Když začal bydlet s mou matkou, byla to chlupatá kulička velikosti pomeranče a žrala jako kůň. Netrvalo dlouho a vyfasoval jméno Wolfgang. A opět to netrvalo dlouho a vážil přes třináct kilo – asi jako průměrný kokršpaněl. Wolfík byl šedo-béžový kocour, jenž si pronikavě uvědomoval vlastní sílu i osobnost. Povahou byl dvojče Garfielda.

Když ho maminka přestala zvládat, šel bydlet na jih k nám. Na léto jsme mu vždycky ošmikali chlupy nakrátko a nechali mu je jenom na ocase a hlavě, takže vypadal jako miniaturní lev. To přesně odpovídalo jeho povaze. Nebyl sice králem džungle, ale králem naší čtvrti určitě. Psi se mu vyhýbali a lidé se mohli přetrhnout snahou, jak se mu chtěli vlichotit.

Kočky možná mají devět životů, ale bohužel dříve nebo později vyčerpají všechny do posledního. V sedmnácti letech vyhubnul na pouhých devět kilo. Pohřbili jsme ho u živého plotu na okraji zahrady.

Asi po týdnu jsem se náhodou podíval z okna a v trávě před Wolfíkovým hrobem seděla sněhobílá kočka, která jako by mu z oka vypadla – tedy, až na tu barvu. Zavolal jsem na ni, ale lekla se a přeskočila plot. V příštích třech měsících jsme si kočku doslova namlouvali. "Nervózní Nely" si postupně troufala blíž a blíž, až jednoho lezavého říjnového dne přišla až na verandu a nechala se od manželky Susan pohladit. Pak nám dala jednoznačně najevo, že je ochotná se nastěhovat.

Pár měsíců nato jsme občas potkali šedobílého kocoura. Byl větší a těžkopádnější než Nely. Po jeho stopách ve sněhu jsme došli až k Wolfíkovu hrobu; skoro jako by nám Wolfík osobně poslal i jeho.

Stejně jako v případě Nely jsme i tentokrát pročetli inzeráty a pátrali, zda někdo nehledá kocoura s odpovídajícím popisem. Zjistili jsme, že v prosinci se nějací lidé sháněli po kocourovi Alovi, ale teď už o něj neměli zájem.

Albert se stal členem naší rodiny. Nely ho nejdříve doma nesnesla, mlátila ho na potkání, takže v mrazech moudře chodil spát do garáže. Odtud se přesunul do suterénu a nakonec povýšil do obytné části domu. Nelyina nenávist se přetavila v lásku, takže začala Albertovi mýt uši a čumák tak často a tak důkladně, že ho to rychle přestalo bavit a vždycky odkráčel.

Začali jsme o svém zesnulém kocourovi mluvit jako o svatém Wolfíkovi, patronu všech toulavých koček a o záchraně Alberta jako o Wolfíkově druhém zázraku. Žertovali jsme, že pokud Wolfík udělá ještě třetí zázrak s toulavou kočkou, napíšeme papežovi, protože pak by měl náš kocour právo stát se světcem. Na Štědrý den jsem vyhlédl z okna a uviděl malou černobílou kočičku. Seděla na střeše auta a koukala přímo na mě. Už jsme ji v okolí párkrát viděli, ale pokaždé před námi utekla. Ovšem když Susan otevřela dveře tentokrát, kočka vběhla na verandu a začala se jí třít o lýtka. Nely a Albert seděli na okně a se zájmem hosta sledovali. Jestlipak dokážou dalšího sirotka přijmout přátelsky?

Pod hustou srstí našeho hosta jsme objevili obojek se jménem a adresou. Kočka jménem Elsie patřila Jeane a Nickovi Papežovým. Znali jsme je; dlouhá léta bydleli v sousedství, než se odstěhovali na venkov. Okamžitě jsme jim zatelefonovali vánoční překvapení a Jeane se radostí rozplakala. Vysvětlila nám, že Elsie se ztratila už v červenci, když trávili dovolenou u Nickovy matky, která bydlela jen pět kilometrů od nás. Papežovi se sice se ztrátou svého miláčka už smířili, ale Jeane stejně zabalila pro Elsie dárek… čistě pro jistotu.

Vzpomněl jsem si na svůj vtípek, že po třetím Wolfíkově zázraku zavolám papežovi – nu, tak jsem právě volal Papežovým! Elsie jsme odvezli k Nickově mamince, kam si ji druhý den přijeli Papežovi vyzvednout. Při zpáteční cestě se zastavili u nás a dali nám krásně zabalenou krabici jako dík za nalezení Elsie. Po jejich odjezdu jsme krabici rozbalili a objevili láhev vína s vinětou: "Ze soukromé vinotéky Nicka a Jeane Papežových". A to je pravdivý příběh o svatém Wolfíkovi, který zachránil tři toulavé kočky a tak nám obstaral víno z Papežovy soukromé vinotéky.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 07/2011.