dohromady Dětskou dobrovolnou pěveckou sešlost, inspirovanou rozhlasovými "dismančaty". Byla opravdu barevná. V obou smyslech, byla v ní Romka, černoška, děti z problémových rodin, věkové rozpětí od pěti do dvanácti let.Všechny zblázněné do nacvičování a vystupování. Kolikrát jsme nacvičovali i u nás doma. Tenkrát nám velice fandil náš patron Jirka Císler. V pořadu Malované písničky, který děláme s Víťou, je kontakt s dětmi trochu jiný. Ta jeho forma se pochopitelně vyvíjela, nejdřív to byly besedy podle jejich dotazů, já zahrál písničku, byla to až příliš velká improvizace, která někdy vyšla ideálně, ale někdy jsme z toho moc potěšení neměli. Nějak se mi to nelíbilo, tak jsem Vítě navrhl, že uděláme "kostru". S tím, že samozřejmě v některých místech budeme improvizovat, ale že to musí mít hlavu a patu vyloženě danou. Nějaký čas jsme nad tím mudrovali, až to konečně sedlo. Čarodějnice Víťa a potulný muzikant Strunka.

S kytarou a foukačkou provádějí dětské publikum vyprávěním, písničkami, světem pohádkových bytostí, které Víťa kreslí. Dokáže kreslit levou i pravou rukou.

Důležité na tom je, že děti spolupracují, reagují a opravují moje úmyslné chyby v textech písniček i úmyslné "nedodělávky" ve Vitčiných kresbách.

Malované písničky mají velký úspěch, ale je to jen jedna část vaší spolupráce s paní Klimtovou. Během let jste ji rozšířili, v čem?

V tom, že ty bytůstky, podle jejího návrhu dotvářím a oživuju.

Kolik jich už je?

Sedm set třicet od 5 cm až po nadživotní lidskou velikost.

Všechny jsou v Pohádkové zemi?

Kdepak. Některé se tam opravdu zabydlely, ale hodně jich jsou hosty na různých hradech a zámcích, některé jsou na výstavách tady i v zahraničí.

Říkáte, že je dotváříte a oživujete, dalo by se to nějak popsat?

Víťa nakreslí předlohu a vymodeluje hlavičku a ručičky. Většinou jsou to bytůstky z Lexikonu, z jejích knížek a pohlednic, takže musím dávat pozor, abych tu předlohu dodržel, protože jsou to postavičky většinou už velice známé. Můj úkol je převést tu namalovanou bytůstku do tvaru zhmotněné postavičky. Se vším všudy, to znamená snažit se, aby se i oblečením blížila kreslené předloze. Takže jsem se naučil barvit a dobarvovat látky, pracovat s kůží a především šít. Jsem modelář, krejčík, švec, vlásenkář, čalouník a bůhvíco všechno ještě. Musím říct, že mě ta práce nesmírně těší a naplňuje.

To chce mít v zásobě spoustu materiálu

Však taky běhám po second-handech. Hledám, kde se dá.

Všimla jsem si, že o těch bytůstkách nemluvíte jako o loutkách, ale jako o zhmotněných postavičkách, to se mi líbí.

Všude se o nich mluví jako o loutkách, ale loutky se vodí, s loutkami se hraje.

Jak jinak by se dalo těm postavičkám říkat?

O tom usilovně přemýšlíme, já i Víťa. Zatím nás nic jiného nenapadá. No nazývat je trojrozměrným objektem, tím bychom skřítky nepotěšili.

Slyšela jsem, že jste Pahejkalovi ušil kalhoty z hadru na podlahu. Na tom by nebylo až tak moc zvláštního, kdybyste prý ten hadr nevzal majiteli bazaru. Je to pravda?

To víte, že je. Pahejkal v nich dělal parádu i ve světě.

Jak jste se všechno naučil, třeba šít?

Obvyklou cestou, pokus omyl. Dneska střihnu Borůvkové babičce na kazajku rovnou od oka.

Pohádková země je světem skřítků, elfů, rusalek, vodníků, draků velkých i malých, z jednoho se kouří, druhý téměř dvoumetrový se zabydlel v kamenné věži starého hradu. Víte, co mě na té pohádkové říši nejvíc překvapuje? Že se děti ani toho draka nebojí.

To je právě to. Tam není ani čarodějnice zlá.

Máte nějakou oblíbenou loutku?

Bukvínka, ale to bych křivdil těm ostatním.

Na začátku jsem řekla, že váš život nenaplňuje jen zvláštní klientela z Pohádkové země, ale že k němu patří i hudba.

Ta je od něj neodmyslitelná. A to, že jsme se sešli s Josefem Klímou, Andy Seidlem, že z toho, jak řekl Josef vzniklo totálním samospádem uskupení, do něhož každý vložil svoje věci. To nebyla náhoda. Na náhody nevěřím.

Docela dobře by si mohli říkat Souznění. Ono tam totiž je. A nejen přes kytary a posluchače. Když Pavel Půta v jednom ze svých textů říká: "Slova žít a užít, různé mince jsou, věřitel záhadný tak sčítá nám dny", je to i jeho životní motto.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 08/2011.