"Myslím, že neexistují žádné konečné hranice tajemství. Jakmile jedno odhalíme, zjistíme, že za ním, tam, kam jsme dosud nedohlédli, se skrývá další. A další a další, je to jako v té nekonečné chodbě s odrazy zrcadel," říká spisovatelka Jenny Nowak. Do české literatury vstoupila s románem Nemrtvý, který věnovala filmovému představiteli Draculy, hororové hvězdě hollywoodské éry, postavě Bely Lugosiho, kterého jistá část veřejnosti podezírala z vampyrizmu. Jejím životním tématem je však Vlad II. Tepes-zvaný Dracula – osobnost historicky doložená a dodnes záhadná. Bylo tedy jen logické, že se naše povídání (už bůhví kolikáté), odvíjelo právě od něho. Vraťme se však ještě na chvíli k Belovi, protože s ním a Jennyiným návratem do minulosti všechno začalo a způsobilo, že vstoupila na půdu české literatury s žánrem, kterému se říká upírský román. Jeho základy bychom mohli vystopovat už v Lutherových Stolních řečech.

Co Vás přivedlo k napsání románu Nemrtvý ?

Samozřejmě, že ten impulz nepřišel hned. Prvopočátek byl v tom, že jsem se rozhodla zkusit regresi. Nejdřív pro zábavu. Moc jsem tomu nevěřila. Jenomže se stalo. Najednou jsem se ocitla v jiné realitě, v jiné době. Nešlo o žádnou představu, bylo to až neskutečně skutečné. Stála jsem v příšeří pokoje starodávné vily, v krbu plápolal oheň, stěny obložené tmavým dřevem. Stála jsem tam v podivných botách a staromódní sukni, na své a přece cizí ruce prstýnek, jaký jsem nikdy neměla. Věděla jsem, že bydlím v hoolywoodských kopcích, že je rok 1930, že jsem Američanka stejně jako moji rodiče. Co bylo nejneuvěřitelnější, znala jsem "její" jméno i vzpomínky. Nebyla jsem v pokoji sama. U krbu stál někdo velmi zvláštní, vypadal jako aristokrat. Měl tmavé oči, tmavé vlasy.Věděla jsem, že je to upír. I jeho jméno jsem znala. Když jsem začala mluvit jako rodilá Američanka, kamarádka, která mi k regresi pomáhala, se poděsila a naráz mě vrátila zpátky.

Jak Vám bylo?

Dlouho jsem se nemohla zorientovat a taky jsem tomu nerozuměla. Především to byl šok. Nakonec jsem si řekla, že si moje podvědomí zahrálo nějakou nesmyslnou hru. Jenom jsem nechápala, proč mi servíruje zrovna upíry, téma, které mě nikdy před tím nezajímalo. Ale stejně mi nešlo z hlavy. Potřebovala jsem se ujistit, že nikdo podobný tomu, koho jsem viděla v minulém životě, nežil. Takže jsem začala hledat v archivech.

A co kdybyste to nechala být?

Musela jsem to zkusit. Znala jsem jeho zvláštní jméno, hodilo se spíš na ženu, jmenoval se Bela. Znala jsem místo i dobu. Jen jsem doufala, že neuspěju. Jenomže pak jsem to jméno našla. Pod ním byl snímek nejslavnějšího filmového představitele upírů, Bela Lugosi. Tenkrát mě trochu zamrazilo. Věděla jsem, že nebudu mít klid, dokud o něm nezjistím všechno, co se zjistit dá.

Ale třeba jste tu fotografii už někde dávno předtím viděla a pak se to promítlo do podvědomí.

I tak bych si to mohla vyložit. Jenomže čím víc jsem toho dovídala, tím víc se to ztotožňovalo s mými "vzpomínkami". Navíc, už za jeho života se říkalo, že je upír. Nesnášel denní světlo, měl zvláštní záliby, buďto si tak dělal reklamu, nebo, a tom se mluvilo spíš jen potichu, byl tím, koho představoval – knížetem Draculou. A z toho všeho se mi začal pomalu vynořovat příběh podivné lásky, zatracení a krve, román Nemrtvý.

Tím se dostáváme k tajemné, historicky doložené postavě, knížeti Vladu II. Tepesovi Draculovi. Tomu jste věnovala svou druhou knížku, román Dračí krev s podtitulem pohádka o knížeti Draculovi. Kdy jste se rozjela do Rumunska poprvé?

Když jsem ji dopsala. Došlo mi, že se do té Transylvánie, kde se příběh odehrává, musím podívat. Za rok jsem se tam rozjela. Měla jsem pocit, že jedu domů. Některá místa mi byla až důvěrně známá.

Na sedmý román Trůn pro mrtvého, jste brala námět z poznatků expedice Transylvania 99.

Tenkrát jsem šla po stopách skutečné, historicky doložené postavy Vlada II. Tepese. Svým způsobem to byla objevná cesta, protože jsme měli možnost nahlédnout do archivu v Brašově, kde jsou uloženy originály listin s Draculovým podpisem. Dokonce jsem si je dala okopírovat. Nechala jsem si pak v Praze udělat grafologický rozbor jeho podpisu, samozřejmě jako rozbor písma neznámého pisatele. Ukazuje na výraznou, inteligentní, tvořivou osobnost, schopnou velkého sebeovládání, s vysokou intelektuální úrovní a jistým pocitem osamělosti.

Je pravda, že jste přespali ve zříceninách hradu Poenari, byl to prý Draculův nejoblíbenější hrad.

Tam se podle pověsti zabila Draculova žena. Aby neskončila v rukách Turků, kteří obklíčili hrad, skočila z hradeb do řeky.

Zažili jste tam něco takového?

Někdo slyšel útržky hovoru, někdo sténání, jednu kolegyni kdosi pohladil po tváři. Zajímavé bylo, že jsem v té chvíli u ní zahlédla podivný stín. Nebylo to tam děsivé, jenom se nikdo nikomu nechtěl moc svěřovat.

A Váš názor, brala jste to jako realitu?

Někdy se takové věci stávají. I zapřísáhlí realisté se dostanou do situace, nebo jsou svědky situací, pro které se nenajde vysvětlení. Jenomže to neznamená, že takové neexistují. Řekla bych, že není nic přirozenějšího než nadpřirozeno.

Co Vás přimělo k napsání Trůnu pro mrtvého?

V posloupnosti středověkých valašských a transylvánských vládců bylo prázdné místo.V seznamu, který jsme si mohli prohlédnout, bylo pět let bez jakéhokoli jména. Co se v té době mohlo dít? Stačilo jenom přemýšlet.

Čím Vás Dracula přitahuje?

Spíš fascinuje. Byla to bezesporu výjimečná osobnost. Dokázal zbavit své území turecké nadvlády a zavést v zemi pořádek. Způsob jeho vlády byl tvrdý, ale spravedlivý. Říkali mu Tepes,což znamená Naražeč, protože trestal narážením na kůl.

Napsala jste patnáct knížek, z toho třináct románů, některé příběhy jsou ze starého Egypta. Napsala jste knížku povídek, píšete filmové povídky, podle knihy Jiná rasa jste napsala filmový scénář, k tomu dojdeme později. I k Vaší poslední knize Čarodějkou snadno a rychle. Teď bych ještě ráda na chvíli zůstala u Draculy. Co považujete, při sbírání materiálů za nejdůležitější?

Pro mě jsou velmi cenné pověsti a dochovaná vyprávění. Traduje se, že se Dracula po své smrti zjevoval v blízkosti jezerního ostrova, kde je v klášteře Snagov jeho údajný hrob. Když ho ve třicátých letech minulého století archeologové otevřeli, byl prázdný. Našli kousek látky a šperky se znakem Draculů, ale zbytky kostí byly zvířecí. Převezli všechno do bukurešťského muzea, jenomže jednoho dne všechno zmizelo.V souvislosti s Vladem Tepesem, bylo takových podivností víc. Provázely nás celou cestu. Třeba na Branu, rodinném sídle Vladova otce, ačkoliv se platilo vysoké vstupné, nikdo po nás peníze nechtěl. Vůbec jsme měli, po celou dobu naší expedice pocit, že s sebou máme průvodce.

A teď k Vašemu scénáři, bude se točit film?

Táhne se to už moc dlouho. Všechno visí na penězích. O Jinou rasu projevil zájem Vlad Taupeš, filmový mág, přímý potomek Draculova rodu. Provozuje muzeum hororu, po celém světě sbírá okultní předměty a vykládá karty na černé kozlí kůži.

Román Jiná rasa, o čem to je?

Odehrává se v 1. tisíciletí v Čechách. Inspiraci jsem našla v archeologických objevech ze šedesátých let, kdy v Čelákovicích u Prahy objevili pohřebiště upírů. Došlo k tomu náhodou. Jeden pán si na zahrádce kopal vodovod, a přitom narazil na lidskou kostru. Archeologové pak objevili ještě dalších šestnáct pozůstatků a všechny měly znaky zásahu proti upírům. Některé mají vykloubené čelisti. Pravděpodobně jim po smrti vyplnili ústa kamením nebo hlínou, někteří mají svázané ruce za zády, aby už nemohli vstát. Je také doloženo, že nejméně jednoho pohřbeného asi za tři měsíce vykopali a odňali mu hlavu. Všechny tyto informace můžeme najít v Ročence Národního muzea. Myslím, že neexistují žádné konečné hranice tajemství. Jakmile jedno odhalíme, zjistíme, že za ním, tam, kam jsme dosud nedohlédli se skrývá další.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 07/2011.