V jihovýchodní Číně v provincii Sichuan leží hora Emeishan (3099m), která patří mezi nejposvátnější buddhistické hory. Už s příchodem buddhizmu v 2. století n. l. se začaly na jejích svazích objevovat první kláštery. Od 15. století do počátku 20. století za vlády dynastií Sung, Ming a Ching vzrostl jejich počet na více než dvě stě. Většina z nich pak byla zničena za čínsko-japonské války a za komunistické kulturní "revoluce". K obnovení tradic posvátné hory přispěl až čínský premiér a autor ekonomických reforem osmdesátých let 20. století Teng Siao Ping, který jako praktikující buddhista sem přišel s poutnickou holí hned dvakrát, v letech 1965 a 1980. V současnosti mohou návštěvníci pobývat v šestadvaceti klášterech.

Emeishan znamená v překladu Buddhova aura. Říká se, že poutník, který vyjde v potu tváře na nejvyšší bod hory, zvaný Zlatý vrchol, spatří Buddhovu auru v podobě sedmibarevné kruhové duhy vystupující z mraků. Tento ojedinělý úchvatný jev je vskutku možno pozorovat asi sedmdesát dnů v roce.

Schody na Zlatou vyhlídku

Mé první setkání se svatou horou se odehrává v lázeňském městě Baoguo, nazývaném také Emeishan, které vyrostlo v průběhu času na jejím úpatí. Vítá mne majestátní vstupní brána, zbudovaná v roce1993 podle starých předloh do výšky osmdesáti metrů.

Jen co se ubytuji v jednom z mnoha stylových hotelů, vydám se s přáteli na očekávanou pouť. Jako moderní cestovatelé usedáme do autobusu, který nás vyveze horskou silnicí podél bystřiny s divokými vodopády až k lanovce ve výšce 2540 m, jejíž konečná stanice není příliš daleko od vrcholu. Při vstupu do areálu, který je národním parkem s 3200 druhy vysokohorských rostlin a více než 2000 druhy živočichů, včetně vzácné pandy velké, je třeba zaplatit vstupné. Já však k dosažení cíle nepoužiji lanovou dráhu, chtěla bych si vrchol zasloužit tělesnou námahou a jít pěšky. Připojím se ke skupině čínských poutníků, jejichž poutnické hole ohlašují směr putování charakteristickým klapotem na kamenných schodech. Nejprve se zastavíme v malé svatyni, kde poprosíme o ochranu bohy hor, a pak už společně zdoláme notnou dávku schodů.

Jako na mnoha místech Asie cesta na posvátnou horu znamená výstup dlouhým schodištěm. Když se moji noví přátelé usadí na nocleh v jedné z nocleháren rozesetých při cestě, pokračuji sama. Mraky obtěžkané vlhkostí se válí krajem. Stmívá se a já přidám do kroku. Asi po hodině jsem na Zlaté vyhlídce právě včas, abych spatřila uchvacující divadlo. Pode mnou se vzdouvají a vaří vlny mraků v rokli hluboké dva tisíce metrů. Pak přichází hra barev zapadajícího slunce. Buddhistický klášter, který stojí na samém vrcholu hory, vrhá pohádkovou siluetu na temně modrou oblohu. Ještě mám čas vstoupit a ve ztemnělé svatyni, čerstvě vykouřené vůní kadidla a tyčinek, postát v děkovném soustředění před Buddhou s aureolou duhových barev.

Chladnou noc přečkám v klášterní ubytovně, kde zahřátí obstarávají dvě vypůjčené vatované deky a termoska s horkým čajem. Ráno vstávám už před šestou hodinou, abych spatřila východ slunce a alespoň zpovzdálí sledovala bohoslužbu v hlavní svatyni kláštera, kam tentokrát turisty nepouštějí. Přesto je to pro mne posvátná chvíle, plná všeobjímající síly slunce. Široce rozevřená vrata dolní svatyně jsou obrácená k východu. Trůní tam zlatý Buddha na lotosovém květu se sepjatýma rukama a očima obrácenýma do dálky. Je ztělesněním nekonečného klidu a míru. Pod ním jsou vystaveny květiny, jablka a svazky vonných tyčinek jako obětiny poutníků. Pro umocnění modliteb zaznívá zvuk zvonu, který rozezní mladý mnich při pokleku každého poutníka. Zatím se na západní straně vynořuje na obzoru zasněžený štít himálajské sedmitisícovky Gongga. Těžko si představit působivější scenérii.

Setkání s bronzovým kolosem

V zajetí nadšení z mimořádného zážitku se rozhodnu pro pěší sestup do údolí. Až pozdě poznám, že je to neuvěřitelně dlouhých třicet kilometrů schodů, méně či více udržovaných uprostřed džungle. Se skupinkou českých vytrvalců procházíme Klášterem sta mraků. Následuje Klášter deseti tisíců roků, který jsem si pro sebe přejmenovala na Klášter deseti tisíců schodů. Z lůna lesa vystoupí neodbytná opice, která mi v domnění, že nesu jídlo, vytrhne igelitovou tašku z ruky. Po čase se objeví nosiči s nosítky, aby nabídli své služby příliš unaveným poutníkům. Leč my odoláváme svodu snadného sestupu. V čajovně si dám k čaji vskutku posilující kachní vajíčko, luhované ve slané vodě s česnekem.

V klášteře Wannian probudí unavené chodce z letargie nekonečného sestupu opět jedno duchovní setkání. Ve starobylé síni z doby dynastie Sung nás překvapí skoro osm metrů vysoká bronzová socha Buddhy Samantabhadry. Je to kolos vážící dvaašedesát tun, a přesto působí velice jemně a harmonicky. Jako by se člověk díval do tváře živoucímu stvoření. A následují zase schody až k mostu s pohádkovým vyřezávaným pavilonem nad soutokem Černé a Bílé řeky. Divokou vodu tu rozmetá a tříští do mlhy duhových kapek obrovský kámen s podivuhodným názvem Srdce buvola. Tato hora má vskutku tajemné kouzlo. Přiměje člověka k nebývalým výkonům. Prolila jsem na ní během dvou dnů potoky potu a zakusila hodně strádání. Přesto jsem cítila velké vnitřní uspokojení. Když jsem se na konec procházela v lázeňském parku Emeishan a naslouchala zvuku velkého "Zvonu očekávání večera", bylo mé srdce plné díků.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 07/2011.